Javier Bardem:
Nebaví mě dělat filmy ze srandy

Cenu pro nejlepšího herce na nejslavnějším filmovém festivalu světa dostal v květnu. V červenci vyhráli mistrovství jeho milovaní španělští fotbalisté a on se oženil s Penélope Cruz, s níž zároveň čeká prvního potomka. Rok 2010 splnil Javierovi Bardemovi všechna přání.

Festival v Cannes je hektická událost, a tak se tam všichni pořád snaží vypadat hrozně v pohodě. Mile a všímavě. A i když to myslí upřímně, obvykle to vyzní přepjatě. S Javierem Bardemem to bylo jiné. K rozhovoru do otevřeného stanu na pláži přichází v růžové košili, zavalitější než na plátně. Bardemův krok je bezstarostný, jako kdyby z něj veškerý stres spadl s projekcí filmu Biutiful od Alejandra Gonzáleze Iñárritua. Bardem tu hraje umírajícího Uxbala, který v barcelonském podsvětí hledá morální cestu ze dna společnosti. Hraje tak skvěle, že za Uxbala v Cannes získal cenu pro nejlepšího herce.

Jako Uxbal v Biutiful nemilosrdně využíváte přistěhovalce. Jaký pohled na imigraci máte vy sám?

Dřív jsem jejich problémům rozuměl jen zprostředkovaně, protože jsem o imigrantech jenom četl, viděl je v televizi, někde něco zaslechl. Ale najednou jsem se ocitl na místech, kde žijí a pracují, byl jsem mezi nimi a viděl na vlastní oči, jak se cítí. Díky téhle osobní přítomnosti jsem se pak o imigraci dozvěděl mnohem víc a mohl jsem Uxbala nějak uchopit. S tím zároveň přichází i jistá zodpovědnost - skrze postavu, kterou hraju, se teď a tady pokouším ukázat pravdivý pohled na imigraci a imigranty.

Teď v prosinci už máme zažitou lehce lepivou komedii Jíst, meditovat, milovat, v níž si Bardem trošku oddechl po boku Julie Roberts. Jde o jeden z mála opravdu komerčních Bardemových filmů, i když do té popcornové sféry jej strhává především režijní vedení. V květnu Jíst, meditovat, milovat ještě nikdo neviděl a Bardemova řada uměleckých záseků tak vypadala ještě impozantněji: role svůdného malíře v komedii Woodyho Allena Vicky Cristina Barcelona, chladnokrevný zabiják Chigurh, za kterého získal hereckého Oscara i Zlatý glóbus, kněz Lorenzo z Formanových Goyových přízraků, ochrnutý Ramón Sampedro v oscarovém Hlasu moře, spisovatel Reinaldo Arenas ve Schnabelově Než se setmí a ještě předtím samozřejmě hlavní role v Almodóvarově oceňovaném thrilleru Na dno vášně.

Jak důležité je pro vás natáčet filmy s přesahem a sdělením?

Chápu, že jsou lidi, kteří dělají film pro zábavu. Je to v pohodě. Vždyť je to jeden z cílů a principů kinematografie. Osobně s tím ale mám problém, protože mě nudí, většinou se vůbec nebavím! Po patnácti minutách výbuchů a vražd a mimozemšťanů, kteří útočí na Zemi, si říkám: No jo, a co dál? Vždyť už mi není dvacet! Určitě mi pomáhá, když můžu publiku něco zanechat, něco, nad čím mohou přemýšlet a klást si otázky. Jsem rád, když můžu položit na stůl téma, o kterém stojí za to mluvit s partnerem, s rodinou, s kýmkoli.

Biutiful je svým způsobem o smrti, neboť celou dobu umíráte. Stejně jako v dřívějším Hlasu moře. Co si myslíte o smrti?

Hele, smrt tady je, ať se ti to líbí, nebo ne. Všichni jednou umřeme. Přestože existují lidi, kteří si to nemyslí a mají za to, že jich se to netýká.

Smrt je možná jediná demokratická věc na světě.

To se mi líbí, je to tak. Traduje se, že v mládí byl Bardem vyhlášeným hypochondrem a jednou se dokonce vydal do Vídně za lékařem Luciana Pavarottiho s tím, že má rakovinu hrtanu. „Doktor mluvil německy a já mu nerozuměl ani slovo. Potil jsem se a téměř brečel, byl jsem přesvědčený, že doktor drží klíč k mému životu. Nakonec jsem ho nějak donutil, aby mi všechno napsal v angličtině na papír. A on napsal: ,Jste v pořádku. Bude to 500 dolarů.'"

