Vůz snů
Nemám ho, ale atakuje (zatím jen) moje srdce (časem snad i garáž) - pick-up! Pravda, ne úplně ten, jímž francouzští vinaři vozili kolem druhé války úrodu. Mě chytly pick-upy větší, bytelnější, které trochu „voní" výletem, trochu Západem, trochu divokostí, svobodou... Auta jsou vůbec téma!
Moje máma řízení milovala, udělala si „řidičák" hned v osmnácti letech. Jezdila celý život podle předpisů a bez jediné nehody. O autech jsme spolu mluvily neustále. Měly jsme ta svá vysněná a donekonečna rozebíraly, kdy si je budeme moci pořídit. Že se k tomu nikdy neschylovalo, nám vůbec nevadilo... Kupodivu můj otec neměl k autům vztah vůbec žádný. Řidičský průkaz si pořídil jen proto, aby si o něm máma nemyslela, že „na to" nemá. Jako čerstvý vůdce vozu ujel asi čtyři kilometry a pak řekl, že už řídit nehodlá. A toho se celý zbytek života držel. Měl to dobře vymyšlené; vozila ho máma.
To můj řidičský vývoj byl trochu složitější - jezdila jsem hrozivě. Máma ten styl definovala slovy: jezdec formule risk. Trvalo dlouho, než jsem jízdu vypilovala, alespoň do té míry, že se se mnou rodina a přátelé nebojí do auta sednout. A pozor! Léta jsem vozila svého muže, kterému se do řízení moc nechtělo; podobnost čistě náhodná? Nakonec v padesáti letech usedl za volant a válí. Nikdy není pozdě začít s něčím novým.
Tak a ještě si pořídit ten vysněný pick-up... O jejich historii je v INSTINKTU zajímavý článek. A vůbec je v tomto čísle nůše zajímavého čtení. Čtěte a sněte.
Ale né moc za volantem...
Venuše Doležalová Baxová
Šéfredaktorka
tiskni | pošli | diskuse (0) příspěvků