Tak pravil
Michael Jackson

Nejčastější slovo, které v mnoha rozhovorech, které Michael Jackson během své dlouholeté kariéry dal, bylo Láska. Také Děti a samozřejmě Muzika, kterou zasáhl a ovlivnil celou generaci. Když před pár dny zemřel, rozžhavily miliony lidí internet, vytáhly staré zaprášené desky, knížky, časopisy, aby pro sebe oživily zvláštní charakter a talent krále popu. I my jsme za vás listovali...

Vybrali a přeložili: Jan Čáp a Jindřich Göth

Připadáte si někdy osamělý?

Rozhodně. Na pódiu je to v pořádku, ale někdy, i když mám dům plný lidí, stejně si uvnitř připadám sám. Ale já si nestěžuji, protože si myslím, že mi samota pomáhá v práci.

Změnilo vás to, že jste se stal otcem?

Nesmírně. Začal jsem přehodnocovat, jak trávím čas, a taky se cítím odpovědný za správnou výchovu. Zároveň ale nedopustím, aby to cokoliv změnilo na mé hudbě, tancování nebo koncertování. Jen prostě musím hrát dvě odlišné role. Já jsem chtěl odjakživa mít velkou rodinu, už v době, kdy jsem chodil do školy. Vždycky jsem říkal tátovi, že ho trumfnu - on měl deset dětí, takže já bych chtěl mít jedenáct nebo dvanáct.

Nevadí vám občas, že vám sláva v raném věku vlastně ukradla dětství?

Ne, kvůli tomu naštvaný nejsem, ale mrzí mě to. Nikdy jsem si třeba nemohl ráno přispat, chodit na večírky,  nebo si hrát s ostatními dětmi. My jsme doma ani neslavili Vánoce nebo jiné svátky.

Bylo pro vás v dospívání obtížnější proto, že jste byl už jako teenager superstar?

Ano, a bylo to velice těžké. Myslím, že každé dítě si prochází obdobím, kdy už není takové to nádherné a okouzlující dítko. Jenže začne růst a všichni kolem by chtěli, aby zůstal dítětem.

Koho myslíte - ti všichni kolem?

Veřejnost a publikum. Příroda si ale stejně jde svou cestou. Jako kluk jsem měl hrozné akné, styděl jsem se tak, že bych se radši neviděl. Schovával jsem se někde v přítmí, nechtěl jsem se podívat do zrcadla a  táta si ze mě utahoval. Nesnášel jsem to a denně jsem kvůli tomu brečel. Táta nikdy nebyl takový, jakého bych si přál. Ale matka byla báječná. Pro mě je vzor dokonalosti. Kéž bych jen dokázal chápat i tátu.

Teď už s otcem vycházíte?

Už je to mnohem lepší, otec je mnohem milejší. Asi už si uvědomil, že bez dětí a bez rodiny není nikdo nic. Kdysi jsme měli hrůzu z toho, jenom když se objevil ve dveřích, ale dneska už je fajn. Kéž by to jenom netrvalo tak dlouho. Táta už se mě dneska neptá, jestli jsem podepsal tuhletu nebo támhletu smlouvu, ale jak se mám, co jsem jedl a tak. Obyčejné věci, to jsem od něj vždycky chtěl slyšet. Konečně se zajímá, jestli jsem v pořádku a tak, což je od něj velmi milé.

Pomáhala vám hudba utéct od dětských strachů?

Samozřejmě. My jsme doma pořád zpívali, i třeba u toho, když jsme myli nádobí. Nebo jsme vymýšleli písničky - pořád, ať jsme dělali cokoliv. To je na té věci velkolepé: přes tragédii, bolest. Tak to mají i velcí klauni, kteří vás pobaví, ale za smíchem vidíte jejich utrpení. Chaplin to uměl skvěle, lépe než kdokoliv jiný. Dneska pro mě rodina znamená všechno, hlavně lásku. Tak nás to učili, nakonec jsme všichni v naší rodině kamarádi, což je důležité. Ať si lidi nebo média říkají cokoli, jsme přátelé a máme se moc rádi.

Chcete říct, že vaše rodina drží pohromadě, i když to bulvár líčí jinak?

Ti se jen honí za senzacemi.

Kdo jsou vlastně pro vás nejlepší přátelé?

Moje děti, naše rodina, bratři, sestry a většina lidí, které mám kolem sebe.

A kdybyste měl jmenovat jednoho nejlepšího přítele?

Asi byste ty nejvěrnější podle jména stejně neznali, takže ...

Třeba Elizabeth Taylor?

Ta patří k těm nejvěrnějším, vídáme se pravidelně. Je výborná kamarádka, zrovna jsem byl nedávno u ní. Večer si často voláme, občas i několikrát týdně.

To byla ona, kdo vás nazval poprvé králem popu?

Ano, já sám bych sebe nikdy nijak netituloval. Kdybych teď zavolal Elizabeth Taylor, potvrdila by vám, že ten titul skutečně vymyslela ona. Uváděla mě, tuším, že na American Music Awards, a vlastními slovy - ve scénáři to nebylo - řekla: „Jsem jeho velikou fanynkou a podle mého názoru je to král popu, rocku a soulu." Tisk to začal opakovat a pak se toho chytli i fanoušci.

