Petr Marek
Přeplněno lidmi
Petr Marek je hyperaktivním umělcem. Stojí za několika pozoruhodnými filmy, provozuje improvizované divadlo. A taky hraje v nejlepší české elektro kapele Midi Lidi, pro niž také píše texty. Vedle toho učí na FAMU a podílí se na pořadu Hotel Insomnia, který na ČT nahradil Noc s Andělem.
Jste filmař, jste divadelník i hudebník. Stíháte to všechno živelně, nebo děláte v pondělí film a v úterý kapelu?
Zdá se mi, že mám tří- až čtyřleté cykly. Tehdy jsem třeba hudebník. Pak mě to úplně opustí a jsem divadelní herec nebo dělám filmy. Před Midi Lidmi jsem měl právě extrémně divadelní období, předtím zase extrémně filmové. A to už jsme deset let zpátky.
Co přijde letos?
Už dva roky mám natočený celovečerák, ale kvůli Midi Lidem ho nejsem schopný dostříhat, nemám na to čas. Dělám teď nanejvýš hudbu k cizím filmům.
Soundtrack k Protektorovi režiséra Marka Najbrta je podobně originální jako samotná filmová stylizace. Proč jste se rozhodli použít staré swingové samply?
Ještě dřív, než jsme založili Midi Lidi, jsem dělal jako Muzikant Králíček Marku Najbrtovi hudbu k filmu Mistři. Ale když nás teď oslovil, trošku jsme se báli: Prokop Holoubek hraje na klarinet a Markéta Lisá na saxofon, takže jsou sice schopni přispět do swingové éry, zároveň ale nemáme proporce, abychom dokázali složit swing jako takový. Použili jsme princip, který jsme vyzkoušeli, když jsme dělali naživo hudbu k filmu Metropolis. Vzali jsme tehdy samply ze starých německých šlágrů, o kterých jsme si říkali, že by si je ty postavy mohly broukávat cestou domů. A takhle jsme to udělali i s Protektorem.
Midi Lidi charakterizují hravé texty, které na rozdíl od většiny kapel skládáte v češtině.
Mně bylo vždycky trošku trapně za místní kapely, které zpívají anglicky. A to v několika ohledech. Teď mi ruka sama ukázala tři prsty, tak nevím, jestli jsou ty důvody fakt tři, když mi to radí podvědomí. Ten první je, že to ti lidé neumějí zazpívat. Zní to prostě blbě. Zadruhé mají ambici pronikat do cizích prostor, do světa. Ale oni nás tam možná nepotřebujou, vždyť tam mají svoje kapely podobného typu. A pak, jsem regionální patriot. Baví mě náš jazyk. Rád se jím vyjadřuju, připadá mi podstatné zpívat svým lidem svým jazykem. A to si nepřipadám jako vlastenec. Nezpívat česky je pro mě vyplýtvaný prostor. Zpívat anglicky můžu vždycky.
Dokázal byste v angličtině skládat věci jako „Jen sis tence vzdech, že existence zde tak jak na zájezdě polopenze je?"
Nejsem v angličtině pořádně schopný humoru. To mě taky dovedlo ke zjištění, že bych zřejmě nemohl mít holku z ciziny. I když se dorozumím základně ve všech věcech, unikají mi nuance jazykového humoru.
Zkoušel jste to?
Trošku jo, ale vždycky narážím na tuhle bariéru. Humor je u mě hrozně zásadní.
I nedorozumění může vyznít třeba komicky.
Samozřejmě, ale nevydrží to dlouho. Cizinec působí automaticky mileji, než je, protože neovládá jazyk, a tudíž je dětsky bezbranně srandovní. Přitom to může být pěknej idiot.
Okruh vašich spolupracovníků se mi zdá velmi úzký - s Prokopem Holoubkem děláte hned na několika projektech.
