Tereza Tara:
Když ryby mění pohlaví a my...

Že hormonální antikoncepce mění v řekách rybí samce v hermafrodity a následně snižuje mužskou plodnost, se na veřejnosti moc neví. Tereza Tara se o záludnosti pilulek rozhodla natočit dokument, nazvala ho Hormonální akvárium a pak za něj ještě coby studentka FAMU získala několik českých i zahraničních cen. Teď má tahle pozoruhodná dokumentaristka v plánu sdělit světu pravdu o svých ledvinách.

Brala jste někdy hormonální antikoncepci?

V pubertě jsem o téhle možnosti samozřejmě přemýšlela, ale už tehdy mi přišlo divné, proč bych si měla programovat tělo léky. Když jsem pak četla článek o tom, že hormony vylučované močí milionů žen do koloběhu vodního systému mění pohlaví ryb, přišlo mi to absurdní, ale i směšné a tragické. Během natáčení s biology a lékaři pak vyšlo najevo, že to nemá vliv jen na ženy a zvířata, ale i na muže nebo děti. A že jsme natolik antikoncepční, že v důsledku plodnost ztrácíme úplně.

Máte pocit, že se to lidem vrací jako boží trest? Jak zasejeme, tak sklidíme?

Takhle bych to neřekla. Není to dobře nebo špatně. A boha z toho klidně můžete vyloučit. Je to jenom příčina a následek. Nedokážu posoudit, jestli je špatně, když ryby mění pohlaví. Stejně tak vzhledem k populačnímu růstu nemůžu říct, jestli je dobře, že se stáváme neplodnými. Chtěla jsem jen poukázat na to, že důsledkem používání antikoncepce je neplodnost a že celá příroda je natolik propojená, že narušením rovnováhy přestává ten systém fungovat.

Farmaceutické firmy jste vaším filmem asi nenadchla. Dočkala jste se nějaké odezvy?

Teď mi někdo zaviroval webové stránky, tak nevím... Od farmaceutů se mi nikdo neozval. Protestovali jen někteří lékaři, což je vzhledem k jejich vztahům s prodejci léků pochopitelné.

Nemůžete ale popřít, že používání antikoncepce snížilo počet potratů.

Jistě, ale zjistila jsem, že lékaři se při předepisování léků často nerozhodují podle toho, jestli je lék potřebný nebo vhodný, ale podle toho, jaké z toho mají výhody. A ty mnohdy vycházejí z jejich přátelsko-pracovních vztahů s dealery farmaceutických firem. To je známá věc, já to pouze zasadila do kontextu ve vztahu k antikoncepci. Myslím, že je zbytečné, aby patnáctileté holky, které nemají partnera, braly antikoncepci jen proto, že jim na čele raší pupínky. A to je jeden z triků, jak zvyšovat popularitu pilulek.

Předpokládám, že vy do sebe chemii necpete.

Nejsem ideální, nejím jenom zdravé věci. Ale když onemocním, řeším to hlavně v rovině psychiky, protože ta s nemocí velmi souvisí.

Zdraví je námětem i připravovaného filmu o vašich ledvinách. Jak jste onemocněla?

Šlo o dlouhodobější proces, podle příznaků bylo jasné, že mám oslabené ledviny, ale jen těm, kteří se zabývali celostní medicínou. Měla jsem oteklé tváře a nohy a o deset kilo víc než teď. Dlouho jsem to brala jako normu, jednoduše jsem si na své nefunkční tělo zvykla. A na to, že jsem stále unavená, že mě bolí záda, mám kruhy pod očima, deprese a nadváhu. Jednoho dne se ale stalo to, že jsem nemohla vstát z postele. Byla jsem tak vyčerpaná, že to prostě nešlo. V nemocnici mi z testů nic nezjistili a nechali mě odejít s paralenem na zvýšenou teplotu. To mi potvrdilo, že ten čistě technický pohled západní medicíny samotný nefunguje. Většina lidí se nachází ve stavu, že nejsou nemocní. Ale k tomu, aby byli opravdu zdraví a vitální a udrželi si dlouhodobě životní sílu, je třeba změnit i myšlení. Nemoc je taková výstraha.

Jakou výstrahu jste dostala vy?