A jak jste se dal s bratry dohromady, když jste chtěl pomoci obětem tsunami?

Říkal jsem si, že bych měl něco udělat. Kvůli tomu nám přece Bůh dal talent, abychom lidem něco dávali a pomáhali. Tak jsme se s bratry rozhodli natočit společně písničku.

To jste jim jen tak zavolal a řekl: Koukněte bráchové...?

Řekli jsme si, že chceme ve studiu nahrát něco pro oběti tsunami, a navrhl jsem jim, že bychom se kvůli tomu mohli dát dohromady. A oni souhlasili.

Nezáviděli vám někdy bratři, že jste tak brzy přitahoval většinu pozornosti na sebe?

O ničem takovém nic nevím.

Opravdu jste nikdy neměl pocit, že na vás žárlí?

Počkejte, musím se zamyslet... Ne, myslím, že mi vždycky přáli a žádnou žárlivost jsem od nich nepocítil.

Ani sestra La Toya vás nenaštvala tím, co napsala ve své vzpomínkové knize? Tím, co říkala o vaší rodině?

Já tu knížku nečetl. Můžu jen říct, že La Toyu moc miluju, a tak to zůstane napořád. Vždycky pro mě bude ta milující La Toya, se kterou jsem vyrůstal.

Přece jen jste se s bratry znovu sešel na koncertech v New Yorku. Bylo to po dvanácti letech vaší sólo dráhy. Byl jste nervózní?

Ne, bylo mi ctí být na pódiu společně se svými bratry. Hřálo mě z toho u srdce, byl jsem velmi šťastný.

Uvažujete o dalším turné s bratry?

Neřekl bych. Rozhodně bych s nimi udělal album, ale ne turné. Oni by určitě rádi, ale já bych se radši soustředil na jiné věci. Turné je fyzicky velmi vyčerpávající, dvě hodiny na pódiu jsou pro mě, jako kdybych běžel maraton. Před a po koncertě se vždycky vážím a vidím, že shodím tak čtyři a půl kila. Všude kolem je pot. Pak jdu na hotel, napumpovaný adrenalinem a nemůžu usnout. A další den zase koncert, je to velmi těžké.

Jestliže nechcete na turné, jak hodláte uspokojit poptávku fanoušků a vaši potřebu veřejného vystupování?

Chtěl bych dělat intimnější koncerty a zpívat písničky, které se mě obzvlášť dotýkají. Něco ze srdce a z duše, jen s jediným reflektorem na scéně.

Tušil jste, když jste nahrával Thriller a Off The Wall, že děláte na nadčasové klasice?

Ano. Nechci, aby to znělo namyšleně, ale ano. Věděl jsem, že mám v rukou skvělý materiál, melodicky, zvukově, skladatelsky. A splnil očekávání.

Ohlédl jste se někdy za svými staršími alby s pomyšlením: Můj bože, Thriller je neprodávanější album všech dob?

Snažím se na to nemyslet, nechci takhle uvažovat. Co jsem udělal, udělal jsem. Teď dělám něco jiného. Proto nemám doma žádné ceny ani trofeje, u mě doma byste nenašli žádné zlaté desky. Měl bych jinak pocit, že už jsem udělal všechno, co jsem mohl.

Právě klip k Thrilleru změnil podobu hudebního videa, jak jste přišel k tomu nápadu?

To za mnou domů jednou přišel bratr Jackie a říká: „Koukáš na tu novou televizní stanici? Vysílají tam jenom hudbu, jmenuje se to MTV." Tak jsem se na to podíval a přišlo mi to velmi zajímavé. Ale moc se mi nelíbilo, jak většina klipů byla jen koláží obrázků. Chtěl jsem udělat něco, co bude mít začátek, prostředek a konec. Prostě něco jako krátký film.

A pak vás zrovna video k Thrilleru a k dalším písničkám z té desky vystřelilo mezi světovou extratřídu?

Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel, jen jsem chtěl udělat něco, na co bych se chtěl dívat já sám. Když jsme dělali na Thrilleru, přál jsem si, aby výsledek byl děsivý, ale zároveň zábavný a vzrušující.

Jak byste charakterizoval dobu, kdy to vznikalo?

Byly to skvělé časy, ale zároveň smutné. Spousta mých snů se stávala skutečností. Být slavným bylo skvělé.

Proč říkáte i smutné časy?

Protože jsem míval deprese, když se mi nepodařilo přesně to, co jsem chtěl.

Myslíte tím, že album Thriller nedopadlo podle vašich představ?

Ne zcela.

Která píseň se vám nezdála?

Wanna Be Startin' Something. Skládání je složitý proces, na pásek musíte zaznamenat přesně to, co vám hraje v hlavě. Když to slyším v hlavě, je to překrásné. Jenže to pak musím přepsat na pásek. Třeba zrovna duet s Paulem McCartneym The Girl Is Mine není přesně to, co jsem si představoval, ale dopadl skvěle. Ale třeba Billie Jean, to je přesně ono. Pracoval jsem na ní velmi tvrdě, tři týdny jsem dělal jen na té basové lince.

