Ondřej Tomek
Na moři opustil byznys

Když se Ondřej Tomek jednoho rána na začátku roku 2008 probudil, pocítil jakési prázdno. Nikam nemusel, nikdo ho nevolal, e-mailů dorazilo podezřele málo. Měl za sebou obchod, který mu vynesl pohádkové bohatství, a před sebou celý život. Odplul na moře, aby o tom všem přemýšlel. Nedávno se vrátil.

Jaký to byl přesně pocit, když vám dorazily na účet peníze za prodej NetCentra, tedy portálů Centrum.cz a Centrum.sk, a vy jste najednou díky nim mohl téměř vše a nemusel skoro nic?

Divný pocit. Problém je totiž v tom, že jsem nikdy prodej Centra nepovažoval za nějaký svůj osobní úspěch. Bude to možná znít, jako že si buduju nějakou zvláštní image, ale já nikdy po penězích nijak výrazně nešel. Vždycky jsem byl zvyklý na to, že když chci, tak si je dokážu vydělat. Na party s kámošema a na zajímavej život jsem měl vždycky, a to mi stačilo. Největší legraci jsem stejně zažíval s těmi nejmenšími penězi.

Vybudoval jste druhý největší portál českého internetu a po osmi letech ho dokázal na samém vrcholu prodat americkým investorům za obrovský balík peněz. To je přece snový úspěch.

Pravda je, že ve chvíli, kdy už se k tomu prodeji schylovalo, a já věděl, že to vybudované dítě ztrácím, byly ty peníze jedinou věcí, díky níž jsem si říkal: Ale jo, nestálo to úplně za prd. A ve chvíli, kdy přišly na účet, bylo to samozřejmě fajn. Satisfakce. Jenomže si taky pamatuju, jak jsme ještě před prodejem byli (se společníkem Oldřichem Bajerem, pozn. red.) v Polsku na nějakém jednání a celou dobu spolu řešili: „Ty jo, co teď jako budeme dělat?" Celou dobu jsme věděli, že se to dá velmi dobře prodat, ale co pak? Máte peníze, chvíli jste spokojenej, ale najednou zjistíte, že se o ty peníze musíte starat. A to je průšvih, protože tohle mě nikdy nebavilo.

Starat? Tak je necháte na úroky, něco rozdělíte do investic, a máte to, ne?

Především vám začnou volat banky, hodně bank. Někde si přečtou, že máte peníze, a začnou něco nabízet. Založil jsem si takhle tuny účtů a na devadesáti procentech z nich nikdy nebyl. Tak třeba v Londýně mám asi sedm účtů, ale už jsem zapomněl, u jakých bank. Navíc se mi na lodi rozbil mobil, kde byly všechny PINy, a když jsem se vrátil z cest, zjistil jsem, že se od těch účtů někam ztratily i ty původní papíry.

Chcete říct, že jste takhle přišel o peníze?

Ono to nebylo nic velkého, třeba sto liber na jeden účet. Oni mi teď asi začnou volat, abych s tím něco udělal, ale i s tím bude problém, mám už totiž jiný číslo. Jinak samozřejmě od těch hlavních účtů PINy mám. Nosím je v hlavě. Ale banky, to jsou opravdu dinosauři, kteří tady už dávno nemají být. Nerad platím někomu, kdo si to nezaslouží, a o tom bych vám v souvislosti s bankami mohl vyprávět hodně historek. Takže jsem to jeden čas všechno zase povytahoval a začal si peníze řešit sám. A to bylo zajímavé období.

Koupil jste podíly, investoval?

Ano, investoval jsem do nějakých akcií, koupil nějaké fondy a nějakou část dal do soukromých investic. A s tím jsem si nějakou dobu hrál. Pak jsem ale zjistil, jak je to strašně virtuální svět. Sedíte u nějakého brokera, lítají tam ta čísla a já za nimi vidím práci tisíců lidí z těch firem, se kterými obchodujete. Jenže u on-line brokera jsou to jen čísla, virtuální hra. Ještě na cestě po Atlantiku jsem to občas checknul, ale pak to ze mě úplně vyprchalo, nechávám to být. Zvykl jsem si, že když se třeba hýbne kurz koruny a eura, lítá vám v tom najednou tolik, že to průměrný člověk nevydělá za celý život. Už to se mnou nic nedělá. Potvrdil jsem si totiž stoprocentně to, co jsem si myslel celý život, že vám peníze štěstí nedělají. Protože stejně nejlíp pokecáte s kámošem, když si koupíte sud piva za patnáct stovek a sami si ho natočíte. Takhle jsem teď na bráchovejch třicetinách zažil jednu z nejlepších akcí života.

