Pavel Bobek:
Víc nehledá
Dlouholetý neúnavný propagátor country a vůbec americké hudby v Česku na svém novém albu vzdal poctu Johnnymu Cashovi. Zároveň oznámil, že jde o jeho poslední desku. Na úplný muzikantský důchod to ale zatím nevypadá.
Prostřednictvím nového alba Víc nehledám... jste se znovu sešel s Johnnym Cashem. Jemu vyšlo posmrtně nové album, vy jste ve stejnou dobu vydal desku písniček z jeho repertoáru.
A to jsem ještě zjistil, že kontrabasista Dave Roe, který se mnou v Nashvillu to album natáčel, se na té posmrtné Cashově desce podílel taky. Je to pro mě vyznamenání, co si budeme povídat. Mám z toho dobrý pocit.
Odkud se vzal nápad natočit klasické skladby s Cashova arzenálu?
Vyzvala mě k tomu nahrávací společnost. Pak přišel Luboš Malina s tím, že to natočíme v Nashvillu. Já jsem nevěřil svým uším, když mi řekli, že to budu točit právě tam a s americkými muzikanty, ale byla to krásná zkušenost.
Co by asi Johnny Cash říkal na váš přednes jeho skladeb?
Když jsem se s ním v roce 1978 setkal, říkal jsem mu, že mám v repertoáru Nedělní ráno, což je Sunday Morning Coming Down, kterou napsal Kris Kristofferson, ale proslavil ji právě Cash, což jsem mu při našel setkání taky řekl. Takže nějakou povědomost o tom teoreticky už měl. Nevím, co by řekl na tuhle desku, snad by byl rád.
Záměrně jsem použil slůvka přednes. Pokud se neurazíte, ve vašem případě jsem nikdy neměl pocit, že jste zpěvák se školeným klenutým hlasem...
...no to samozřejmě nejsem.
Vnímal jsem vás spíš jako vypravěče příběhů. Vždycky jste dbal na to, aby ve vašich textech byl obsažený silný příběh?
Úplně vždycky to nešlo, ale snažil jsem se o to.
Teď jste si zase po čase jeden text napsal - Víc nehledám. Je to váš hudební epitaf?
Trochu to tak opravdu je. Ale původně jsem vycházel z originálního textu I Walk The Line, který je milostný. Proto je tam verš „Teď když tě mám, víc nehledám".
Ale nechal jste se slyšet, že je to vaše poslední album.
Já to nemyslel tak, že zcela rezignuju. Jen jsem si to spočítal, je mi sedmdesát dva, album vydávám obvykle po šesti, sedmi letech, tak co bych v osmdesáti chtěl asi nahrávat? Věřím, že ještě něco ano, ale těžko už celé album. A tahle pocta Johnnymu Cashovi je pro mě víc než jen další deska v řadě.
Tak raději dost o posledních věcech zpěváka, pojďme se vrátit na začátek. Co vás přimělo postavit se za mikrofon?
Támhle v rohu bylo takové staré rádio, na kterém jsme s bratrem poslouchali americkou rozhlasovou stanici, která vysílala z Mnichova pro americké vojáky. A ta americká muzika nás tehdy nepředstavitelně chytla, tady na pianu jsem si ty písničky začal hrát, snažil jsem se chytat texty a zjistil jsem, že to, co se nám tehdejší režim snažil vnutit pod názvem populární muzika - tehdy se tomu tedy říkalo estrádní muzika - je opravdu paskvil. Už předtím jsem vnímal zpěv Franka Sinatry, Nat King Colea, Deana Martina a moc se mi líbily první nahrávky rock'n'rollu. Snažil jsem se to reprodukovat a zjistil jsem, zejména mezi svými spolužáky z fakulty architektury a pozemního stavitelství, že když je nějaký večírek, měl jsem úspěch s tím, že jsem si sedl k pianu a začal ty písničky zpívat. Pak mě dvě spolužačky, aniž bych věděl, přihlásily do soutěže Hledáme nové talenty, která probíhala ve Slovanském domě. Přišly za mnou, jestli bych nešel s nimi. Jelikož to byly hezký holky, řekl jsem, že samozřejmě ano a najednou tam zaznělo moje jméno. Zazpíval jsem písničku na pomezí country a rock'n'rollu a byl to velikánský úspěch. Pak si měl vzal stranou Karel Krautgartner, který řídil kapelu a říkal: mladý muži, to je ohromný. Uděláme na to český text a objedeme s tím celou zemi. A já na to: ne, ne, tahle písnička se nedá zpívat jinak než anglicky. Takže jsme celou zemi neobjeli.
