Radůza:
Malá terapie

Na Karlově mostě s harmonikou už tahle osobitá písničkářka dávno nesedává. Na impulzivitě ale evidentně neztratila. Z přebalu jejího nového alba vykoukne obrázek postarší Turkyně. Na klíně chová modrooké batole s muslimským šátkem kolem hlavy. Na jiné fotce dovádí starší syn. Radůza dala poprvé nahlédnout do svého soukromí.

Váš přítel, s nímž máte dvě děti, je původem z Turecka. Letní láska z cest?

Ale kdepak. Seznámili jsme se v Česku úplnou náhodou. Může za to moje sestra, protože on se chtěl nejdřív seznámit s ní.

Vy jste jí ho přebrala?

To ne. Sestra to sehrála ve stylu: „Jé, ty jsi žil ve Francii a Radůza mluví bezvadně francouzsky. Seznamte se, já už musím běžet." Vlastně to byla láska na první pohled. Od večera, kdy jsme se seznámili, jsme už spolu bydleli. Nějak se to přihodilo, sami jsme to nečekali a ani nic takového nechtěli. Natož abychom spolu měli dvě děti. Asi to tak chtěl Bůh.

Vždycky jdete do všeho tak po hlavě?

Dělám spoustu věcí bez rozmyslu, i v práci přichází první podnět náhle. Zatím mi to vychází. Vždy, když jsem se intuicí neřídila, to dopadlo špatně. Nikdo jiný přece nemůže odhadnout, co je pro mě dobré, ačkoliv moje rozhodnutí občas navenek vypadá jako nesmysl.

Sama o sobě nikdy nepochybujete?

Pořád mám pocit, že neumím na nic hrát, že neumím zpívat, že ty písničky jsou špatné. Že je to čím dál horší a že bych se už konečně měla něco naučit.

A to máte stále vyprodané koncerty. Co by vás přesvědčilo, že jste opravdu dobrá?

Mě nic nepřesvědčí. To je podstatou mé práce, že nikdy není hotová, nikdy si nemůžu myslet, že tak je to úplně nejlepší. Tím pádem mám pořád co dělat.

V čem se vaše nové album liší od předchozích?

Posun je určitě v textu, naučila jsem se lépe pracovat s jazykem, ale po hudební stránce tam nic moc nového není. Tedy až na to, že řeším těžké osobní věci, jdu do hloubky.

Použít rodinné fotky v bookletu alba bylo docela překvapení. Dosud jste své soukromí přísně střežila.

Také jsem to dlouho zvažovala. A ten první impulz, který ze mě vyšel, bylo - ano, dám to tam. Ta deska je tak strašně intimní a tak moc vypráví o tom, co jsme s rodinou během posledních dvou let prožili, že kdybych dala na přebal něco neutrálního, nebude to poctivá výpověď. V tom vidím přínos své tvorby - že poctivě dokumentuju svou cestu životem. Občas i drsně. A další lidé se v tom nacházejí, každý koneckonců řeší stejné věci a na koncertě si to může znovu prožít. Taková malá terapie. Ale že bych nějak posouvala vývoj české populární hudby, to si nemyslím.

Sledujete, jakou máte na tuzemské scéně momentálně pozici?

To tedy opravdu ne. Když mi před pár dny jeden novinář připomněl, že jsem v roce 2003 získala tři Anděly, vůbec jsem si nemohla vzpomenout, za co to bylo. Ty sošky už stejně nemám, dala jsem je do dobročinných aukcí a ani netuším, kde skončily.

To zní, nezlobte se, jako póza.

Kdyby to byla póza, tak si ty sošky umístím na záchod a všude o tom vyprávím. Ale já zapomněla, že jsem je vůbec dostala. Strašně jsem se tehdy smála, přišlo mi veselé, že to vyhrála nějaká holka z ulice, naprostej outsider. A ty koně velkých vydavatelství, do nichž narvali hrozné peníze, se bohužel neumístili. Bavila jsem se představou, jak si v těch nadnárodních vydavatelstvích koušou žíly, ale jen chvilku. Pak jsem ale na to ocenění zapomněla. Protože proto to člověk nedělá. Hudba není sport, hodnocení je velmi subjektivní a navíc podléhá módě.

Z populární soutěže SuperStar nadšená asi nejste?

Ten první ročník vyhrál dobrý člověk. Aneta Langerová je dobrá zpěvačka a v jejím hlase cítím prožitek, ne peněženku. Ale princip té soutěže stojí na byznysu a sledovanosti, o hudbu tam nejde. Jde přece o to, aby ten, koho vybereme, nám vydělal peníze, které jsme investovali do reklamy. Česko je hrozně malý trh a když někdo prodá pět tisíc desek, no tak hurá.

