Jsem asexuál:
Nechci sex, stačí láska

Nejsou nemocní, přesto je sex nebaví a nestojí o něj, což jim občas pořádně komplikuje život.

„Tak jsem asi opravdu asexuálka," nejistě prohlašuje dvacetiletá dívka na internetovém fóru asexual.cz. A popisuje svůj tříletý vztah, který po několika neúspěšných pokusech o sex pokračuje s naprostou absencí této aktivity. „Vždycky je to on, kdo mě první obejme, políbí, pohladí, kdo navrhne, abychom se šli aspoň mazlit. A se mnou to ani nehne, prostě to nechci dělat," svěřuje se ostatním účastníkům fóra se svými pocity.
„Asexuální člověk je člověk, který nepociťuje sexuální touhu nebo sexuální slast. Pro mnoho lidí to však může znamenat různé věci. Ve svém výzkumu jsem se setkal s pocity, které se pohybují od lhostejnosti a nezájmu o sexuální aktivity přes lehce pohrdavé postoje k sexualitě až po pocity silné averze a odporu. Asexuálové se navíc liší mírou intimity, která jim je příjemná. Někomu nevadí líbání či hlazení a vadí pouze pohlavní styk, jiným vadí už třeba samotné líbání," popisuje psycholog Lukáš Sedláček, který asexuální chování zkoumá již několik let.
„Většina lidí ve svém životě zažila asexuální období - když byli nemocní, měli stres, trápili se, dostali se do konfliktu s partnerem - sex bývá v těchto obdobích to poslední, po čem by člověk toužil. Za asexualitu bych označila stav, kdy touha člověka po jakémkoli druhu sexu, a to i po masturbaci, chybí trvale, tedy minimálně v řádu let," upřesňuje sexuoložka Hana Fifková.
Někteří asexuální lidé netouží být v žádném trvalém partnerském vztahu a žijí v podstatě jako singles (těch se zdá být podle Lukáše Sedláčka trochu méně) a pak jsou mezi nimi takoví, kteří by rádi žili s jiným partnerem či partnerkou, aniž by součástí vztahu byla sexualita. Často své pocity nepovažují za „nenormální", přesto však narážejí na mnoho problémů. A to nejen v partnerských vztazích, kde rozdílné preference v sexuální oblasti téměř vždy vedou ke krachu.

Prý neexistuje

Odborníci se v pohledu na asexualitu liší. Podle některých je to celoživotní vrozený stav, někteří dokonce hovoří o typu orientace. Patří mezi ně i doktorka Lori Brott z University of British Columbia, která se věnuje léčbě sexuálních dysfunkcí. Nejprve o asexualitě velmi pochybovala. Na základě výzkumu došla k přesvědčení, že je rozdíl mezi ztrátou sexuální touhy jako poruchou a asexualitou. „Asexuálové nejsou vůbec znepokojeni nízkou hladinou vzrušení. To je odlišuje od lidí se sexuální poruchou, kteří touží po nápravě," vysvětluje.
Psycholog Anthony Bogaert z Brock University v kanadském Ontariu věří, že asexuální orientace může souviset nejen se sexuálními traumaty, ale že může být i vrozená a zapříčiněná prenatálními změnami v hypotalamu. Podle jiných jde o pouhý příznak, o druh chování, který má nějakou hlubší konkrétnější příčinu. Za absencí sexuální touhy může podle nich stát mnoho příčin psychického (sexuální trauma, deprese, opoždění psychosexuálního vývoje a další) i fyzického charakteru (nemoc, hormonální porucha), eventuálně může vyplývat i z potíží ve zcela konkrétním vztahu. Tento postoj zastává také sexuolog Petr Weiss, který tvrdí, že asexualita jako orientace neexistuje. Sexuální orientace jsou podle něj jen dvě: heterosexuální a homosexuální. „Nějaká bisexuální orientace, asexuální orientace, to je všechno pouze dočasná mediální bublina." Podobného názoru je i doktorka Fifková: „Podle mne je možné, má-li asexuální člověk zájem, pátrat po vyvolávajících příčinách. Ale pro mnoho asexuálně se chovajících lidí jde o stav, který je k žádné změně nemotivuje - sexuálně z nějakých důvodů nežijí a ani nestrádají."
Psycholog Sedláček názor převažující v české sexuologii nesdílí. „Paradox, že se lidé snaží ustavit asexualitu jako sexuální orientaci, plyne právě z našeho pojetí sexuality. Ve skutečnosti bude vždy existovat tolik orientací, kolik jich lidé stanoví. Homosexualita i heterosexualita jsou kategorie, které byly vytvořeny v určité společnosti, kultuře a době." Koncepty sexuality v jiných kulturách se zásadně liší od našeho aktuálního západního konceptu. U nás jí je připisována extrémně silná důležitost. Z toho plyne, že není možné sexuální identitu nemít. Asexuálové se tedy podle Sedláčka snaží své pocity prezentovat, aby byly uznány. A jako jediná cesta se jim jeví prosadit asexualitu jako orientaci, a vyřadit ji tak ze seznamu nemocí - stejně jako se to stalo u homosexuality.