Já jsem od patnácti zakládal kapely, ale měl jsem jen jednoho spoluhráče, se kterým jsem si stoprocentně rozuměl. Dalších deset let jsem nemohl najít druhého. Až potom jsem potkal Prokopa. Jednou za deset let prostě někdo takový přijde a já se ho držím. Ta konstelace se zdá být hlubší, protože spolu neděláme jenom hudbu, ale i divadlo a film: Prokop mi hrál v Lásce shora. Múzicky to funguje na víc úrovních. Navíc všichni tihle hoši, blízcí spolupracovníci, se narodili v rozpětí tří dnů, ve stejném znamení.
Platí to i na přítelkyně?
Lásky mám v rozpětí asi pěti dnů.
Spolupráce s novými lidmi vás neláká?
Přibližně od třicítky jsem si začal uvědomovat, že mám svůj svět přeplněný lidmi. A když potkám někoho nového, kdo mě fascinuje, mám na něj mnohem míň životního i emocionálního času, než dřív. Skoro se mi ‚nevejde' do života. Štve mě to, protože jde o lidi, se kterými bych rád spolupracoval, a najednou se tam ‚nevlezou'. A to časově, a možná i emocionálně! Na druhou stranu, když se strašlivě zamiluju, tak vypnu ve všem a najednou neplním povinnosti a půlrok trávím jen s tím člověkem.
O vašich filmech se často mluví jako o amatérských. Mě by taková kolonka štvala.
Ještě horší je možná „experimentální" film. Určití recenzenti, kteří píší „amatérský" film, si nejsou schopni uvědomit, že někdo může něco dělat například schválně klopýtavé. Mě baví podrážet svému vyprávění nohy. Mám rád syrovost přímého dění: když je cítit kamera, když přiznávám, že to točím nebo že mně jako vypravěči to taky může záměrně „nejít". Mám rád, když je to celé takové trochu debilní a ušmudlané. Mám rád herectví, které je nedokonalé, a tím na sebe ti herci říkají, kdo jsou doopravdy. To je moje čistá záliba.
Podrážení je typické pro tuzemský přístup k žánrům. Nejsme schopní ho udržet.
Nám nejdou žánry, které nejsou ironické. Ale mám pocit, že možná právě přichází nezakomplexovaná generace schopná žánru. Zrovna probíhají přijímačky na FAMU a je vidět, že dvě třetiny těch lidí jsou víceméně nevzdělaní v kinematografii, z toho lepšího znají jen Tarantina.
Jenže Tarantino je soubor citátů!
No právě. Dvě třetiny těch přihlášených filmů jsou kopie Tarantina. Běhají tam chlápci v kvádrech, střílej se a k tomu zní soundtrack z Tarantinových filmů. Bez toho, aby věděli, kde Tarantino čerpal. Je to trošku smutek. Doporučuju podívat se na Žít svůj život od Godarda. Tam je celý Tarantino v kostce.
Na FAMU učíte režii, přitom jste ji nestudoval.
Je to jeden z nejlegračnějších paradoxů mého života. Učím na katedře, na kterou mně nevzali. Zkoušel jsem to asi šestkrát. Býval jsem třeba šestý z pěti. Ovšem teď, když sám sedím v přijímací komisi, tak si myslím, že bych sám sebe nevzal. Nebyl jsem úplně přesvědčivý.
Český film zažil loni docela dobrý rok, ale na festivalech je jinak spíš občasným hostem. Čím to je?
Nevyjadřuje se kinematograficky. Točí se tu scenáristický film nebo divadlo. Nejsme úplně kinematografický národ. Když se podívám na dějiny francouzské kinematografie, tak tam přežívá určitá základní estetika, a to i v blbejch komediích. U nás to tak není.
Ani nová vlna taková nebyla?
Myslím, že v šedesátých letech šlo míň o estetiku a víc o filozofii a sociálno. Byla to doba, kdy to společensky vřelo. Samozřejmě se tam dělo i pár estetických věcí - Chytilová, Němec, Vláčil - ale jinak to bylo zajímavé spíš sociálně. A taky autenticitou, jako u Formana. A i tahle vlna pak měla svoje klišé. Pak se normalizaci povedlo vyhladit i tu filozofickou i tu esteticky experimentální rovinu. Přišla na řadu zakomplexovaná generace, čili po ní bylo těžké na něco navázat. Teď přichází ta nezakomplexovaná, která je schopná snad vytvořit i ten žánrový film.