A řekněte, co jste cítil, když album Invincible dobylo hitparády ve dvanácti zemích?

Krásný pocit. Tekly mi slzy štěstí, když jsem viděl všude kolem tolik lásky.

Invincible vznikalo poměrně dlouho, hrál v tom roli váš perfekcionismus?

Chvíli to skutečně trvalo, protože nejsem nikdy spokojený se skladbami. Napíšu tunu skladeb, všechny je vyhodím a napíšu nové. Všichni mi říkají: „Jsi blázen? Vždyť tohle mohlo jít na desku." Ale já na to: „Je to snad lepší než tahle věc?" Máme pětasedmdesát minut na CD a musíme se toho limitu držet.

Přistupoval jste k práci na Invincible se singlovou melodií v hlavě?

Nikdy takhle neuvažuju, muziku tvořím jako celek a o hitových singlech nepřemýšlím. Snažím se, aby to byla směsice všech možných zvuků, barev, aby si v ní každý něco našel. Počínaje farmářem v Irsku až po dámu, která drhne záchody v Harlemu.

Invincible bylo sice na prvních místech hitparád, ale nemělo tak oslnivé prodeje jako Thriller.

Ono je to obtížné, protože vlastně bojuju sám proti sobě. Ale já vím, že Invincible je stejně dobré album jako Thriller, ne-li lepší, má toho tolik co nabídnout. Hudba je to, co tady zůstává. Invincible byl velký úspěch. Když se poprvé hrál Louskáček, byl to propadák. Důležité je, jak ta která věc obstojí v čase. Velká muzika a velké melodie jsou nesmrtelné. Kultura se mění, móda se mění, ale velká muzika tu bude navždy. Pořád posloucháme Mozarta, Čajkovského, Rachmaninova, všechny tyhle velikány. Jejich muzika je jako socha nebo úžasný obraz, nikdy nezemře. To je prostě fakt.

Píšou se vám snadno nové skladby?

To je ta nejlehčí věc na světě, protože nemusím dělat absolutně nic. Zní to hrozně, ale je to tak. Nebesa mi je snesou až do klína v celé své kráse. Ty pravé klenoty se rodí právě takhle. Můžu si klidně sednout ke klavíru a říct si: „Tak dneska napíšu nejlepší song na světě," a nic. Pak se jdu projít, nebo se sprchuju a najednou bum, je to tady. Přímo v mé hlavě. Spoustu písní jsem napsal právě takhle. Hrál jsem pinball a najednou jsem utíkal nahoru do pokoje pro diktafon a začal si nahrávat nápady. Novou věc vždycky slyším jako celek, vím přesně, jak budou znít smyčce, jak basa, jak třeba cemballo, prostě komplet celou skladbu.

Je těžké to pak zaznamenat na diktafon?

To je právě frustrující. V hlavě to slyším kompletní, všechno tam je, ale pak to musím nějak dostat na pásek. Jak říkal Alfred Hitchcock, film je hotový. Jen ho ještě musím natočit. Stejné je to s písničkami. Slyším to v celé své kráse, jen to musím nahrát a dokončit.

Věříte, že hudba může léčit?

Je to mantra, která konejší duši. Pomáhá posilovat tělo, podobně jako jídlo. Je velmi důležité pochopit sílu hudby. Když jedete ve výtahu, nebo jste v nákupním centru, hudba ovlivňuje způsob, jakým nakupujete, nebo třeba jak se chováte ke svým sousedům.

Jaké to je soutěžit v hitparádách s lidmi jako N'Sync a Britney Spears, dětmi, které se narodily v době, kdy jste byl na vrcholu slávy?

Je to zvláštní. Měl jsem písničky na prvních místech hitparád v roce 1969 a v 70. letech a v roce 2001 jsem byl pořád na špici. Nemyslím si, že by někdo jiný měl podobné skóre. Je to velká pocta a jsem šťastný. Nevím, co bych k tomu ještě dodal, jsem rád, že se lidem pořád líbí, co dělám.

Líbí se vám hip hop?

Mám rád spoustu hip hopu, spoustu. Mám rád hudbu, ale nelíbí se mi ten tanec, vypadají u toho, jako kdyby cvičili aerobik.

Proč jste si jako remixéra nového singlu You Rock My World zvolil právě Jay-Z?

Je v kurzu, zbrusu nové jméno a dnešní děti ho mají rády. Zabrnkal na nervy současné populární kultuře, prostě to dává smysl. 

Zavzpomínejte, jaké to bylo na koncertě New York's Hot 97 Summer Jam, kde jste vystoupil jako host Jay-Z?

Prostě jsem se objevil a objal jsem ho. Lidi v tu chvíli úplně explodovali, nádherné přijetí, byl jsem šťastný. Skvělý pocit, láska, láska.

Nevadí vám dívat se na lidi jako Usher, Sisquo, Ginuwine nebo Destiny's Child, jak vás napodobují?

Takhle nad tím nepřemýšlím. Jsou to umělci, kteří vyrostli na mé hudbě. Když dospíváte s poslechem nějakého umělce, snažíte se ho napodobovat. Chcete vypadat jako on, oblékáte se jako on. Když jsem byl malý, byl jsem James Brown, Sammy Davis Jr., takže je to pro mě pocta.