Vraťme se do roku 2000, kdy jste s kolegou Oldřichem Bajerem založili Centrum.cz. Záhy jste z něho udělali po Seznamu druhý největší český portál. Kdy kolem vás začaly šustit velké peníze?

Z mého pohledu začaly šustit velké peníze hned od začátku. Pamatuju se, že jsme to rozjeli v září 2000 a už na konci měsíce jsme na stole měli nabídku od T-Mobilu za několik desítek milionů korun. To bylo pro firmu, která měla tehdy čtyři zaměstnance, docela dost, že jo. Ale my jsme se rozhodli, že to neprodáme. Ovšem nějaké peníze do rozvoje byly potřeba, takže jsme sháněli klasického finančního investora, který dá peníze, ale v zásadě stojí v pozadí. Navyšuje základní jmění, takže vy ty peníze nedostanete na ruku, všechno jde do rozvoje.

Jak moc velké pokušení to tehdy bylo? Vždyť jste v podstatě trefili jackpot a stačilo si ho jen vyzvednout. Mohli jste mít klid a slušné bohatství.

Byly to zajímavé časy. Tehdy jsme už byli s firmou v Praze, v Kobylisích, kancelář v bytě. A tam za námi jednou přišel člověk - do Prahy přiletěl soukromým tryskáčem - v ruce kufřík a v něm poskládaný jeden a půl milionu dolarů. Řekl, že když mu to na místě podepíšeme, tak nám ten kufřík nechá. Jenže tohle nás tehdy opravdu nelákalo. Jistě, když takovou nabídku dostanete jako čtyřiadvacetiletý kluk, je to pokušení. Trochu o tom přemýšlíte, ale není to na víc než na pár piv ten večer.

Jste z bohatých poměrů?

To ne, z průměrných. Máma je vysokoškolská profesorka, táta byl technik u Východočeské energetiky, což je dneska ČEZ.

A to vám ani rodiče neříkali: „Ondřeji, neblázni, tohle musíš vzít"?

Rodiče to ani nevěděli. Ona vůbec máma těžce nesla, že jsem začal podnikat. Ještě na vejšce jsem pracoval u Johnson & Johnson, měl jsem docela dobrou pozici a na studentský život i slušné peníze, takže mámě vadilo, že jsem vyměnil tuhle perspektivu za něco, co podle ní nefungovalo. Pak se to ale samozřejmě urovnalo.

Nelitoval jste pak někdy, že jste to neprodali? Přece jen internetová bublina relativně brzy splaskla.

Máte pravdu, splaskla. Ještě dneska to je na grafech vidět, ten totální propad v roce 2002. Když se podíváte na Nasdaq, jak vyletěl na 5000 a pak byl hned zpátky na 1700. Jenže to splasklo v době, kdy už bylo jasné, že se na internetu peníze stejně točit budou. Pro firmy, které budou schopné je vydělávat. Takže jsem ničeho nelitoval, jen se těšil na ty časy, kdy se z internetu stane standardnější podnikání a nebudete už muset žádnému klientovi vysvětlovat, co to internet vůbec je a jestli se píše s velkým, nebo malým i.

Váš příběh má hodně podobné rysy s příběhy světových webových milionářů, jako jsou Page a Bryn s Googlem, Andreessen s Netscapem, Zuckerberg s Facebookem a další. Mladí kluci, co brzy poznali možnosti webu a dotáhli to na něm k milionům dolarů. Setkal jste se někdy s někým z těchto lidí osobně?

Byl jsem na nějakých konferencích, kde jsem se setkal osobně třeba s Pagem. Ale bylo to tak, že já ho poznal a on mě určitě ne. Teď jsem byl v Silicon Valley, kde jsem viděl spoustu lidí, kteří sice nejsou Pageové, Zuckerbergové, ale dělají taky velký byznys. Některé z nich osobně znám.