Proč jste tak dlouho tvrdošíjně lpěl na zpívání v angličtině?
Zpívat skutečný, klasický rock'n'roll, písničky jako Blue Suede Shoes nebo Tutti Frutti v češtině je prostě blbost. Ale takové ty countryové příběhy je lepší zpívat v češtině, protože tomu lidi rozumí. Jak, mě kdysi poučil Jiří Grossmann, než lidem pět minut vysvětlovat, o čem ten text je a pak ho dvě minuty zpívat anglicky, to už je logičtější ho přeložit do češtiny.
Měl jste kvůli anglickým textům problémy s režimem?
Vůbec ne. Já mám pocit, že občas někteří ty problémy s režimem trochu dramatizují. Dobře, Pragokoncert mě nikdy nevyzval ke spolupráci, nejezdil jsem do ciziny, ale jinak jsem si dělal, co jsem chtěl, a že by mě za to někdo popotahoval, to vůbec ne.
Vy jste taky uměl v době, kdy to nebylo zcela běžné, dobře anglicky.
No, popravdě, ona ta moje angličtina zas tak úžasná nebyla, ale texty jsem pochytat uměl. Měl jsem na to sluch.
Jak se dál vyvíjela vaše pěvecká kariéra? Jak jste sám řekl, objet s česky zpívanou písničkou s Karlem Krautgartnerem celou zemi se vám nepovedlo.
Zpíval jsem v několika břevnovských kapelách, a když jsem byl na vojně - půlroční, neboť jsem byl vysokoškolák -, volal mi Pete Kaplan, že jde taky na vojnu a že založili kapelu Olympic, jestli bych to nevzal za něj. Vzal jsem to, a když se Pete vrátil, zjistil, že už pro něj v Olympicu není místo a založil Mefisto.
Jaká byla tehdy atmosféra? Dalo se to srovnat s tím, co se dělo v Anglii nebo v Americe?
Ohromná. To byla polovina 60. let a řekl bych, že někdy to bylo ještě divočejší než na Západě. Alkoholové večírky, děvčata...
Když už jsme u těch divokých mejdanů, v O lympicu v té době s vámi zpíval i bohémský Miki Volek. Je všechno, co se o něm tvrdí, pravda?
Absolutně. Mnohdy ani ty legendy nevystihují přesně skutečnost. Ale měl jsem ho hrozně rád, to byl velmi inteligentní kluk, ale bohužel to byl blázen.
A stejně jako on i vy jste nelibě nesl odklon Olympicu od klasického amerického rock'n'rollu. Co vám tak vadilo na Beatles, v jejichž stopách se Olympic rozhodl kráčet?
Já vždycky tvrdil, že Beatles jsou hrobaři rock'n'rollu. I když je uznávám jako geniální skladatele.
Dokonce vám tady na zdi, jak koukám, visí obraz těch zatrolených hrobařů.
No jak říkám, jako skladatelé jsou geniální, oni dokonce i ten rock'n'roll hráli, ale tak trochu jinak, evropsky. Dekadentně. Ta muzika mi nic moc neříkala, takže jsem z toho velice rád odešel, nebo spíš byl odejit. Kapelníkem Olympicu se mezitím stal Petr Janda a ten pro sólové pěvce moc pochopení neměl. Moje maminka měla radost, že se synáček přestane toulat po nočních bárech a harcovat se někde na cestách a začne se živit poctivě, ale dlouho jí to nevydrželo, protože jsem dostal nabídku od Jiřího Štaidla, divadla Apollo a pak jsem se dostal do divadla Semafor a už jsem muziku nikdy neopustil.
Takže maminčino přání, abyste se věnoval architektuře, zůstalo nevyslyšeno?
To zase ne, tomu já se věnuju dodnes. Tohle všechno, co tady u mě doma kolem sebe vidíte, jsem navrhoval já. Devatenáct let jsem byl v zaměstnaneckém poměru, od roku 1961 až do roku 1980.
