Jožo Ráž:
Chci být svatý

Vždycky uměl budit rozruch a tuhle schopnost neztratil dodnes. Hudebník, obchodník a provokatér Jožo Ráž si objednal sklenku whisky a zapálil kubánský doutník: „Dokud mám tyhle dvě věci, tak jsem klidný a držím hubu. Až je mít nebudu, bude revoluce!"

A jakou revoluci máte na mysli?

Socialistickou, samozřejmě. A ta jednou přijde - musí! Během dvaceti, třiceti let se komunismus vrátí, to je jasné. Osobně nesnáším kapitalismus, který za nejlepšího člověka považuje toho, kdo krade, podvádí a korumpuje. Naopak socialismus, i když měl určité chyby, byl postaven na velice dobré myšlence, která vycházela z křesťanských principů - každému dá, co potřebuje a zaslouží. Bohužel lidi jsou hloupí, a tak se zřekli téhle ideologie a nahradili ji kapitalismem, který má od základu špatnou filozofii - pracuj, nakupuj, spotřebuj a zahoď. A přitom se celý život třes strachy, abys nepřišel o práci a nechcípnul hlady. Tohle přece nemá žádnou budoucnost, to je cesta do pekla!

Nejste stran budoucnosti až příliš skeptický?

V žádném případě. Podle mého se v dohledné době Amerika ekonomicky položí a celý svět ovládnou Číňani. A kdo jim odmítne sloužit, ten nebude žít. Nejsem žádný rasista, ale Číňanů se bojím - je jich strašně moc. Proto taky mám doma dvě bouchačky - až sem dorazí tahle asijská vlna, tak prvních pětačtyřicet Číňanů oddělám a poslední tři kulky si nechám pro sebe a svoji rodinu.

Měl jsem za to, že inklinujete k buddhismu...

Jsem katolík, ale buddhismus je mi blízký. Proto jsem taky na všechny hodný a nikomu neubližuji - to je můj způsob, jak zlepšit svět. Jsem skromný člověk, kterému k životu stačí whisky, doutníky a klid. Zatím to ještě jde, ale pokud mi kapitalisti budou stále více znepříjemňovat život, tak budu zlý. A já umím být nenormálně zlý!

Čím vám komplikují život?

Snaží se zneužívat našich schopností pro své špinavé kšefty a parazitovat na naší popularitě. Rozumím jim, ale to ještě neznamená, že s tím souhlasím.

Myslel jsem si, že zpěvák komerčně úspěšné kapely bude kapitalistické zřízení spíše oceňovat...

Není co oceňovat. Realita je taková, že my jsme nenormálně populární kapela, ale velmi chudí muzikanti. Na nás akorát vydělávají ostatní - když vydáme desku, máme peníze pouze z toho, co prodáme během prvních sedmi dnů. Pak se naší nahrávky zmocní piráti a v ten okamžik stojíme absolutně mimo jakýkoli kšeft. Muzikou se dneska zkrátka nedají vydělat peníze.

Proč potom nehrajete na firemních večírcích jako tolik vašich kolegů?

Takových nabídek máme samozřejmě spoustu, ale já je odmítám. Nebudu přece hrát lidem, kteří při tom jedí a pijou! A na náš běžný koncert většina firem nemá peníze, naše vystoupení jsou dobrá, ale drahá; málokdo si je může dovolit. To je důvod, proč hrajeme tak zřídka a v konečném důsledku jsme chudí. A to máme doma pětadvacet platinových desek! Kdybychom měli v Americe jednu jedinou platinovou desku, tak jsme milionáři nejenom my, ale ještě tři generace našich potomků. A tady? Vždyť já mám jedno auto, jeden barák, jedny džínsy, jednu košili, dvě baskytary a jednu aparaturu, to je všechno! Ale jak říkám - já jsem skromný.

A co hitmuzikál Osmý světadíl, který se s úspěchem hraje třeba v pražském Divadle Kalich?

Z toho máme peníze, i když malé. Ale to není podstatné. Důležitější je, že to funguje - je vyprodáno na měsíce dopředu. Dneska jsem rád, že jsme se k muzikálu poskládanému z našich písniček nechali přemluvit, nabízeli nám to asi patnáct let. Není se čemu divit, když máme 500 skladeb a z toho 450 hitů. Postavit z našeho repertoáru představení je stejně snadné jako v případě kapel ABBA nebo Queen, to je bez diskuse. Nicméně já byl vždycky proti tomu, protože jsem se bál, že to špatně dopadne. Nakonec jsem souhlasil a naštěstí se toho ujali extrémně schopní lidé v čele s geniálním choreografem a režisérem Jánem Ďurovčíkem a výsledek je skvělý. Ale jak říkám - my z toho žádné velké zisky nemáme.

Vlastníte ještě pořád prodejnu motocyklů Yamaha?

Vlastním, dokonce jsme jedna z nejúspěšnějších motorkářských firem v Česku a Slovensku, ale i když ji provozuji již řadu let, dodnes jsem na ní nevydělal ani korunu; naopak do ní peníze ještě investuji. Z obchodu s motorkami se zkrátka nedá žít. Jednu prodáte za 250 tisíc a vaše marže z téhle částky činí patnáct tisíc. A to ještě po vás každý kupec chce nějakou slevu. Říkám jim, že jim ji mohu dát jen v případě, že se vzdám své marže, a oni na mě koukají jak na blázna, protože jsou přesvědčeni, že na každé mašině mám alespoň 50 až 70 tisíc zisku. To je pochopitelně nesmysl, motorky jsou opravdu takhle drahé a marže takhle nízké. Na nájem, provoz a platy zaměstnanců se proto vydělává příjmy ze servisu a z prodeje různých chromovaných doplňků a motorkářského oblečení. Na jednu stranu nikomu nic nedlužíme, na stranu druhou je to pro mě jenom velmi exkluzivní hobby, které si zatím ještě mohu dovolit, a tak mohu být váženým šéfem Yamahy, jenž vlastní druhou nejúspěšnější prodejnu na Slovensku, což mnoho lidí oceňuje. A to zase prospívá mé psychice, co si budeme povídat.

Celý článek si přečtete v tištěné verzi Instinktu.

JOZEF RÁŽ * Narodil se 24. října 1954 v Bratislavě. Vystudoval psychologii na Filozofické fakultě v Bratislavě. V roce 1968 spoluzaložil se svým spolužákem Vašem Patejdlem skupinu Elán, kde dodnes hraje na baskytaru a zpívá. Po roce 1989 si otevřel v Bratislavě prodejnu motocyklů Yamaha. V roce 1999 havaroval na motocyklu a utrpěl těžké poranění hlavy, bezmála dva měsíce byl v kómatu. Žije v Bratislavě, je ženatý a tvrdí, že s hudbou už brzy skončí. Mezi čtyřma očima Dodnes nevím - je všechno, co říká, jenom hra a póza? Vypouští do světa své radikální názory a při tom se v duchu vysmívá novinám, které je tisknou? Je normální navážet se do svých spoluhráčů? A jaké je hrát v kapele s člověkem, který touží po socialistické revoluci a slibuje smrt Číňanům? Jožo Ráž si zaslouží respekt za to, že se po těžké bouračce dokázal vyrvat z obětí smrti, ale těžko říct, jaký je zpěvák kapely Elán ve skutečnosti.