Je něco, co vás, internetové milionáře spojuje?

Myslím, že všichni máme přístup k tomu, jak se dělá firma, trochu jiný, než jak bývá zvykem. Strašně často jsem narážel na to, že mě spousta lidí, kteří měli být podle C.V. zkušenější a silnější než já, poučovala, jak mám dělat byznys. A já si rychle uvědomil, že si s nimi nemám co říct. Furt tvrdili, že zaměstnanec je ten, koho je třeba pořád hlídat, že si musíš dávat neustále bacha, aby ti tu firmu někdo neukradl, aby tě společník neopáskoval a tak dál. Jenže pro mě byl zaměstnanec vždycky největší bohatství firmy. Kolikrát se spálíte, ale celkově se vám to vyplatí. Ukáže se to například i na takových věcech, jakože auta Centra byla dlouhou dobu nejméně opotřebovanými zaměstnaneckými auty v republice. Prostě si jich ti lidi vážili. Taky byla v Centru velká dobrovolná charita, lidi sami pomáhali dětským domovům, jezdili tam ve svém volnu a tak dál. Takže zpátky k té otázce, jestli nás, lidi, co úspěšně podnikají na webu, něco spojuje, tak je to jisté volnomyšlenkářství, svoboda. Jsme takoví freestyleři. Většina těch lidí nešla primárně za penězi. I na českém webu byla spousta hráčů, kteří to měli rozjeté třeba i líp než my. Ale už o nich skoro nevíte. Prostě chtěli rychle vydělávat, zatímco my jsme si hráli. Chtěli jsme mít něco dobrého. Tohle je spojitost mezi mnou, Pagem, Zuckerbergem, Ivem Lukačevičem a dalšími.

Lukačevič si stále drží rozhodující podíl v Seznamu, čímž je dost výjimečný. Proč jste to neudržel jako on a Centrum nakonec prodal?

Ale on Seznam taky dlouhou dobu na prodej byl a podle informací, které mám, i nadále je. Když máte ve firmě finančního investora, tak od začátku počítáte s tím, že on ty peníze vydělá jen tehdy, když svůj podíl zhodnotí. Máte možnost nechat ho vystoupit tím, že emitujete akcie na burzu, čímž firma zůstává relativně nezávislá. Jenže v českých podmínkách to skoro není možné, což je obecně jeden z velkých problémů české ekonomiky. Vstup na burzu je tady pořád takovej uhlobaronskej. Pokud zrovna nevlastníte OKD, tak nemáte šanci. Což ničí podhoubí dravých malých českých firem. A pak taky samozřejmě můžete odkoupit ty podíly sám, což by ale znamenalo velké zaúvěrování. Uvažoval jsem o tom, protože jsem byl v podstatě už jediný ve firmě, kdo to prodat nechtěl, ale naštěstí jsem to neudělal. Teď by to byl průšvih. Myslím, že bychom splácení úvěru přežili i v téhle krizi, ale byla by to velká dřina.

Takže přišla nabídka od fondu Warburg Pincus, což je tedy trochu komické, protože řada lidí si myslí, že to má něco společného s auty a východními Němci.

No jasně, taky už jsem někde vysvětloval, že to nejsou trabanti. Myslím, že to s nimi byl standardně provedený deal. Oni mě kontaktovali vlastně už ve chvíli, kdy jsme měli uzavřený shortlist, ale přišli s takovou nabídkou, která byla jasně nejlepší jak pro nás osobně, tak i pro firmu. Nechtěli ji jen jako investici, ale chtěli ji rozvinout. Udělat z ní velký středoevropský mediální dům, což byla i naše vize, když jsme rozjížděli server Aktuálně.cz. Teď tedy dělají něco jiného, než jak prezentovali při tom dealu, ale to už jde mimo mě.

Vždyť máte v Centru pořád podíl.

Netrval jsem na tom, že si ho nechám. Od počátku jsem říkal všem, že jestli to prodáme, jdu úplně od toho. Ale Warburgové mě nakonec umluvili. Je to taková pojistka, jak tomu říkali. Něco ve smyslu: „Jen si představ, my to stoprocentně koupíme, něco se stane, propadneme, ty jako zakladatel budeš pryč a my budeme vypadat jako idioti." Navíc se mi pak i zdálo, že by ten podíl mohl být vlastně fajn, že by se dal zajímavě zhodnotit. Teď už si tím nejsem zas tak jistý.