A z divokých peřejí rock'n'rollu jste vplul do poklidných vod country.
Ale takhle se to nedá říct... já jsem se nedal na country, byl jsem v tom odjakživa. Původní rock'n'roll a country je vlastně tatáž muzika.
Ve vašem provedení ale v českém, tehdy vlastně v československém kontextu poměrně ojedinělá, protože vy jste dělal country po česku, ale zároveň vkusně, civilně, nehrál jste si na Ameriku, nenosil jste klobouk a třásně. Proč?
No protože by mi to připadalo trapné. Občas mě do toho v některých televizních pořadech nutili, ale nikdy jsem na to nepřistoupil. Mít koženou kravatu, ostruhy a přijet na bílém koni, kdepak.
Co jste říkal na ty, kteří se neváhali takhle vymustrovat?
Divil jsem se, proč na to přistoupili. Ale ještě víc jsem se divil těm, kteří se takhle stylizovali z vlastní vůle, protože se jim to líbilo.
Zmínil jste Jiřího Grossmanna a Semafor, tam jste asi byl ve svém živlu.
V Semaforu jsem působil jako zpěvák, herec, nebo spíš „neherec" a do jisté míry jsem dělal i hudebního dramaturga, když pak Jirka Grossmann umřel. Slávek Šimek byl totiž všechno možné, jen ne muzikant, takže mi velmi rád svěřil úlohu vybírat písničky nejen pro sebe, případně pro něj, ale i pro ostatní zpěváky. Na těch třiadvacet let vzpomínám s velkou radostí. Krom posledních let, protože s příchodem Jirky Krampola místo Luďka Soboty a Petra Nárožného už mi ten humor nepřipadal moc dobrý. I Slávek Šimek říkával: Já ti rozumím, že se ti to moc nelíbí, ale podívej se na ty fronty před pokladnou. Pořád vyprodáno. A já mu na to říkal: To je sice hezký, Slávku, ale já v tom nejedu.
V čem byl Grossmannův humor podle vás tak výjimečný, že se na něj Šimkovi už nikdy nepodařilo navázat?
Pozor, to nebyl Grossmannův humor, to byl humor dvojice Šimek a Grossmann. Já jsem měl často tu čest být u toho, když to psali ve Slávii, ptali se mě, čemu se směju, čemu ne... Nevím, bylo to jedinečné a v té době docela odvážné vůči režimu.
A bylo to opravdu tak, jak to zpětně popisoval Miloslav Šimek, že když psali ty své slavné povídky, jeden řekl větu a druhý okamžitě navázal?
Ano, přesně tak to bylo. Seděli u kulatého stolu s popelníkem, Šimek zapřísáhlý nekuřák, Grossmann se skleničkou v ruce a cigaretou. A ten kouř šel vždycky neomylně do očí Slávkovi. On se přesunul a ten kouř šel zase za ním. Když umřel Grossmann, Šimek mi často říkával: Kdyby ten Jirka nekouřil, kdyby občas vyšel do lesa, vždyť on ani nevěděl, jak ten les vypadá. Kdyby sportoval, tak tady mohl ještě bejt a jeli bychom dál. Slávek sportoval, nekouřil, prakticky nepil alkohol, maximálně skleničku vína, to jsem ho donutil já, a skončil na stejném oddělení se stejnou chorobou jako ten Jirka.
Fenomén Š+G byl ve své době tak populární, že zastínil i samotného zakladatele Semaforu Jiřího Suchého, který to těžce nesl a na Šimkovy aktivity žárlil.
Ten na ně žárlil tak, že ani na nedávném výročí 50. let Semaforu nebyl schopen připustit, že tam kromě něj byl i někdo jiný, že tam byl Šimek, Grossmann, Sobota, Nárožný... nic. Jako kdybychom neexistovali. Já jsem se Suchým celkem zadobře, dokonce mě párkrát vyzval, jestli bych s ním něco nechtěl dělat. Říkal: Uvědomte si, že pan Šimek bude brzy v takové situaci jako jsem já. A to ještě Grossmann
žil a hrál, což mi od něj přišlo docela ošklivé. A já na to, že přece právě v takové chvíli toho Slávka nemůžu opustit. Ale dneska ticho po pěšině. Jak říkám, jsem s ním zadobře, nic proti němu, ale tohle se mi nezdá hezký.
