Jakub Kohák:
Jsem otevřenej!

Jeden z nejlepších českých reklamních režisérů Jakub Kohák se momentálně představuje jako fotbalový brankář v seriálu Okresní přebor, jehož několik dílů také režíroval.

Jste známý především jako režisér reklam a videoklipů, co vás překvapilo na režii dvou dílů seriálu Okresní přebor?

Měl jsem možnost pracovat s herci, kteří doopravdy říkají dialogy. To v reklamě není, tam jde většinou o pohledy a výrazy. Pokud se mluví, tak jen několik slov, možná věta. Tady jsem musel taky přemýšlet o souvislostech na prostoru dvaceti minut a ne jenom o třiceti vteřinách.

Nic negativního vás nepřekvapilo?

Když jsme si to pouštěli předstřižené na natáčení, bavili jsme se u toho, ale v televizi mi to zatím přijde mírně zdechlé.

Čím to je?

Asi režijní přípravou a realizací, na kterou máme hrozně málo času. Na jeden díl máme čtyři dny. I když nedávno jsem se dozvěděl, že čtyřicetimunutový díl jednoho seriálu se v Česku taky točí za jeden den. Jak to pak má vypadat? Na takové podmínky bych nikdy nepřistoupil!

Okresnímu přeboru jste se také nejprve vyhýbal.

Průša, režisér Prušinovský, mi zavolal, jestli bych nechtěl režírovat některé díly. Já jsem měl za sebou nabídky na jiné dva seriály a myslel jsem, že jde o podobný projekt, takže jsem s tím nechtěl nic mít.

A on se nevzdal?

Po čtrnácti dnech mi zavolal znova, jestli fakt nechci. Ani náhodou! A on, že je to o fotbale. No tak to je zajímavé, říkám, ale tyhle seriály, to je takové tohle támhle... Tak Průša, abych v tom alespoň hrál. To už se mi líbilo! Nemít odpovědnost, jenom kopat do míče! Už měl volné jenom dvě fotbalové role, homosexuál a brankář. Samozřejmě jsem vzal brankáře, protože už jsem viděl, jak na mě na ulici lidi volaj, že jsem teplouš. Takže se točil pilotní díl, výborná parta, dobrá atmosféra, viděl jsem, jak to tam chodí a líbilo se mi to. A Průša pak zase, jestli nechci režírovat. Ale kamaráde! Chci!

Fotbal hrajete i ve skutečném životě, jaký byl váš nejlepší zápas?

Všechny jsou skvělý... zrovna včera! Náš tým Gusanos Rojos proti FC Naděje Praha. Vždycky s nima prohráváme, dostáváme hroznou nálož. Až včera! Dlouho jsme vedli 1:0, oni pak ve druhém poločase srovnali po mojí chybě. Pak nastala neskutečná mulcovačka a čtyři minuty před koncem dali šťastně na 2:1. Měli radost jako malý kluci. Dokonce i trenér nás pochválil a rozhodčí říkal, že takhle dobrý utkání se vidí málokdy. To byl ale futsal, přebor Prahy - 1. třída.

Z médií se zdá, že jste mezi filmaři největším fotbalovým přeborníkem.

A je to pravda. Fotbal hraju, ale že bych byl fanatik, to ne. Já to cpu všude, protože jsem přišel na to, že lidi si povídají o hovadinách. Co je novýho, jak se máš? Stále dokola. Můj táta na otázku: ‚Co děláš?' vždycky říká: ‚Brno.' Jaký Brno? No, Brno dělám. Aha... A je klid. No a já to takhle mám s fotbalem. Je to útěk, obrana. Nerad o sobě mluvím, co všechno dělám, na co myslím a tak. Proto začnu mluvit o fotbale.

Jak konkrétně fotbalově unikáte?

