Tomáš Klus:
Anděl v Bollywoodu

Písničkář Tomáš Klus před nedávnem podnikl cestu do Indie. Chtěl si odpočinout, vyčistit hlavu a nasát něco podnětů k duchovnímu rozvoji. Pro hudební cenu anděl si z východu přiletěl s novou závislostí.

Co vám dala cesta do Indie?

Závislost na sobě samém. Nedovedu si představit, že bych tam příští rok nejel na delší dobu. Poznal jsem jen velmi malou část toho, co jsem poznat chtěl. Když jsme tu cestu plánovali, říkali jsme si, jaká místa navštívíme, že toho projedeme co nejvíc. Indie ale polapí, vtáhne, absorbuje a je tak neodolatelná, že na tom místě, kde se zrovna nacházíte, chcete pobýt ještě chvíli. Takže z původně dvanácti plánovaných destinací jsme zvládli čtyři. Všude jsme pobyli tak o týden déle, než jsme chtěli.

Když říkáte „my", s kým jste tam jel?

S kytaristou Jirkou Kučerovským, s nímž trávím hodně času. Takže mě napadlo, že bychom spolu ještě mohli strávit dovolenou. A pak s námi jeli ještě další tři kamarádi.

V čem přesně je Indie tak vtahující, že jste si na ni vypěstoval závislost?

Přišlo mi hrozně výstižné, co o sobě Indové tvrdí - heslo Same same, but different. Pak mě teda trošku zklamalo, když jsem se dozvěděl, že to bývá k vidění i v Thajsku na tričkách. Připadá mi to ale přesné. My jsme tam žili buď v guesthousech vpití do rodin, které je provozují. A jednou večer jsem seděl, pojídal jsem tamní specialitu, něco jako u nás vepřo knedlo, a kolem mě se odehrával rodinný život. Chlápek seděl na židli, pivo na břiše, chlapeček vedle něj psal úkoly, žena vařila, pak přišel nějaký kamarád, jestli může jít starší syn ven - ona že může, ale v deset že musí být doma. Bylo to úplně stejné, jako co zažijete tady. But different. Nejde jen o to, že tam je jiné ovzduší, je tam krásně teplo, moře, jiné barvy lidí. V tom to není, odehrává se to mezi srdcem a hlavou.

Čili je třeba to okusit na vlastní kůži.

Jediná správná odpověď, která obsáhne otázku „Jak bylo v Indii?", je „Jeďte tam!". Není to nákladné, jde jen o to, udělat si čas. Mě celý ten měsíc, co jsem tam byl, přišel na dvaadvacet tisíc včetně zpáteční letenky, což je neuvěřitelné. Vlastně bych to ani neměl říkat, nebo se tam nahrne spousta turistů, což nechci. Navíc tam nic moc nepotřebujete - my jsme odjížděli každý s malým batůžkem. Měl jsem plavky, jedny boty, jedny trenky, tričko, nožík a spousty léků. A slivovici.

Kvůli dezinfekci?

Samozřejmě. Každý si vezl litr slivovice, v té partě jsme byli tři chlapi, což jsou tři litry, které byly za tři dny pryč. Užili jsme si ale spoustu legrace, neboť jsme opíjeli Indy, kteří velmi těžce odbourávají alkohol. Byl tam s námi kamarád jménem Petr Škoda, bubeník. A oni si nedokázali nechat vytlouct z hlavy, že nemá nic společného se škodovkou, v které byli zaměstnaní. Takže mu strašně lezli do zadku.

Co byl impulz, který vás přiměl se do Indie vydat?

Asi něco jako vyčerpání. Šest let jsem neměl dovolenou, co jsem nastoupil na DAMU, neměl jsem prakticky žádné delší volno. Maximálně pár víkendů u kamaráda na chalupě. To si ale moc neodpočinete. A pak jsem cítil, že se kolem mě začíná dít něco, co se může velmi snadno vymknout z rukou. Mluvím o popularitě, která je velmi ošemetná v tom, že v momentě, kdy ji přijmete za svou, se zblázníte. A já jsem proti tomu bojoval tím, že jsem ujel. Pak jsem se vrátil a zbláznil jsem se o měsíc později... Hele, oni mi ke kafi dali tři mlíčka, to mám hrozně rád. Já mám vůbec sen mít takovou tu hospodu, kam přijdete a už ve dveřích vás zdraví - Ahoj, tak co to bude? Jako obvykle? Promiňte, já hrozně mluvím a pořád odbočuju...

V pořádku, jen odbočujte, mluvte, co by to byl za rozhovor, kdybychom svorně mlčeli...

Já jsem totiž před pár dny dostal nápad a rozhodl jsem se, že ho opravdu dotáhnu. Píšu po nocích krátkou románovou povídku, takže teď vůbec nespím, jsem zmatený, piju hodně kávy a na spoustu lidí působím jako blázen. Můžu to ale svádět na to, že jsem se vrátil z Indie.

Co je to za útvar, románová povídka?

Není to krátké jako povídka, ale zas ne tak dlouhé jako román.

Jak to tedy zhruba bude dlouhé?

Teď mám asi třicet stránek a myslím si, že jich bude maximálně padesát. Moc mě totiž nebaví samotný proces psaní, nejradši bych byl, kdybych se mohl nějak napojit na hlavu a přenášel myšlenky automaticky na papír.

Celý článek si přečtete v tištěné verzi Instinktu.

TOMÁŠ KLUS * 15. 5. 1986 zpěvák, herec vystudoval Základní devítiletou školu Emila a Dany Zátopkových v Třinci, dva roky třineckého gymnázia, pak pražské Humanitní lyceum vydal desky Cesta do záhu(d)by (2008), Hlavní uzávěr splínu (2009) a Racek (2011) hrál ve filmech Veni, vidi, vici (2009), Rytmus v patách (2009), v pohádce Tajemství staré bambitky (2011) a dalších Mezi čtyřma očima S Tomášem Klusem jsem se k rozhovoru sešel takřka na den přesně po roce. Tenkrát jsme rozebírali jeho dosavadní život a ohlíželi se spíš do minulosti, tentokrát byla na přetřesu žhavá současnost. Jinak se ale tenhle nadaný mladík vůbec nezměnil. Stále se velmi intenzivně zamýšlí nad světem kolem sebe a nad svým místem v něm. Stále mu v očích co chvíli zaplanou potměšilé plamínky a nevynechá jedinou příležitost k tomu, aby popustil uzdu svému smyslu pro humor. Rozhovor s ním je jako miniaturní improvizované divadelní představení plné nečekaných odboček, zákrut a pábení.