Není v rozporu sexuální náboj vaší hudby a tance s vaší vírou?

Nemyslím, zpívám o věcech, které se týkají lásky. A jestli si to někdo vykládá sexuálně, je to jeho věc. Na rozdíl od některých raperů nepoužívám sprostá slova. Uznávám jejich hudbu, respektuji ji, ale domnívám se, že na rozdíl od nich si mě víc váží matky dětí a vůbec starší generace. Kdybych zpíval hrubá slova a viděl v publiku postarší dámu, asi bych se styděl.

Viděl jste někdy film Hledání Země Nezemě nebo četl o J. M. Barriem, který napsal Petera Pana?

Barrieho znám dobře, patřím už pěknou, ale pěknou řádku let k jeho fanouškům. Vybudoval jsem Neverland jako domov pro sebe a svoje děti vlastně skoro podvědomě.

Ale Neverland jste přece vlastnil ještě předtím, než jste se stal otcem. To jste si ho pořizoval sám pro sebe? Všechna ta exotická zvířata byla jen pro Michaela Jacksona?

Pro mě a pro všechny ostatní, se kterými se o ně dělím. V Neverlandu můžu dělat to, co jsem nemohl, když jsem byl malý. My jsme nemohli chodit do kina nebo do Disneylandu, moc legrace jsme si neužili, jezdili jsme na turné a tvrdě pracovali. Bavilo nás to, ale Neverland je pro mě uzavřené místo, kde najdu všechno, co mám rád.

Vytvořil jste si podobně jako Barrie tenhle vysněný svět, ale nemyslíte, že z něj někdy vyrostete? Nepřipadají vám někdy všechny ty lamy a okružní jízdy vláčkem trochu přihlouplé?

To by musel být přihlouplý i Pánbůh, protože ten vytvořil všechny věci pro malé i velké. Jiní muži mají ferrari, letadla, vrtulníky a kdoví co všechno je ještě baví. Mě zas baví rozdávat a podělit se o jednoduchou, nevinnou zábavu.

Takže si zpětně vynahrazujete, o co jste přišel, ale myslíte, že se to vůbec dá nahradit? Může to být vůbec to samé?

Teď je to větší legrace.

Vážně?

Já bych na minulosti nic neměnil, takhle mě to baví.

Musíte mít kolem sebe nějakou dětskou auru, protože víme, že si s vámi děti hrají, jako byste byl jedním z nich. Děcko by ale přece nedokázalo postavit nic takového, jako je Neverland.

Díky. Dělat něco pro děti mě skutečně baví a snažím se v tom napodobit Ježíše, čímž se s ním samozřejmě nesrovnávám, ani neříkám, že jsem jako on. Snažím se Ježíše napodobit v tom, jak prohlásil, že máme být jako děti, že je máme milovat, snažit se být čistí a nevinní jako děti. A vidět svět jejich užaslýma očima znamená ocenit jeho kouzlo, a to mě na tom baví.

Co říkáte na obvinění, které proti vám vznesl prokurátor kvůli tomu, že jste měl zneužívat chlapce?

Naprosto falešné obvinění. Než bych nějakému dítěti ublížil, to bych si raději podřezal žíly. Já bych dítěti nikdy nic zlého neudělal. Ta obvinění jsou zcela falešná. Hrozně mě pobouřila. Nikdy bych něco podobného neudělal.

Je skvělé vidět vás s vašimi dětmi - jak to takhle bez chůvy vůbec zvládáte?

Já se o svoje děti rád starám sám. Baví mě to, a jeden z důvodů, proč jsem si je pořídil, byl, že o ně budu moct pečovat. Přináší mi to úlevu, štěstí i zábavu, vždyť jsou to báječně sladké a nevinné děti.

Co pro vás vlastní děti vůbec znamenají?

To se těžko říká slovy, protože jsou pro mě vším. Probudím se a do nového dne vykročím jen díky nim. Udělám jim snídani, vyměním plínky, a když chtějí něco číst, tak si spolu čteme nebo hrajem na schovávanou, na slepou bábu a báječně si to užijeme.

A dokážete jim vytvořit normální svět? Ven asi moc nechodí.

Snažím se, co to jde. Samozřejmě bych chtěl být nejlepším tátou na světě.

A dochází jim vůbec, kdo jste a co pro tolik lidí znamenáte?

Určitě, vždyť se mnou jezdili na turné v limuzínách obklopených samými fanoušky.

A líbilo se jim to?

No, pro ně to bylo dobrodružství, dokonce chtěly i na pódium. Prosily mě, ať je tam vezmu sebou. Tak to určitě jednou udělám, aby je poprvé viděl i celý svět.

A co vaše plastické operace?

Ale plastické operace má celý Hollywood! Nechápu, proč všichni ukazují jenom na mě. Tisk už to přehání. Vždyť jde jenom o můj nos, a oni píšou, že jsem si nechal operovat snad všechno, jako by jim nos nestačil. I Elvis přece podstoupil plastickou operaci nosu, říkala mi to Lisa Marie (red. pozn.: dcera Elvise Preslyeho, se kterou byl Jackson od května 94 do ledna 96 ženatý). Ale o tom se nemluví. Všichni ukazují prstem jenom na mě, a to není fér. Nikdy jsem si nenechal operovat oči, lícní kosti ani rty.

