Jan Gemrot:
Tah štětce nevezmu zpátky

Mladý malíř, který poutá pozornost rozměrnými plátny s hyperrealistickými motivy. Šílí po něm celá Praha a právě vystavuje v The Icon Gallery.

Jan Gemrot má styl. S patkou a oholenou tváří vypadá jako hipster z knížek Breta Eastona Ellise, jako zbloudilý beatnik. Zajímavější ale je, že má na předloktí tetování. Jednoduché školní písmo, složené do jednoho slova: sestra.

Proč jste si nechal vytetovat zrovna tohle?

Dali jsme si to s mojí sestrou Haničkou k Vánocům. Ona tam má vytetováno „bratr". Chápeme tetování jako obřad, a proto jsme chtěli nějaké společné. Dlouho jsme řešili, co by to mělo být, až to vykrystalizovalo v tohle jednoduchý pojmenování. Kdykoli se podívám na ruku, vzpomenu si na ni. A ona to má stejné. Jsme sice každý jiný, ale zůstáváme si blízko a čím dál víc si toho vážíme.

Máte ještě další tetování?

Mám tady ještě citaci od Jindřicha Chalupeckého a Českého lva, na zádech mám také citaci od Dostojevského. Beru tělo jako poznámkový blok mého života. Taky sbírám umění a jeden můj kamarád kdysi začal tetovat a jeho tetování jsem chápal jako umělecká díla, tak jsem je chtěl mít.

Kreslil jste od dětství?

Ano. Pak jsem ale chodil na gymnázium, kde mi bylo všechno dost jedno. Můj táta v té době začal znovu učit na Hollarce, vedl tam figurální kurzy, na které jsem se šel dvakrát podívat. Táta mi pak dovolil, abych tam zkusil přijímačky a dopadlo to dobře. Jenom jsme museli přemluvit mámu.

Přemluvit?

Měla pocit, že by pro mě bylo lepší všeobecné vzdělání než nejistá dráha umělce na volné noze, se kterou mají oba rodiče zkušenosti.

Pak už to šlo samo?

Na Hollarce jsem hodně kreslil, pronajímali jsme si modelky a dělali jsme výstavy. Jsem trémista a špatně snáším, když mě někdo zkouší, tak jsem po třech letech chtěl zkusit nanečisto zkoušky na AVU. A udělal jsem je. Dali mi výjimku a vzali mě přímo ke Zdeňkovi Beranovi na malbu, takže jsem si maturitu dodělal až z prváku.

Takže to šlo samo.

Malování samo ano, ale zjistil jsem, jak je to tam rozhozené. Ateliéry mají své konexe, už tam je to rozdělené na tábory tak jako v celém českém umění. Přijde mi to podivné.

Začínal jste s plátny zaplněnými mikroději, postupně jste čím dál minimalističtější. Uklidňujete se?

Na AVU mě Zdeněk Beran směroval k upouštění příběhu: jeden motiv by měl stačit. Sám jsem už chtěl taky myšlenku okleštit jen na to podstatné, pryč s rušivostí a zdobností. V posledních obrazech už je opravdu jen jedna věc, pozadí téměř neexistuje nebo není konkrétní, je to jen bezčasí. Vcelku to vypadá jako malovaná socha, která pluje v prostoru.

Z těch obrazů na mě jde chlad.

Pořád se točím okolo života a smrti. Jak stárnu, pokouším se do toho dostat východisko, tak jako v posledním cyklu Ikebana Mortis. Z naznačených těl padlých vojáků tak rostou kytky. Život je pro mě forma energie, kterou nejde zničit, jenom přeměnit.

Proč se věnujete obrazům s vojenskou tematikou?

Mám strach z války. Maluju teď obraz, kde se vlk setká s bojovým strojem v lese, kouká na něj a vrčí. Čím víc jsem do toho ponořenej, tím víc se bojím vlastní zbabělosti. Vůbec nevím, co by se se mnou stalo, kdyby ta válka přišla.

Nastalo by něco jako nové dvacáté století.