Kdybyste se narodila o dvacet let později, zkusila byste sama v SuperStar štěstí?

Možná ano. Když mi bylo šestnáct, také jsem se takové soutěže zúčastnila, ale tenkrát nešlo o natáčení v televizi nebo natočení desky. Přihlásila mě tam kamarádka a stejně jsem nic nevyhrála. A později ani táborového Slavíka.

Mrzely vás tyhle neúspěchy?

Jednou ano. Na táboře jsem zpívala písničku od Marty Kubišové. Ani jsem to nevěděla, neznala jsem její tvorbu. Tu píseň jsem si vybrala docela přirozeně, seděla mi, protože odmalička zpívám hluboko. Nikdy jsem neměla ten dětský sopránek. A vedoucí tábora mi tenkrát řekla, že mi nedá svůj hlas právě proto, že zpívám moc hluboko a ženská by takhle zpívat neměla. To mě urazilo. Jako by chlapi nemohli zpívat vysoko. Vždyť jsou kontraaltisté, kteří zpívají o oktávu výš než já. Kdyby mi řekla, že se jí to nelíbilo, že jsem zpívala falešně nebo mi ta písnička nesedla, tak to beru, protože v tom je subjektivita, na kterou má právo. Ale ona se snažila vytvořit objektivní hledisko, podle něhož ženy nemají zpívat hluboko. To je prostě nesmysl.

Setkávala jste se s nálepkováním i později?

Zpočátku byli lidi překvapeni z harmoniky nebo se mě ptali, jestli si nepřipadám blbě, když si na pódiu pískám. Jednou zase komusi připadalo hloupé, že jsem hrála v Národním divadle v kanadách.

Slyšela jsem dobře?

No ano, ale to je způsobené tím, že mám nohu číslo 43. A na tuhle velikost prostě neseženete dámské boty, protože ty končí na čísle 42. Takže nosím pohorky nebo kanady. Už je to dávno, vystupovala jsem jako host na koncertě pořádaném k narozeninám Hany Hegerové. A v obchodech tenkrát žádná nabídka nebyla. Všichni si myslí, že je to image, ale mně nic jiného nezbylo.

V té době jste také utíkala z tanečních vyhrávat na Karlův most s harmonikou. Co vás na tom rajcovalo?

Prostě mě to tam pudilo, aniž bych očekávala nějakou odezvu nebo na sebe chtěla upozornit. Potřebovala jsem ventilovat to, co bylo uvnitř. Už v dětství jsem začala psát vlastní písničky, v pubertě jsem hrála v jedné country kapele. Pak přišla oklika. Po gymnáziu jsem studovala na sociálně-právní nástavbě, ale odtamtud mě týden před závěrečnými zkouškami vyhodili.

Dělala jste problémy?

Trochu ano. Tenkrát už jsem nebydlela u rodičů, živila jsem se sama a ve škole po mně chtěli podepsané omluvenky. Když jsem přinesla dvacet omluvenek od zubařky, učitelka se na mě podívala a řekla: „Ale vy přece nemáte problém se zubama?" Já přitakala a ona na to: „Tak proč jste mi ty omluvenky přinesla?" A já: „Protože jste je chtěla." Přece bych jí nelhala. Učitelka to samozřejmě považovala za drzost. Kromě toho jsem lezla na nervy i spolužačkám, které prý proti mně sepsaly nějakou petici a odnesly ji ředitelce.

Šikanovala jste je?

Ne, já si prostě dělala, co jsem chtěla. A co mě napadlo, to jsem řekla.

Od té doby zřejmě nosíte i vaši přezdívku.

Radůza vznikla ještě na základní škole, ani tam jsem nebyla v kolektivu zrovna oblíbená a spolužáci na mě volali: Radůza, medúza, čůza, protéza v aspiku. Pak z toho zbyla už jen Radůza a protože se mnou někteří přestoupili na gympl, zůstalo mi to. A já si říkala, že to vlastně může být docela dobré umělecké jméno, že tu pohanu můžu přeměnit na obchodní značku. Teď už na své pravé jméno ani neslyším, doma mi všichni říkají Radůza nebo Radu.

Po vyhazovu ze školy jste odešla hrát na ulici, kde vás objevila Zuzana Navarová a přiměla vás vystudovat konzervatoř. Co myslíte, kde byste teď byla, nebýt jí?