Angličani jsou na tom ale ve filmu třeba podobně. Vyjadřujou se spíš sociálně než obrazovou intenzitou.
Připadá mi, že film je svým způsobem třicet let mrtvý. Nepřináší nic, co bych už neviděl. Co říká vám?
Kamarád Jirka Nebeský mi v sedmnácti říkal, že originalita je falešná hodnota. Já jsem mu tehdy odpovídal, že to je nesmysl, že věci mají být své, aby to bylo nové... Dnes si myslím, že ta originalita není v jinakosti, ale v autentičnosti a pravosti. Pro mě je film zajímavý, když mi ukazuje lidi, kteří mě fascinujou. Nezajímá mě story a srandy a nápady. Sám dělám spíš portréty lidí, na které mě baví se hodinu a půl dívat. Dokumentární a portrétní rozměr filmu, i když je to film hraný, to je něco, co nemůže zmizet. Rád se budu dívat na Clinta Eastwooda, jak se mu během života mění tvář, jak se z něj pomalu stává robot. Navíc je to zároveň skvělý filmař.
Zdědil jste umělecký talent od někoho v rodině?
Geneticky sleduji několik věcí po svém dědečkovi, který zpíval operu v Olomouci. Vedle toho byl právníkem a plynně mluvil šestnácti jazyky. Já je ani nedokážu vyjmenovat. Ale když přijedu do nějaké země, naučím se jazyk docela rychle, jde mi to samo. Jazykový a hudební talent mám po něm.
Rozuměli jste si?
Naopak. Zvláštním způsobem jsme si nerozuměli. Byl to takový trochu souboj, štvali jsme se trochu. Jednou, když byl už starý a nemocný, jsme si povídali a najednou jsme na sobě vzájemně odhalili něco společného. Končili jsme ten rozhovor takovým dlouhým vzájemným poťouchlým pohledem z očí do očí. Měl jsem pocit, že si najednou rozumíme a říkali jsme si: Ty kujóne, my jsme si vlastně dost podobní, a proto se sereme. Takové usmíření. No a pak se ukázalo, že to byl poslední pohled, protože brzo nato umřel a vidět jsem ho už nestihl.
Pozorujete na sobě jeho manýry?
Je to nevyhnutelné. Mám pocit, že opakuju i ten model nefunkční rodiny po rodičích. Když mi funguje vztah, tak ho vždycky začnu nějak nabourávat a rozbíjet. Štve mě to, ale je mi to nějak vlastní.
V mládí jste se kromě hudby ovšem věnoval i hokeji.
Tatínek byl hokejista v Prostějově, taky tam byl trenérem. Byl jsem pak nucen hrát hokej. Mě přitom víc bavila přípravka, což bylo krasobruslení. Pak se mi stávalo, že když jsme měli bojovat o puk, já jsem si krasobruslil bokem. Pak se naši rozvedli, přestěhovali jsem se do Hranic, kde zimní stadion nebyl, a už jsem hrát hokej nemusel.
Vaším nejaktuálnějším projektem je účast na televizním Hotelu Insomnia. Čemu se tam věnujete?
Podílím se částečně na scénáři, ve druhém díle například hraných scének. Které jsme si také hráli s Johanou Švarcovou, se kterou máme divadlo Radio Ivo. Tvůrčí tým je ale natolik různorodý, že zatím především zkoušíme skloubit lidi s různým druhem humoru. Je to taková Rubikova kostka. Mně se třeba líbil původní tříhodinový prostor Noci s Andělem. V dlouhém rozhovoru je možné dospět hlouběji, okolo bylo spousta hudby. Jenže pak byly ty rozhovory často povrchní a typ kapel byl jeden - bigbít. A následovaly metalové videoklipy. Já osobně bych v Insomnii netlačil tolik na hereckou akci a spíš bych se soustředil na zajímavé hosty a občas bych to přerušil nějakou opravdu velkou bizarností ve skeči.