Takže jste spokojený s tím, jak...

... nikdy nejsem spokojený s ničím, protože jsem perfekcionista, tak to se mnou je.

Jeden z vašich právníků na tiskové konferenci řekl, že jste hledal malého bělošského kluka, který by vás hrál v reklamě na Pepsi - jako když jste byl dítě.

To je pěkná pitomost. To je snad nejhorší, co jsem o sobě slyšel. Zaprvé v té reklamě je můj obličej z dětství, tak proč bych chtěl, aby mě hrálo bílé dítě? Jsem Afroameričan a jsem na svou rasu hrdý. Jsem hrdý na to, kdo jsem.

Když už jste zmínil Lisu Marii - prý lituje, že s vámi nemá syna a že by s vámi pořád možná ještě chtěla mít dítě. Je to pravda?

No tehdy to alespoň pravda byla. Ale ať vám na tohle odpovím cokoli, tak mám problém a příští vydání bulváru bude psát: „Lisa už ho prý nechce ani vidět!"

Zůstali jste přátelé?

Lisa je skvělá. Mám ji moc rád a jsme pořád přátelé. A člověk nikdy neví, co bude zítra. Nemám ale tušení, co vlastně cítí. Můžu říct jenom to, že ke mně domů chodí na návštěvu za mými děti.

Myslíte, že se ještě někdy oženíte?

To by bylo pěkné.

Co kouzelného by se napotřetí muselo stát?

Muselo by to přijít jako blesk z čistého nebe. Musel bych se na ni podívat a cítit: To je ona, tahle je ta pravá.

To jste cítil, u obou manželek?

Ano, jistě.

Noviny psaly, že vy a vaše druhá žena Debbie nejste biologickými rodiči vašich dětí. Že prý jí bylo implantované cizí vajíčko, a potom byla uměle oplodněná.

To je úplná pitomost a špinavá lež.

Chcete mít další děti?

Rozhodně. Jak jsem říkal: víc než otec, víc než deset.

Když na sebe myslíte, zdá se vám, že do svého otce v něčem dorůstáte?

V hodně věcech se mu podobám. On je velice silný, je to bojovník. Vždycky nás učil jednat odvážně, věřit si a stát si za tím, čemu věříme. Že žádná hvězda není tak vzdálená, aby se na ni nedalo dosáhnout, a nikdy se to nesmí vzdát. A to samé nám říkala i matka.

Takže vy jste taky bojovník?

Rozhodně.

Co byste řekl, že jste za člověka?

Snažím se být zdvořilý, velkorysý, lidem něco dávat a dělat to, co si myslím, že by po mně chtěl Bůh. Někdy se modlím, a ptám se: „Kudy mám jít dál, Bože? Co chceš, abych dělal dál?"

Výběr z rozhovorů otištěných v časopisech Large (2005), VIBE Magazine (2002), USA Today (2001) a TV Guide Interview (1999)

Michael Joseph Jackson * 29. 8. 1958, Gary, USA + 25. 6.2009, Los Angeles, USA Vyrůstal v rodině jeřábníka Josepha a prodavačky Katherine a přišel na svět jako devátý z deseti sourozenců. 1964 se stal členem sourozenecké kapely The Jackson 5, kterou kromě něj tvořili bratři Jackie, Tito, Germaine a Marlo. Šéfem byl jejich otec Joseph, který v kapele vládl pevnou rukou. 1969 The Jackson 5 debutovali albem Diana Ross Presents The Jackson 5 Během natáčení filmu Čaroděj (1978) se seznámil s hudebním producentem Quincym Jonesem, díky jehož vlivu se z alb Off The Wall, Thriller a Bad stala klasická alba a také světové bestsellery 1985 společně s Lionelem Richiem složil celosvětový hit We Are The World a v témže roce koupil za 47 a půl milionu práva na skladby Beatles 1983 vystoupil na koncertě k pětadvacátému výročí vydavatelské firmy Motown a během písně Billie Jean poprvé předvedl svůj proslulý tanec zvaný moonwalk.  1984 získal rekordních osm ocenění Grammy za album Thriller, dohromady jich Jackson dostal třináct 1988 vydal knižní autobiografii Moonwalk 1993 byl hostem televizního pořadu Oprah Winfrey, kde mimo jiné pohovořil o své stále bledší pokožce. Může za ni údajně nemoc kožního pigmentu. 1994 oženil se s Lisou Marií Presley, dcerou Elvise Presleyho 1996 rozvod s Lisou Marií, druhý sňatek s ošetřovatelkou Debbie Rowe. Koncertoval v Praze. 1997 narodil se mu syn Michael Joseph Jackson Jr. zvaný Prince Michael 1998 dcera Paris Michael Katherine 1999 rozvod s Debbie, děti má ve své péči 2002 třetí dítě Prince Michael II. 2003 byl odvysílán dokument Living With Michael Jackson, v němž vystupoval chlapec jménem Gavin Arvizo, který později zpěváka zažaloval za sexuální obtěžování, k němuž údajně došlo na Jacksonově domovském ranči Neverland 2005 začal soudní proces, v němž Jacksonovi hrozilo až 20 let vězení. Byl shledán nevinným ve všech bodech obžaloby. Z Neverlandu se přestěhoval do Bahrajnu. 2009 na tiskové konferenci v Londýně ohlásil návrat na koncertní pódia. Lístky šly na dračku.   Sólová diskografie: Got To Be There (1972), Ben (1972), Music And Me (1973), Forever Michael (1975), Off The Wall (1979), Thriller (1982), Bad (1987), Dangerous (1991), HIStory (1995), Invincible (2001) Hrál v televizním seriálu The Jacksons (1976), ve filmech Čaroděj (1978), Muži v černém 2 (2002), Miss trosečnice (2004). Objevil se i v kresleném seriálu Simpsonovi.