Asi bych taky hrála, ale trvalo by mi to déle. Ona mě toho spoustu naučila.

Takže Zuzana Navarová byla něco jako...

... urychlovač. Ale jak kdy. Někdy mě tak strašně peskovala, že by to vydržel málokdo.

A nechala jste si to líbit?

Bez odmlouvání to vždycky nebylo, my jsme se se Zuzanou klidně pohádaly. Ale je rozdíl, když mě někdo peskuje za to, že nemám nalinkované okraje v sešitě, a když proto, že jsem líná a tu písničku prostě musím udělat dobře.

Vraťme se do přítomnosti. Jak to vypadá u vás doma? Od Turka bych možná čekala trochu jižanské výbušnosti.

Samozřejmě je výbušnější než středoevropský průměr, ale to já taky, takže se nedám. My se ani moc nehádáme, ale když jsou velké emoce, může být i velká žárlivost. Nicméně s kým, kde a jak budu pracovat nebo jestli pojedu na týden s kamarádkou na Lofoty, neřešíme. Tu impulzivitu a neuvěřitelný příval citů ale považuju spíš za výhodu. Konečně jsem našla někoho, pro koho nejsem „moc". Vždycky jsem byla obviňována z hysterie a přehrávání a teď mám někoho, koho to neděsí a nepřipadá mu to přemrštěné. On se za své emoce nestydí a dává to najevo i dětem - pořád jim říká, jak moc je miluje, stále se s nimi mazlí. U českých chlapů tohle vůbec neznám. Pozoruju to s velkým potěšením.

Z multikulturního svazku mohou občas koukat i problémy.

Jistě, třeba uspořádání rodiny je v Turecku tradičnější. Když jsme spolu začali chodit a řekli si, že budeme mít dítě, povídá mi: „Nemysli si, že ti budu doma s něčím pomáhat." Přišlo mi to docela fér, spousta českých mužů taky nic nedělá a ani na to předem neupozorní. Ze začátku se opravdu k ničemu neměl, ale postupně mi pomohl s tímhle, pak s něčím jiným. Velmi miluje naše děti i mě a chce, aby nám bylo dobře. Takže když vidí, že jsem unavená, jde a pomůže mi. Nemůžu od něj čekat podobné chování jako od mužů ze Skandinávie, ale myslím, že toho teď dělá víc než mnozí partneři mých kamarádek v Česku.

Musíte hrát nějaké divadlo, když jedete navštívit jeho rodinu do Turecka?

To bych ani neuměla, ale dodržovat místní zvyky je nakonec pohodlnější. Obléknu si ty jejich nasrávačky, šátek jsem nosila vždycky, už kvůli sluníčku, jen krátké rukávy nosím pořád. Západní Turecko, odkud jeho rodina pochází, je poměrně tolerantní, připomíná spíš Řecko. Třeba přítelova sestra šátek nenosí a běžně chodí v džínách a tričku.

Snažil se vás partner přivést k islámu?

Je to výjimečný člověk, a výjimečný magor, to já ale taky. Je štěstí, že jsme se našli. On je ve své podstatě velmi láskyplný a tolerantní, protože jinak by to nemohlo fungovat. Vždyť jsme se ani nechtěli nikdy vzít a je mu jasné, že v Turecku bych žít nechtěla. Ani on by tam žít nechtěl, je tady rád. Bůh je jen jeden a kvůli tomu u nás spory nejsou. Normálně slavíme Velikonoce i Vánoce. Pouze nejíme vepřové, ale to jsem nejedla ani předtím.

Jste křesťanka?

Jsem věřící, věřím v Boha a v Ježíše Krista, ale nejsem pokřtěná.

Bráníte se tomu?

Nebráním, ale budu lepším člověkem, když se dám pokřtít? Záleží snad Bohu na tom, jestli jsme se s partnerem vzali? Záleží přece na tom, co mám v srdci. A já jsem ve svém srdci jeho manželka. Když se mi v noci něco zdá, zdá se mi o něm. Co si myslí lidi, mi je úplně jedno.

Ale některá gesta a rituály se přece nedělají kvůli ostatním, mohou mít osobní význam.

To mohou. Ale je důležitější rituál než modlitba? Nejdůležitější, co člověk potřebuje z křesťanství znát, je desatero a otčenáš. To druhé jsem už vlastně opustila, protože moje modlitba probíhá neustále. Cokoliv dělám a vezmu to za správný konec, může být modlitbou. Mluvím s Bohem a samozřejmě bych si někdy ráda něco přála a modlila se za to. Ale já si říkám - je dobré, abych si to přála? Protože cokoliv si přeju, mi On splní. Není tedy lepší nechat to na Něm, aby mi dal, co mi náleží? Je pravda, že někdy je tohle extrémně těžké, hlavně když se to týká dětí.