Tenhle obchod už asi měl jiné aranžmá než kufřík s dolary, že ano? Hodně jste se nalétal do Ameriky?

Ne ne, to byly londýnské schůzky. Prostě standardní deal.

Stýská se vám po firmě?

Už jsem si na to zvykal, ten poslední rok, kdy jsem řízení předal Pavlovi Muchovi a staral se jen o dotáhnutí prodeje. Navíc jsem si potom přestal stále víc rozumět s ostatními akcionáři kromě Intelu, kam by se firma měla dál ubírat Ale mám samozřejmě hlavně pořád spoustu vazeb k lidem, kteří tam zůstali. Ke klukům, kteří s námi ještě seděli v těch bytech na začátku. Ona na tom prodeji samozřejmě spousta z nich vydělala, měli své podíly, takže můžu říct, že jsem z hodně lidí udělal milionáře. Ale přesto právě odchod od nich byl pro mě největší problém.

Pomohl vám k odstřižení pupeční šňůry právě odjezd na moře?

Jasně. Ale ještě před tím jsem odjel do Patagonie s batohem na takovej delší track. To bylo v únoru. A pak v dubnu 2008 jsem odjel na Atlantik s Oldou Karáskem, neuvěřitelným člověkem, co už čtyřicet let jachtí. Kdo ho zná, ví, jaká to asi byla cesta. On je obrovský fatalista v některých věcech. Olda koupil v USA takovou levnou bárku, která neměla nic. Žádná elektronika, žádná lednička, nic. Byla děravá a tak dále, takže tam bylo od začátku takových problémů, že jsem úplně zapomněl na cokoliv jiného. Připluli jsme do Evropy a já si řekl, že tohle je dobrá cesta. Olda mi doporučil koupi lodi od jedné firmy, která je ještě dělá ručně. Není levná, ale není luxusní. Dražší je tou výrobou. A na téhle lodi jsem plul z Finska přes Švédsko, Německo do Anglie, tam odtud pak dál přes Biskaj do Španělska, Portugalska, následovaly Kanáry, Barbados a nakonec Karibik. To byla velká škola, tuny práce. A úplné odříznutí se od světa i internetu.

Máte teď v plánu nějaký další byznys, nebo spíš novou plavbu?

Mám teď v hledáčku dva projekty, ostatně na internetu je teď víc příležitostí, než když jsem na něm začínal. Ale nějak mě nic nerajcuje tak jako tehdy. Na oceánu jsem jako by zestárnul. Dřív jsem byl člověk, který šel úplně do všeho, a vždycky mě lákaly věci, o kterých všichni říkali, že nejdou. A takový už teď nejsem. Loď mám zakotvenou na Trinidadu a vím, že nejpozději v lednu tam odletím. Buď ji přepravím zpátky, nebo pojedeme dál. Aby to byla nakonec cesta kolem světa.

 

Ondřej Tomek * 24. 6. 1974 ve Zlíně - do dorostoneckého věku hrál závodně lední hokej za Hradec Králové, skončil kvůli zdraví - po studiu sportovní školy v Hradci pokračoval na Vysoké škole strojní a textilní v Liberci a poté na Dopravní fakultě Jana Pernera Univerzity Pardubice, kterou absolvoval v roce 1997 - v té době spoluzaložil firmu NetCentrum, která později provozovala internetové portály Centrum.cz a Centrum.sk - na konci roku 2007 firmu s téměř 400 zaměstnanci, v níž Tomek držel největší, čtyřicetiprocentní podíl, se společníky prodali americkému investičnímu fondu Warburg Pincus - podle respektovaného ekonomického serveru www.motejlek.com měla transkace Tomkovi vynést víc než miliardu korun, Tomek se ale o přesné částce odmítá bavit - každopádně šlo o největší obchod v historii českého internetu - je svobodný, s přítelkyní sdílí vášeň pro cestování a mořeplavbu - loni založil firmu The World of Sailing