Tedy nejfantastičtější období ve vývoji lidstva! Vždyť si vemte, že na začátku se nosily korzety a za chvilku létala letadla! K tomu se váže filozofický pokrok, pak proběhly války...

... vůči kterým se umění vymezuje, ale někdy je naopak vyvolává.

Já maluju hlavně kvůli sobě a neřeším, co to udělá s divákem. Odpovědnost za to, co on pod jejich vlivem udělá, neleží na mně. Jinak bychom přece házeli vinu na tvůrce.

Což se děje.

Právě, a neprávem. Tvůrce je vidět. Je podepsaný, jasně formuluje svoji věc. Ale člověk, který to zneužije, je většinou schovaný v davu a není tak snadno pojmenovatelný.

Sledujete současný výtvarný kontext?

Ne, záměrně se nedívám na jiné tvůrce, zaměřuju se na svoje věci. Neuvažuju o tom, jestli je to současné, jestli to něco dostatečně reflektuje. Předpokládám, že když v téhle době žiju, nějaká aktuálnost tam bude automaticky. Samozřejmě ale chci být tím citlivým lakmusovým papírkem, jak má umělec být, že jo.

Útočí na vás něco?

Před listopadem tu byl pro umění jasný koridor, umělci se vymezovali vůči režimu a jím uznávanému umění. Teď žádný koridor neexistuje, je legitimní dělat cokoliv. Můžu se vymezovat vůči čemukoliv, neexistuje jednotný myšlenkový směr a uměním může být cokoliv. To byl mimochodem i slogan minulého benátského bienále: Art Is All. Zní to skvěle, ale absence koridoru dokáže lidi zmást. Snažím se držet lidské psychiky a prožitku, to mě zajímá nejvíc.

Máte nějaký morální kód?

Nechci, aby moje tvorba byla něčemu poplatná. Vyhýbám se trendům. Nechci, aby mi teoretici nebo galerie formovali styl a uvažování, což je dneska běžné.

Chtějí to prodat, ne?

Ale nakonec mají větší cenu věci, které zůstanou svoje. S potěšením sleduju, že si to uvědomuje i spousta sběratelů. Obecně jsou ale Češi rádi, když se na něco naučí, zvyknou. Chybí tu risk a experiment.

Čím to je?

Mám pocit, že je to dané zamlčováním určitých historických skutečností. Čtyřicet let se tu nemluvilo o určitých hrdinech, o určitém odboji, o skvělých úspěších českého umění v zahraničí. Málokdo ví, že Hynais získal v Paříži světovou cenu. Češi mají pocit, že byli pořád utlačovaní, za první republiky jsme ale byli velmoc. Nemáme důvod se bát. To cílené potlačení národní hrdosti se bohužel projevilo i v dalších odvětvích.

Malba je statická, co vás na ní přitahuje v době plné pohybu?

Zaprvé si myslím, že malba je trojrozměrná díky intenzitě past a barev, v dobách informelu byla malba objektem. Zadruhé si divák pohyb domýšlí, stejně jako děj. Pak je to pro mě pohyblivější než třeba film, kde je pohyb dořečený. Zastavení a znehybnění momentu je mojí reakcí na dynamiku doby. Určitý věci by se měly prožít víc a silněji, to se mi děje při malování, kdy si ten moment rekonstruuju a uvědomuju. Tahy štětce jsou unikátní, nelze je vzít zpátky a ovlivní další tahy. Tahle neopakovatelnost mi třeba chybí u digitálních médií.

Také se jim ale věnujete, natočil jste několik vizuálně podařených videoklipů. Nemáte ambice natočit celovečerní film?

Na střední škole jsem chtěl studovat filmovou režii a točit, ale potřebuju mít nad věcí neustálou kontrolu, rád si dělám všechno sám, a to u filmu nejde. Takže ty klipy točím spíš pro kamarády. Přemýšlel jsem o filmu, ale nevím, jakým způsobem bych mohl v kolosu výroby fungovat, aby mě to naplňovalo.

Dokáže vás něčím fascinovat i všední den?

Baví mě rozhovory lidí v tramvaji. Děj na ulici. Detaily.