Nebavil jste se s ním o tom někdy?
Ne, protože vím, že by tou otázkou nebyl nijak nadšený.
Jak jste prožíval konec šedesátých let a nástup normalizace v letech sedmdesátých?
Nejvíc mě vždycky naštve, když o mě někdo prohlásí, že jsem normalizační zpěvák. Nikdy jsem nebyl, absolutně ne. Mimo jiné i proto, že jsem vždycky dělal americké písničky. Ale nikdy jsem za to nebyl perzekuován, asi soudruhům ty písničky nevadily, možná se jim dokonce i líbily. Moje normalizační léta byla léta mého boomu, v roce 1975 jsem s přispěním redaktora Jiřího Maláska, šéfa Pantonu, vydal první album. Nijak jsem se nehrnul do vydávání desek, protože existoval předpis, že na takzvaném elpíčku polovina skladeb musela být československého původu, čtvrtina pak ze spřátelených zemí - korejské, bulharské nebo ruské věci - a pak ta poslední čtvrtina mohla být kapitalistického původu. A to ještě radši italského než amerického. No tak to mi bylo jasné, že nemám šanci. Ale redaktor Malásek si mě pozval na oběd a povídá: Uděláme elpíčko, pane Bobek. No to těžko, já na to. O to se nestarejte, povídá Malásek a vyšla deska, kde 98 procent bylo amerických skladeb a zbylé dvě procenta byly takzvané lidové, ve skutečnosti ale taky americké. A vidíte, nikdo mě za to nezavřel, akorát je pravda, že o nějakých výjezdech do ciziny jsem si mohl nechat zdát. Byl jsem režimem trpěný, ale ne protěžovaný. Jednou mě taky oslovili, abych vystoupil na festivalu sovětské písně. Tak jsem říkal, to půjde těžko, já zpíván jenom americké věci. Jenom americké? Ano, ne sovětské, ne francouzské, ne čínské, ne české, ale americké. Hmm, hmm, tak až něco bude, my se vám ozveme... A byl klid.
Udělal jste někdy cíleně nějaký ústupek režimu?
Jeden ano. A to sice když jsme natočili s Marií Rottrovou písničku S tím bláznem si nic nezačínej. Ten text původně končil veršem „když mám ti říct good bye". To se soudruhům nelíbilo, marně jsem jim vysvětloval, že good bye říkají utlačovaní černoši. S tím na nás nechoďte, pane Bobek. Takže jsme udělali ústupek a Poštulka tam udělal „když vím, že mám už jít". Ale víte, že mě to s prominutím strašně sralo? Když jsme to zpívali živě, hned jsme tam to good bye vrátili.
Bylo to vaše lpění na americkém repertoáru zapříčiněné zčásti i tím, že jste nenašel žádného domácího skladatele, který by vám napsal odpovídající písničku?
Něco na tom trochu je. Mně se čeští skladatelé moc nezdáli. Ale těch pár mých původních věcí, které jsem zpíval a zpívám, napsal třeba Karel Zich, který měl k americké muzice taky blízko. To ale nebylo tak, že bych zarputile trval na tom, že musím mít jen americký repertoár. Ale těch amerických písní, které jsem chtěl zpívat, bylo takhle (rozpřahuje doširoka ruce, jako rybář, chlubící se svým úlovkem), kdežto českých takhle (dá dlaně téměř k sobě). A to je výsledek.
Vnímal jste v 70. letech underground, kapely jako Plastic People?
Jeden z kluků ze sousedství hrál zrovna v Plastic People. Ale moc jsem to nesledoval, já jsem vůbec českou scénu moc nesledoval.
Ptám se proto, že máte v repertoáru věci od Lou Reeda, Franka Zappy, Nicka Cavea. Znal jste kontext, ze kterého tihle umělci vzešli?
K tomu mě přivedl Michael Žantovský, mně osobně to zase tak úplně nesedlo.
Krom toho máte taky slavnou předělávku Pojď stoupat jak dým.