 



















Michaelova pražská HIStorie

„I loveI you, I love you very much," ujišťoval 7. září 1996 Michael Jackson pražskou Letnou, kde odstartoval svou světové turné HIStory. Na jeho zjevení v Čechách nevzpomíná ale dnes s pohnutím „jen" 120tisícový dav tehdy vyprodaného koncertu:

„Choval se ke všem velmi přátelsky, dětem u nás daroval kvanta hraček a neměl na sobě ani roušku," potvrzuje zpěvákovo charizma Petra Vorlíčková, ředitelka Dětského domova Charlotty Masarykové na Zbraslavi, kde se král popu také zastavil. „V žádném případě jsem z něj necítila odstup, který by si jako superhvězda mohl dovolit. Dokonce se s námi i vyfotil," dodává. I podle českých členů ochranky, se kterými si Jackson kupoval meč v jednom z místních starožitnictví, působil zpěvák  plachým dojmem. A na pokoru americké megastar vzpomíná i místní hotelový personál.

Kromě zpěvákovy osmimetrové sochy instalované na místě někdejšího Stalinova pomníku utkvěl totiž nezaujatým pamětníkům nejvýrazněji fanoušky okupovaný hotel InterContinental, kde Jackson trávil většinu pražské návštěvy: „Takové obléhání jsme zažili poprvé a naposled v naší prozatímní pětatřicetileté historii," upozorňuje mluvčí hotelu Petra Kazdová na tisícihlavý dav, tvořený ovšem většinou zahraničními turisty. „Při pouhém zavlnění záclony propadali fanoušci davovému šílenství, které podle ní chvílemi připomínalo výjevy z tragédií starověkého Řecka. „Pláč, podlomená kolena i omdlévání," vzpomínají i další zaměstnanci na davovou psychózu vyhlížejících Jacksonových ctitelů. Mnohem častěji než mistr sám hýbaly prý ale záclonou děti, které ho na turné provázely.

Se sponzory a doprovodem obývala Jacksonova pražská suita přes sto pokojů v druhém, šestém, sedmém a osmém patře a nadšení z hudebního systému pod okny nejevili jen obyvatelé přilehlých domů. Pracovna prezidentského apartmá se pro Jacksonův pobyt předělala na taneční parket, do ložnice se instalovala obří televize s oblíbenou Play Station a snídaně chystala vlastní kuchařka.  A všude v apartmá měl pochopitelně připravené mísy s gumovými medvídky.

Kudy po české metropoli chodil - ať už po nábřeží nebo na Hradčanech -, jako by se s Jacksonem posouvalo pomyslné pódium, jež s ním najednou chtěli sdílet nejen skalní fanoušci jako je Denisa Prepslová (portrét největší české fanynky na straně 20), ale i nezasvěcení kolemjdoucí.

Fanouškovský „národ sobě" však vždycky zaznamenal největší aplaus při příjezdu jeho limuzíny k hotelu.V těch momentech přehlušilo aparaturu i celosvětově tradiční skandování, jež jako by odpovídalo vzkazu z koncertní Letné, „Michael, Michael, we love you!"

Stovkám ctitelů, kteří se tuhle neděli sešli na Staroměstském náměstí u sochy Jana Husa, rezonuje to lokální vyznání na rtech dodnes.

Mozart 20. století

 
Jeho vypjatý hlas poznáte na sto honů, jeho propracovaná choreografie magnetizuje oči. Jeho filmy zcela změnily žánr videoklipu. Čím víc se na něj díváte, posloucháte ho a čtete o něm, tím víc vystupuje jako osoba nadaná úchvatným géniem, nevídaným, ale taky zatraceně jednostranným. Jenom těžko vycházel s lidmi mimo pódium, kamarádil se s Paulem McCartneym, a pak záludně koupil katalog jeho písní - i když v tom nejspíš žádnou záludnost neviděl, jenom ty písně prostě chtěl mít. Postavil si lunapark, byl nadšený z fantastických filmů Stevena Spielberga a hraní bylo jedinou jeho vášní, stejně jako hraní si. Tím vším připomíná jiného hravého, bezstarostného a přitom v jádru duše bezradného a zoufalého génia - Wolfganga Amadea Mozarta - alespoň tak, jak jej ukazuje Miloš Forman ve svém Amadeovi. Na druhou stranu, ten film vznikl v roce 1984, v době Jacksonovy největší slávy. Možná je ta inspirace vzájemná.