V jakém tempu normálně pracujete?
Kdysi jsem si v únavě spočítal, že za rok mám třeba sto vystoupení, což bylo každý třetí den v roce. Divadelní i hudební. Navíc to většinou byly improvizace. Jednou až dvakrát za týden jsme museli vymyslet fungující příběh, který bude jiný než ty předchozí.
Zvládáte se neopakovat?
Mně nevadí se opakovat, když to není úplná kopie. Baví mě variace na situace. Třeba když jsou postavy někde zavřené a musejí se sblížit. To je obecná věc, která prostě něco slibuje. Můžu z ní vyjít mnoha způsoby. Ale občas se podaří něco fixovat. Některé texty Midi Lidí tak vznikly. Třeba Strejdo nechoď ostrej dom! je z improvizace našeho Dekadentního divadla Beruška.
Přelétavost vás neohrožuje?
Teď jsem měl asi čtrnáct volných dnů. Dobrovolně jsem si zašel na koncert. To obvykle nedělám, protože většinou to dopadne tak, že se ocitám hlavně na koncertech, kde sám hraju. No a najednou jsem byl na koncertě pouze ze zájmu a navíc jsem zjistil, že mi nepadají oči únavou! Tam jsem se zhrozil toho, že to byla vlastně výjimečná situace!
Těch projektů je tolik, že musí být zábavné vymýšlet jenom jejich názvy, ne?
Je normální, že každý den vymyslím tři debilní názvy pro kapelu nebo film. Dnes to byl zrovna film, když jsme se pohádali s klukem, co nám dělá obal desky: Rukojmí nejlepšího grafika. To by mohla být i kapela i film.
Vydržíte někdy nepracovat?
Den a půl. Víc ne, pokud nejsem zamilován. A když už nic tvůrčího nedělám, tak si začnu aspoň přerovnávat složky v počítači. Na druhou stranu jsem přestal zaznamenávat věci.
Žádné focení - jako ve filmu The Million Dollar Hotel?
To je jeden z mých nejoblíbenějších filmů! Wenders v něm kombinuje lyrické s úplně pitomým. Mně vůbec nevadí, když se tyhle věci míchají. Podobně jako ti pravověrní hudební „elektraři", kteří nesnesou, když se v elektronické písničce zpívá česky a navíc slova jako ‚strejdo'. To je přece tak necool slovo! Někoho to dokáže ohromně znejistit.
To jsou všichni ti strážci kultury!
Na Midi Lidi nám nedávno vyšly dvě recenze napsané v tomhle stylu. Byly krásně dětské.
|
Petr Marek *5. 2. 1974 v Prostějově - filmař, divadelník, hudebník a herec 1999 - vystudoval filmovou vědu na FFUK 2002 - režijní debut Láska shora, dalším jeho celovečerním filmem je drama o závislosti Nebýt dnešní (2005) 2007 - vychází CD Čekání na robota skupiny Midi Lidi 2009 - Midi Lidi dělají soundtrack k filmu Protektor, následně vydávají album Hastrmans, Tatrmans & Bubáks
S Petrem Markem se známe dlouho takovým tím způsobem festivalových harcovníků. Ať už píšu reportáže z MFF Karlovy Vary, LFŠ, anebo odjinud, případně když tam i jinde hraju, velmi často tam Petr pouštěl své filmy, teď ale spíše vystupuje, ať už s divadlem, anebo s kapelou Midi Lidi. A takový program si nikdy nenechám uniknout. Baví mě jejich poetika i smysl pro absurdní humor. Objevuje se, i když spolu pak vedeme rozhovor, v drobných nuancích přízvuku, někdy ve slovech. |
Mezi čtyřma očimatiskni | pošli | diskuse (0) příspěvků