Bojíte se smrti?

Bohužel ano. Bojím se zemřít. Jako všichrozhovor ni. Nechci umřít, je mi tady fajn. Nechci, aby mi moji blízcí umírali. Na druhou stranu někdo zemřít chce a má na to právo - jako Ramón Sampedro v Hlasu moře. Když je někdo natolik psychicky silný, že se o vlastní vůli rozhodne zemřít, měli bychom to respektovat. V Biutiful je scéna, kdy jdu za Beou, která mi pomáhá ve spirituálních věcech života, a říkám jí: Nechci zemřít. Ona se na mě podívá a řekne: Ale přesto zemřete. Ten moment je hrozně silný.

Proč?

Protože Bea to říká nám všem v publiku, všichni zemřeme. Moc dobře to sice víme, ale odmítáme to přijmout. Taky jsem už starší. Podívejte, mně je jednačtyřicet, můžu tady být ještě dalších čtyřicet let. Nebo taky ne. Takže bych si měl pospíšit a makat.

To už vás honí myšlenky na konec?

Ano. Říkal jsem si párkrát: Co kdyby... No, radši si pustím televizi. Usmívá se, ale díky masivním rysům jeho tváře úsměv odezní někde v půlce, jako mořská vlna, která se rozláme o mohutné skály, aniž se stačí doopravdy vzedmout. Kontrast fyzických dispozic a duševního rozpoložení, tenhle svár krásky a zvířete, je na hercích fascinující. Díky němu se jejich tváře neokoukají, ale naopak přitahují se silou osudového maelströmu.

Máte za sebou spolupráci s velkými režiséry, až teď jste se ale setkal s Alejandrem Gonzálezem I~nárrituem. Vyrůstali jste na opačných stranách Atlantiku, ale jste ze stejné generace a postupně jste se ve svých profesích stali nejvyhledávanějšími talenty. Jak to, že jste spolu nenatáčeli už dřív?

Protože mi nikdy předtím nezavolal! Otázka totiž nikdy není, s kým chci dělat já, ale jestli oni chtějí dělat se mnou. A s Alejandrem bych do toho býval šel určitě, mám ho rád. Je to velký filmař, umí to bravurně s herci. Snaží se jim pomoct a vycházet vstříc, aby z nich dostal to nejlepší.

Čím je tak výjimečný?

Respektuje herce a proces, kterým si vytvářím roli. Ví, že ticho je stejně důležité jako slova. Chrání klid stejně jako pohyb. Obě ty věci se doplňují a nemohou bez sebe být. Přitom někteří režiséři hrozně rádi stříhají a chtějí od herce, aby se tady hýbal, aby tady mluvil, aby támhle něco cítil. I~nárritu je jiný. Nechá kameru běžet a dá hercům čas a prostor, abychom si to prošli po svém. A to se mi líbí.

Musí to být v mnoha ohledech náročné.

Jistě. Ve stejnou chvíli mi to ale hodně vrátí, protože se alespoň naučím, jak se při takovémhle intenzivním způsobu hraní zbavit bolesti.

O jaké bolesti mluvíte?

Abych vytvořil tu postavu a její city, pomáhám si vlastní zkušeností a vlastními pocity. Jenže pak vždycky přijde moment, kdy se od vlastní duše musím odpoutat a začít tvořit - představovat si a fantazírovat, zkrátka dát postavě přednost. Jinak bych zůstal věčně zaseknutý ve svých pocitech. A mé pocity přece nejsou vůbec důležité. Já do postavy samozřejmě vkládám svoje city, ale ne pořád, protože to bych se jenom předváděl, pořád dokola.

I~nárritu tvrdí, že Uxbala psal pro vás, stejně jako když krejčí šije oblek na míru.

A já si ho pak navleču a - jako dobrý, ale jsem to já? Představuju ten nápad, který tvoří? Je to od režiséra známka víry, kterou nechci zklamat. Chci být právě o to lepší, abych se mu odvděčil. V případě Uxbala jsem cítil velký tlak. Když jsem si to přečetl, jenom jsem si řekl: O.k., tak tohle bude komplikované! A bylo to komplikované.

Jak se s těmihle náročnými rolemi srovnáváte, když vypnou kameru?

Musel jsem se naučit s nimi žít a odlišit, co jsem já a co je postava. Občas se mi to může poplést - cítím tohle já, anebo je to součást role? Je to těžké, protože jsem na to sám. Nemám nikoho, kdo by to rozsoudil a řekl: Nelam si s tím hlavu, tohle je postava. Proto je ve finále stejně důležité se tu roli naučit, jako ji pak opustit. Zejména, když točím filmy typu Biutiful. Učím se s tím vyrovnávat a přežívat, protože jinak bych nemohl nic točit.