Vlasy

Byla jeho idolem, vzorem i mentorem - Diana Ross. Stála u jeho uměleckých začátků a později se spekulovalo o jejich partnerském vztahu. Snažil se jí v mnoha ohledech přiblížit a podobat, a tak se jeho drobné afrokudrny v osmdesátých letech postupně proměňovaly v lokny. Jeho vlasy stejně jako legendární mokasíny, bílé ponožky, užší kalhoty o pár centimetrů kratší, než bylo do té doby zvykem, a krátká kožená bunda do pasu se staly módní vlnou, která se prohnala osmdesátými lety.

Brýle

Letecké brýle nosil často, dokázal je mistrně zakomponovat do choreografie. 31. ledna 1993 vystupoval v přestávce finále Super Bowl. Nejdříve se v záři ohňostrojů zjevil nad obrazovkami nad stadionem, během další salvy se pak objevil na jevišti, kde strnul v dramatickém postoji a minutu se nehýbal. Až potom si velmi, ale opravdu velmi pomalu začal sundavat brýle, mrštně je odhodil a dal se do zpěvu. Napínat publikum uměl lépe než kdokoli jiný.

Rukavice

Jackson se k ní dostal během prohlídky filmových studií zkraje osmdesátých let. Podle svědka Johna Keheho narazili s Jacksonem na střihače, který měl na jedné ruce bílou rukavičku, díky níž mohl projíždět film mezi prsty a hledat detaily. Bílá rukavice se stala symbolem éry okolo alba Thriller (1982) a pro Jacksona symbolizovala magický bod, ve kterém se hravost a láska zpěvákova vysněného světa propojuje s publikem.

Rozkrok

Jackson se začal chytat za rozkrok díky Martinu Scorsesemu. Režisér s ním točil klip k písni Bad (1987) a jedno jetí se mu obzvláště zalíbilo. Upozornil na něj Jacksona, aby viděl, co mimoděk udělal. Gesto po Jacksonovi začal opakovat kde kdo, ale jenom v jeho podání vyznívá stoprocentně asexuálně.

Oblek

V první polovině 80.let Jackson oblékal uhlazené mafiánské kvádro - bílé i černé. To druhé jej proslavilo v klipu Billie Jean, který znamenal přelom v pop kultuře - bylo to první video černého umělce, který vysílala MTV a zároveň se díky němu o stanici začalo mluvit. V klipu Beat It (1983)  Jackson vystupuje jako pásek ve řvavé oranžové zipové bundě, která byla dalším krokem v jeho vášní pro uniformu a předznamenala barokní military styl, jenž začal Jacksona fascinovat na přelomu 80. a 90. let.

Mokasíny

Jejich první hvězdná hodina přišla 25. 3. 1983, kdy v televizním pořadu Motown 25: Yesterday, Today, Forever během skladby Billie Jean předvedl svoje první měsíční kroky - přestože 'moonwalk' nevymyslel, použil ho tak, že publikum zaječelo nadšením. V klipu k Smooth Criminal (1987) potom Jackson předvedl antigravitační náklon - povedlo se mu to díky speciálně upraveným botám, které si nechal patentovat.

„Zatím nemůžu poslouchat ani jeho hudbu"

Zúčastnila se šestadvaceti jeho koncertů, třikrát se s ním setkala osobně. Viděla ho dokonce v pyžamu a v ponožkách, uprostřed nepořádku jeho hotelového pokoje. Cesty za ním po celé Evropě ji stály statisíce. Každým dnem se měla stěhovat do Londýna, aby byla svému idolu blízko během plánované šňůry vystoupení. Ve čtvrtek se jí zhroutil svět. „Cítím obrovské prázdno. Vůbec nevím, co budu dělat," říká možná nejvěrnější česká Jacksonova fanynka, jednatřicetiletá Denisa Prepslová.

Během rozhovoru pláče a často se dívá na společnou fotku s Michaelem, kterou nese na pamětní místo na Václavské náměstí, aby u ní zapálila svíčku. „Ještě jsem si to nepřipustila. Je to, jako bych ztratila člena rodiny," říká. Jako o příbuzném o Jacksonovi také mluví. Zná jménem jeho děti i bodyguardy, posledních sedmnáct let má přehled o každém jeho kroku. Občas se zdá, jako by mu viděla i do hlavy. „Jeho smrt přišla tak náhle. A v tu nejhorší dobu. Tolik se těšil na koncerty, byl plný pozitivní energie," nepochybuje.

Od maturity za Majklem

Do Michaela se zamilovala, když jí bylo třináct let. „V roce 1992 jsem viděla v televizi koncert z Bukurešti a hned mi bylo jasné, že to je láska na celý život. Nejen že mi přišel geniální jako zpěvák a tanečník, ale cítila jsem, že je mi blízký i jako člověk," vypráví. Když v roce 1996 Jacko přijel do Prahy, jela ho vítat už na letiště. „Fanclub tehdy zařídil, že jsme tam měli vyhrazený prostor. Čekalo nás tam asi pět set. Michaelovo letadlo mělo zpoždění a po příletu dlouho trvalo, než z něj vystoupil. Bylo horko, čekali jsme tam hodiny, ale stálo to za to - Michael nás přišel pozdravit, já jsem měla to štěstí, že mi poprvé podal ruku."