Co byste si přála ohledně práce? Koncertování ve velkých halách vás neláká?

Mohla bych to dělat jen krátkou dobu, to už není koncert, ale byznys. Trh je u nás malý, takže bych jednou objela republiku - a k čemu by to bylo? Dostala bych spoustu peněz, ale lidi by neviděli ani výraz mé tváře, nanejvýš z projekce. To mohou rovnou zůstat doma a koukat se na mě v televizi. Na svých koncertech mám kolikrát pocit, že hraju v obýváku pro kamarády.

Neubývá písničkářům v Česku posluchačů?

Já mám pořád vyprodáno. Lidi chtějí chodit na koncerty a slyšet něco, co si mohou zazpívat. Dokonce chodí i děti nebo teenageři, do nichž bych to nikdy neřekla. Nedávno mě dojala jedna moje sousedka. Když jsme bourali garáž, přišla si k nám pro pár cihel. Když jsem pak hrála na Kladně, přišla k nám znova a já myslela, že chce další cihly. A ona mi místo toho poděkovala za mé vystoupení. Ta paní rozhodně nemá peněz nazbyt, navíc se stará o nemocnou maminku. A za můj koncert dala přes dvě stě korun. Tohle je pro mě důležitější než nějaký Anděl.

Nedávno vám bylo 37 let. Jak vnímáte stárnutí?

Kdyby se mě na to lidi pořád neptali, tak bych na svůj věk zapomněla, stejně jako na ty Anděly. Ale fyzicky je mi daleko líp, než když mi bylo dvacet. Celý život jsem trpěla celiakií a vůbec o tom nevěděla. Vyhřezlo to až při druhém těhotenství. Teď držím bezlepkovou dietu a je mi úžasně. Ačkoliv je to někdy těžké, třeba když jsme jeli na měsíc do Turecka, táhla jsem s sebou třicet dietních chlebů. Ani v Česku se o tom moc neví, takže v restauracích na mě občas koukají divně a stejně mi nevyhoví, třeba salát bez zálivky běžně dostanu politý bůhvíčím. Jinak si ale nepřipadám, že bych stárla. Neteskním po tom, co bylo. Ve svém věku už něco vím, mám zkušenosti, je mi fyzicky dobře a taky jsem trochu víc zajištěná. Třeba už mám i na ten telefon, na který jsem vždycky nemívala.

Radůza vlastním jménem Radka Vranková *16. 3. 1973 v Praze Zpěvačka, multiinstrumentalistka, šansoniérka, autorka textů i hudby, autorka knihy O mourince a Lojzíkovi 1993 na ulici ji objevila zpěvačka Zuzana Navarová, o pár měsíců později zpívala Radůza v Lucerně jako předskokanka Suzanne Vega. Spolupracovala s kapelou Nerez, později s kapelou Jablkoň. Inspiruje se ve folklóru a městských odrhovačkách. Vystudovala konzervatoř v oboru skladby a zpěvu, vystupuje převážně v klubech. Získala tři výroční ceny Akademie populární hudby za album ...při mně stůj (2003) v kategoriích Zpěvačka roku, Objev roku a Folk & Country. 2005 se objevila ve filmu Jana Hřebejka Kráska v nesnázích. Téhož roku dosáhla bez velké reklamy skvělé prodejnosti její deska V hoře. Nové album Miluju vás (2010) vydala na vlastní značce Radůza records. Žije s rodinou na Kladně, má syna Attilu (3 roky) a roční Asenu. MEZI ČTYŘMA OČIMA Hned začátek rozhovoru provázelo nedorozumění. Vidíte, já jsem na ně úplně zapomněla, reagovala Radůza na květinu, kterou jsme zpěvačce přivezli k narozeninám. Později se ukázalo, že jisté věci tahle živelná žena prostě neřeší. Podezírat ji z pozérství je ta nejjednodušší zkratka. Proniknout do jejího světa bláhový sen. Na pohodlných polštářcích, jimiž jsme si na podlaze v jejím domku na Kladně podložily pozadí, se klábosilo skoro dvě hodiny. Skvělý, řekla jsem si na cestě do Prahy. Když jsem pak večer poslouchala její nové album, došlo mi, jak šeredně jsem naivní. To nejlepší zůstalo vězet jinde. Díky bohu.