Ta nemoc hodně souvisela s mým přístupem k životu, s mým workoholismem. Točit filmy byl vždycky můj sen, takže jsem se ničím jiným ani nezabývala a cokoli dalšího ze svého života potlačila. Když jsem dokončila Hormonální akvárium, cítila jsem úlevu a tehdy to na mě spadlo. Myslím si, že ta nemoc přišla v pravý čas. Zůstala jsem doma a díky tomu jsem začala řešit, o čem můj život vlastně je.

Jak jste to vyřešila?

Zavolala jsem jednomu léčiteli. Aniž by mě viděl, poznal, že mám poškozené ledviny. Měla jsem pocit, jako by mě léčil na dálku. Když jsem ho později navštívila osobně, zjistila jsem, že je to starý pán v montérkách a flanelové košili, který žije někde na samotě, sedí u kamen a říká věci, které můj život posunují jiným směrem. Tehdy mi došlo, že moje nemoc je hlavně o psychice.

Neměla jste strach? Léčitelé zrovna pozitivní pověst nemají.

Lidi si vybírám podle intuice. A tenhle člověk po mně peníze nikdy nechtěl a vždycky mi pomohl. Neříkám, že je to tak správně, on si je naopak velmi zasloužil. A taky nepopírám, že ezoterika je obrovský byznys, na kterém se dá dobře rejžovat. Veřejnost nemá ponětí o tom, co obnáší třeba pravá čínská medicína. U nás to dělá kdekdo. A protože je to tak neprůhledné, máme tendenci strkat všechny lidi z tohoto oboru do jednoho pytle.

Natočila jste také film o ženách, které dělají bojové umění. Co vás k tomu inspirovalo?

Bojové umění jsem sama jednu dobu dělala, je pro mě mnohem lepší než třeba aerobik. Vnímám to jako vnitřní oddych. A zajímá mě, proč to ostatní ženy dělají i s rizikem, že si zhuntují tělo. Když se o tom bavím s muži, občas narazím na názor, že žena by měla tíhnout k jemnějším věcem. Aby se nezranila.

S čím jste v životě musela bojovat?

Pro mě bylo hodně těžké dětství a dospívání. Nebylo to okolím, ale proto, že jsem měla spoustu otázek, na které jsem nebyla schopna najít nikde odpověď. Třeba v dětství mě hrozně fascinovala smrt.

V jakém smyslu?

Přišlo mi jako blbost, že by měl lidský život končit smrtí. Jsme přece víc než jenom tělo. Tehdy mi všechno přišlo takové marné. Ve škole se učíte spoustu různých věcí, ale na tyhle základní otázky vám nikdo odpověď nedá. Tehdy jsem si se vším lámala hlavu a chytala mě bezmoc při vědomí, že nemohu spoustu věcí ovlivnit. Třeba války a podobně.

Podle čeho si vybíráte téma, o kterém chcete točit film?

Je to o vnitřní rezonanci, najednou dostanu vnitřní impulz, že o tom musím udělat film. Jako by to ani nebylo moje rozhodnutí. Možná je to tím, že jsem toho tak plná a neustále nad tím přemýšlím, že to pak potřebuju šířit. Ty filmy sice dělám hodně kvůli sobě, ale i proto, že cítím naléhavost tématu a chci, aby se o tom lidi bavili. Věřím, že můj pohled na svět je v něčem unikátní a že existují lidi, které to zajímá.

V čem jste unikátní?

Myslím, že mám dar spojovat věci, které se normálně nespojují. Třeba v Hormonálním akváriu to bylo jasné - šlo mi o spojení lidského a živočišného světa a na tom jsem chtěla ukázat nějaký celostní princip. V případě filmu o ledvinách mi zase přijde přirozené točit v jeskyních, protože symbolizují lidské tělo, kterým protékají různé tekutiny.

Tara je v buddhismu bohyně, která ztělesňuje lásku k ostatním, a v sanskrtu zase znamená hvězdu. Znala jste tyhle významy, než jste si změnila příjmení?

Významy toho jména jsem se zabývala až potom, co ke mně přišlo. Asi před třemi lety jsem se jednou ráno probudila a věděla, že se mám jmenovat Tereza Tara. Sama tomu nerozumím, ale cítila jsem, že to tak má být.