Na letišti se Denisa seznámila s podobně „postiženými" a už jí nebylo pomoci. „Denně od rána do večera jsem stála u Intercontinentalu. Michael jezdil na nákupy, za dětmi do nemocnic a dětských domovů... a vždycky, když odjížděl nebo se vracel do hotelu, zastavil se u davu fanoušků." V rodinné škole, kde tehdy začínala maturitní ročník, viděli Denisu jen první školní den. Pak měla měsíční absenci. Jacko mířil z Prahy do Budapešti a poté do Varšavy. A Denisa s ním.

Na Michaela myslela i u maturity. S jarní částí evropského turné, kde nemohla chybět, to vyšlo jen tak tak. „Ve čtvrtek jsem odmaturovala a v pátek vyrazila za ostatními fanoušky do Brém, kde byl v sobotu první koncert turné." Stejně jako Michael zůstala na cestách tři měsíce. „Projeli jsme celé Německo, Itálii, Španělsko... Přespávali jsme ve vlaku, ve spacáku před hotely, kde bydlel Michael.. I když jsme se snažili co nejvíc šetřit, i tak to stálo minimálně padesát tisíc. Ale stálo to za to, byly to nejkrásnější tři měsíce mého života." To nejlepší přitom mělo teprve přijít..

Král v negližé

Mnichov, 8. června 1999. Denisa s kamarádkou stojí před hotelem Bayerische Hof, ve kterém bydlí jejich idol. V davu fanoušků čekají, jestli vykoukne z okna. Mezi Jacksonovými obdivovateli už patří mezi pokročilé, vědí, že chtějí-li upoutat jeho pozornost, nemůžou přijít jen tak. „Na hlavách jsme měly čepice s rolničkami a v rukou obrovský transparent polepený Disneyovými obrázky." A Michael se chytil. „Najednou k nám přišel bodyguard a zašeptal, ať jdeme s ním, že nás chce Michael vidět. Nejdřív jsme vůbec nechápaly, byly jsme strašně nervózní, pamatuju si, jak se mi klepaly ruce. Ale potom, když Michael přišel, to bylo jako setkání se starým přítelem." Podaly si ruku s Michaelem i jeho malým synem Princem, předaly dárky, nechaly si podepsat obaly od cédéček.

O rok později prohodila Denisa se svým idolem znovu pár slov, tentokrát před hotelem v Londýně. Kvůli třetímu setkání v roce 2002 dokonce „pohřbila" dávno mrtvého dědečka. „Pracovala jsem tehdy v Londýně jako au-pair, když jsme se dozvěděli, že Michael se chystá do Berlína. Aby mě rodina nechala odjet, řekla jsem, že musím na pohřeb dědy." V Berlíně pak byla u situace, která způsobila celosvětový poprask: Jacko vystrčil z okna hotelu svého mladšího syna. O pár chvil později se opakovala situace z Mnichova - Michaela zaujal obří transparent, a tak si nechal tři česká děvčata přivést do pokoje. Další popis zní téměř neuvěřitelně, na důkaz má Denisa fotky. „Když jsme vešly dovnitř, Michael už na nás čekal. Měl červenou košili a modré kostkované kalhoty od pyžama. Na nohou jen ponožky, samozřejmě bílé. Byl neoholený, na nose měl náplast a na bradě pupínek," popisuje Denisa a už i já začínám mít pocit, že mluví o starém příteli.  

Mužný a voňavý

Překvapuje mě dál: s kamarádkami si prý chtěly u krále popu sednout, ale nebylo kam. „Na všech třech gaučích se válely nějaké věci," směje se. A vzpomíná na svůj nesobecký čin: „V pokoji bylo otevřené okno, zvenku bylo pořád slyšet jekot fanoušků. ´Michaeli, fanoušci tě volají´, řekla jsem mu. Kývl hlavou a vydal se k oknu. A já s ním. Zvenčí nás někdo vyfotil a tak se sbírka mých fotek s Michaelem významně rozšířila." Naživo prý vypadá drobnější - „když jsme se fotili, vytahoval se na špičky, aby nebyl menší než já." Hlas má prý mužný a „vždycky krásně voněl".  

Naposledy viděla Denisa svého miláčka letos v březnu v Londýně, když na tiskové konferenci oznamoval svůj návrat na pódia. „Vypadal úžasně, působil tak energicky a šťastně..," říká. Jeho smrt jí zkřížila plány. „Pustila jsem práci v Dublinu a chtěla se přesunout do Anglie, abych mu byla nablízku. Už jsem měla koupené lístky na patnáct koncertů. Co bude dál, nevím. Ale do Londýna nepojedu, příliš by mi ho tam všechno připomínalo. Zatím nemůžu poslouchat ani jeho hudbu."