No u toho jsme se s Poštulkou něco natrápili, jak to přeložit, aby tam byl ten vzduch a dým. Přitom jsme věděli, že kdybychom to přeložili doslova, nepovolili by nám to a navíc by tomu nikdo nerozuměl. Než jsem se třeba dozvěděl, co přesně znamená původní název Don't Bogart That Joint, jakože nebogartuj, nedělej Humphreyho Bogarta, který vždycky kouřil až do úplného konce; než jsem se dozvěděl, co to je vůbec joint... Nicméně ten duch v ní je a dodnes ji musím na koncertech zpívat.
A vzali si ji do parády i pánové z Č eské sody a nastříhali do ni ukázky ze Spalovače mrtvol. Jak se vám jejich skeč líbil?
Já se bavil. Někdo se proti tomu ohrazoval, jakože proč si jako umělec nechám líbit tohle, ale nechápu proč. To nebylo nic proti mně.
Po revoluci jste částečně šlápnul do politiky, co vás k tomu vedlo?
Říkal jsem si, že s tím zpěvem to nebude asi nějak valné, léta jsem do Čech přivážel americkou muziku, ale to se za chvilku bude moct koupit v každém krámě. Tak jsem usoudil, že je konec se zpíváním a je čas dělat něco pořádného. Hodně jsem se kamarádil s Michaelem Žantovským, který se stal mluvčím prezidenta a spoluzakládal ODA. Tak jsem se s odáky spojil a co čert nechtěl, oni mi navrhli, že bych mohl kandidovat do senátních voleb. V okrese Svitavy jsem kandidoval do Senátu, objížděl jsem vesnice, všude narvaný hospody, všude jsem musel zpívat Ruby, nechtěj mi lásku brát, obrovský úspěch. Já se až vylekal, prokristapána, oni si mě snad nakonec opravdu zvolí... Ne ne, 2,3 procenta. Bobku, ty zpívej, seď s náma v hospodě, ale nepleť se do politiky.
Co kdyby vás opravdu zvolili?
Tak bych to dělal.
Jak dlouho tahle vaše politická angažovanost trvala?
Kolem senátních voleb a pak ještě nějaký čas. ODA se pak rozpustila a tím to skončilo.
A honem zpátky k písničkám.
Kupodivu se začalo znovu zase dařit, takže jsem se vrátil ke zpívání.
Koncertujete pořád?
Ano, tak pět vystoupení za měsíc. Občas festivaly.
Víc nehledám... je na světě. Co dál?
Mám dvě písničky, které bych ještě rád natočil. Dvě, to rozhodně není na celé album. Jedna se jmenuje Cycles, přeložil jsem to jako Okruhy a je to z pozdního období Franka Sinatry, taky střižené do country music. Druhá je písnička Sunday Girl, kterou znám z podání jedné americké skupiny. Chtěl bych to udělat jako duet s Katkou García, napůl ve španělštině, napůl v češtině.
Když se ohlédnete na svou dosavadní kariéru, je tam nějaký okamžik, na který nejste tak úplně pyšný?
Různé monstrózní televizní pořady, které byly vlastně oslavou režimu. Ale říkali jsem si vždycky, že stejně tam zazpívám americkou písničku, tak se zas tak moc neděje. No a samozřejmě na MDŽ a podobných akcích, kam si mě objednali. Jednou na počátku 80. let jsme dopoledne hráli na MDŽ a pak někde pro OV KSČ Praha 8. Nalejvali nás vodkou, cpali do nás chlebíčky, tak jsme to nějak odehráli a jeden takový obzvlášť vypečený soudruh, vypadal trošku jak Paroubek, mě plácal po zádech a říkal: Víte, soudruhu Bobku, když jste zpíval anglicky, to se nám líbit nemohlo. Ale co zpíváte česky, je to ještě horší. Já na něj koukal jako blázen, co tím chce říct. No protože ty lidi tomu teď rozuměj. Tak jsem si řekl: Jirko Grossmanne, tys měl pravdu.
|
Pavel Bobek * 16. 9. 1937 v Praze 1955-1961 studoval na Fakultě architektury a pozemního stavitelství ČVUT
|
Mezi čtyřma očimatiskni | pošli | diskuse (0) příspěvků