Robert de Niro se ze Zuřícího býka prý vzpamatovával tři měsíce.

No, zabere to hodně času. My jsme natáčeli Biutiful pět měsíců. Neviděli jsme se jenom na dva týdny během Vánoc. Nemám to tak, že bych po tak dlouhé době přišel domů a prostě to ze sebe shodil jako svetr. Nějakou dobu s tou rolí ještě žiju, jsem unavený, mám deprese.

Takže vám to taky zabere pár měsíců?

Ano. Trvá mi dlouho, než se od té postavy odpoutám a taky než zjistím, co mi vlastně přenechala. Během tohohle filmu jsem měl třeba pořád naspěch, byl jsem nervózní, abych stíhal věci dodělat. Pak jsem si řekl: Stop, zastav se, Javiere. Tohle je Uxbal. To on umírá, on musí věci dokončit. - Já neumírám, ale stejně... Javier Bardem přemýšlí o rolích a jejich významu intenzivně, jak se na prvotřídního hráče patří. Profesi má zažitou už od dětství, matka Pilar je ve Španělsku slavnou herečkou. Navíc brala Javiera od dětství do divadla, nicméně on pak začal malovat, boxovat a hrál ragby. Až na konci osmdesátých let mu Bigas Luna nabídl roli ve filmu Lulu a její věk (1990). Mladý Javier o roli pochyboval, šel se poradit s matkou. „Tohle je chvíle, která ti dá možnost zlepšit se. Ale abys toho dosáhl, tak jako se to podařilo mně nebo tvým prarodičům, musíš pracovat naplno. Respektovat svoji práci a brát ji vážně," řekla mu.

Ptáte se i dnes své rodiny na radu?

Ano, oni mě znají, takže jsou schopní mi říct: Tohle nejsi ty. Ale i oni jsou zatraceně bláznivý!

Váš charakter z Tahle země není pro starý má svoje principy, máte vy osobně nějaké?

Hele, já se pokouším být lepší člověk. To zkoušíme všichni, nemám pravdu? Hledám odpuštění sám pro sebe, pro druhé, chci nechat minulost a dívat se do budoucnosti. To mi dal například Uxbal - důležitost soucitu a odpuštění pro sebe sama. Nejde tu o nějakou sebezahleděnost, ale my si normálně příliš nedpouštíme, že nejsme těmi, jakými jsme snili být. To není fér.

Zažíváte jako čerstvý čtyřicátník nějakou krizi středního věku?

Jasně, potkalo mě to během natáčení Biutiful. Ta krize se promítla do mé postavy tak silně, že jsem nevěděl, jestli je to moje krize, nebo Uxbalova. Jenže na druhou stranu jsem zdravý, měl bych se radovat a bojovat. Nejsem už dítě, ale taky nejsem žádný mudrc. Pořád se mám co učit.

Přemýšlíte o něčem, co jste dosud neudělal a toužíte po tom?

Snad ani ne. Bylo fajn, když jsem vyhrál Oscara, mohl jsem popít s kamarády. Bardem byl na Oscara poprvé nominován za roli spisovateel Reinalda Arenase ve Schnabelově dramatu Než se setmí. Proti němu ovšem stál Russell Crowe, který zahrál Gladiátora, a ten byl akademikům nakonec sympatičtější a Bardem pro neúspěch nijak netrpěl, tvrdil, že jde o subjektivní záležitost, protože nejde o běh na 100 metrů. „Kdybychom alespoň my všichni nominovaní hráli gladiátory, pak by někdo mohl říct: Nejlepší gladiátor jsi ty. Ale co má homosexuální kubánský básník společného s gladiátorem? Nic!" říkal tehdy. Oscara nakonec získal v roce 2008 za zabijáka Antona Chigurha v thrilleru Tahle země není pro starý od bratří Coenů.

Změnil vám Oscar život?

Ne. Samozřejmě že mám taky svoje ego a jsem rád, když mě mají lidé rádi. Což je na druhou stranu i problém. Většinou přece neděláme věci proto, že je sami chceme dělat, ale proto, že chceme, aby se to líbilo druhým. Oscar byl super, všichni byli šťastní, lidi byli vděční, měli pocit, že jsem odvedl dobrou práci. A pak na to všichni zapomeneme. Není to důležité. Oscar nic neznamená. V jedné konkrétní chvíli to třeba byla zpráva dne, bylo to pamětihodné. Ale není to pamětihodné navěky.

Nepootevře vám Oscar cestu za hollywoodskými velkofilmy?

V Hollywoodu se točí různé filmy. Někdy dobré, jindy prostřední, ale taky špatné. Pokud mám šanci si vybrat, vyberu si film, díky kterému se můžu sám něco naučit. Jako Biutiful, který má širší dopad. Ale abych dělal film jenom tak, ze srandy? Chápu, že pro některé herce je to běžné, ale mě by to nebavilo.

Kam jste toho Oscara dal?

Na poličku.

Ve svém bytě?

Samozřejmě že v mém bytě. Měl bych ho dávat do vašeho bytu?

No já jsem myslel, jestli ho nemáte v kanceláři?

Nemám kancelář, jenom ten byt v Madridu. On se na mě občas takhle podívá a já si pak říkám: Kde se tu ten kluk vzal? Kdo ho přinesl? Neukradl jsem ho?

Čeho ještě chcete dosáhnout?

Chci dělat všechno, co dělám doteď. Růst a být upřímný sám k sobě, aniž bych někomu ubližoval. Spousta lidí se nezastaví před potřebami cizích a zraňují je. Rád bych lépe chápal, co ostatní potřebují. A být si vědomý všech svých stránek. Někdy prostě chybuju a je to v pořádku, protože když nebudu chybovat, nemůžu se ani nic naučit. Ale když už chybuju, tak se chci snažit, abych přitom zranil co nejmíň lidí.

Opravdu někoho zraňujete?

Samozřejmě. Všichni zraňujeme. A nejvíc zraňujeme ty, které milujeme. Podívejte se na Biutiful. Já sice ještě nejsem otec, ale Uxbal tam vychovává dvě děti a většinou otců ty scény pohnou. Vždyť i oni se svými dětmi bojují, občas na ně zařvou a pak se kvůli tomu cítí mizerně. Ale mají pocit, že je někdy lepší to dělat takhle, pokud je tedy rovnou nemlátí. Láska vždycky přichází s bolestí.

Co vy a děti?

Děti jsou velmi komplikovaná záležitost. Vzdělání je komplikovaná záležitost. Já se pořád ještě pokouším vzdělat sám sebe, nemyslím, že jsem teď schopný vzdělávat někoho dalšího.

To je výmluva, ne?

Asi ano... vy máte děti?

Ano.

Jaké to je?

Fajn. Chcete děti?

Je to součást evoluce. Kdyby lidi neměli děti, tak tu nebudeme.

Jak dokážete skloubit soukromý život a práci?

Jde to. Proto se tomu říká soukromí.

Dobrá odpověď.

Jsem dobrej?

Jste.

Člověče, já mám hlad. Musím si dát steak s hranolkami a salátem. Pak si dám kafe, a pak budu mluvit jenom o sobě. V té chvíli se Javier Bardem protáhnul, jako by chtěl vyplavat z příboje otázek na své soukromí. Je na ně alergický. A poté, co začal chodit s Penélope Cruz, byly noviny plné spekulací o tom, zda se budou brát a jestli už nečekají dítě. Bardem se s Penélope Cruz poznali už na začátku devadesátých let. Tehdy natáčel Bigas Luna komedii Šunka, šunka (1992) a Bardem hrál toreadora Raúla, který dostal zaplaceno, aby sbalil těhotnou Silvii (Penélope Cruz). Během natáčení se ovšem Bardem seznámil také s učitelkou katalánštiny Cristinou Pales, která ho okouzlila mnohem víc. Žili spolu dvanáct let, aniž by se brali, protože Bardem prý nevěří na smlouvy na city. S Penélope Cruz se pak potkali ještě na několika společných filmech, chodit spolu ale začali až v roce 2007, kdy s Woodym Allenem natočili komedii Vicky Cristina Barcelona. Vzali se letos v červenci a v září potvrdila Penélope Cruz, že čekají dítě. Rozhovor se pak mohl stočit už jedině k fotbalovému mistrovství, které vzápětí začínalo.

Sledujete fotbal?

Jsem z Madridu, takže fandím Atléticu, ale na druhou stranu obdivuju Barcelonu. A teď bude mistrovství světa! Chápete, máme tam šanci, máme tam šanci!

Pojedete tam?

To ne, ale budu se dívat na televizi a budu na ni úplně přilepený!

Jakého fotbalistu obdivujete?

Mám rád Messiho. On hraje s úsměvem na tváři. Hraje si a užívá si ten pocit, že může být na hřišti. A taky je malej, a přitom bojuje jako lev. To mě baví.

Netřeba dodávat, že Španělé na mistrovství světa vyhráli.