Když se mě někdo ptá, jaký točím reklamy, jestli jsem specialista na hranou nebo animovanou, jestli preferuji komiku nebo vážné pojetí či zda si lebedím v postprodukci, řeknu: heleďte, dobrý režisér je jako dobrý fotbalista. Musí umět pravou nohou, levou, hlavičkovat, sprintovat, útočit i bránit. Dá se to převést na kteroukoli lidskou činnost, funguje to náramně.

Kromě Okresního přeboru jste hrál i v H řebejkově filmu U mě dobrý. Co vás láká před kameru?

Je to pro mě odpočinek. Nemám na sobě ten tlak, kdy si musím hlídat návaznosti, výrazy, druhý i třetí plány, celkové pojetí, vedení kamery. Přijdu, mám tam kámoše, spoluherce, je legrace. Pak mi rejža řekne, co potřebuje, a já to udělám nejlíp, jak umím. Umění v tom nehledám, ale je fakt, že role vyžadující nějaké výrazné přepětí či soustředění mě zatím nepotkala.

Hledáte umění v něčem jiném?

Nehledám.

Proč?

Umění buď je, nebo není. Tvůrce to neovlivní. Posuzují to jiní. Chlap kreslí obraz, ale už není jeho věcí, jestli někdo řekne: To se mi líbí, to je umění. Neovlivní ani, jestli se to začne líbit dneska, nebo za sto let.

Jste takhle smířený i sám se sebou?

Čekám, co hledá mě. Beru to tak, jak to přijde.

Tak jinak, pátral jste před Vánocemi po schovaných dárcích, nebo jste se na ně těšil?

Já jsem chtěl hlavně vidět Ježíška! Teta a táta to měli vymyšlené. Na Štědrý den jsem se s ní šel večer projít ven, táta pak nahoře v okně něco udělal, rozsvítil a bouchl dveřma. A teta: ‚Jé, Ježíšek!' Já jsem se rozběhl a začal jsem lomcovat brankou u domu. Teta ji držela a dělala, že je zamčeno. Chtěl jsem toho Ježíška vidět! Jak vypadá? Jak to tam dává? Běžel jsem k domu a táta na balkoně povídá: Teď odlítnul! To není možný! Teď tu byl. Tam ty dárky... Takhle blízko jsem byl, mohl jsem ho mít!

A zanedlouho to budete dělat vy sám!

No jasně, musím. A těším se! Je to proces.

Změnil se vám po narození synka život?

Čekal jsem, co se stane. Dosavadní život mi vyhovoval, hodně jsem se věnoval sportu, neměl jsem moc volného času. Jak se tohle změní? Den po porodu jsem musel odjet točit do Afriky. Na týden. Nebylo to ideální, ale vyšlo to tak. Vrátil jsem se pak do rozjetého vlaku, ve kterém frčím v první třídě.

Mě třeba začaly dojímat děti ve filmech.

To mě ne. Ale víc je okolo sebe vnímám.

Řekl bych ale, že musíte vnímat lidi jako celek, protože normální člověk v normální situaci je vaše poznávací značka.

Často si prohlížím lidi, když jsem třeba na mejdanu nebo na nějaký akci. Třeba v hotelu Pupp v Karlových Varech! Tři roky zpátky tam byli výborní číšníci. Podle mě to byli učňové, šestnáct let, roztřeseně koukali na ten ,velkej svět', o kterém my samozřejmě víme, že je to malý svět přitroublých filmařů. Takže oni jsou na velké akci, jsou vyjukaní a snaží se. Říkám jim chocholoušové. Nezkažení, hodní a trošku naivní mladí lidi. Jsou mi sympatický, cítím s nimi.

Vyskytujou se chocholoušové i v naší zkažené metropoli?

Na chocholouše narazím všude. Třeba támhleten kluk, to je chocholouš! Sympatický člověk.

Byl jste chocholouš?

Já jsem byl dobrej chocholouš! Neobratně jsem konverzoval se ženami, navíc jsem koktal. Byl jsem vlastně dvojnásobnej chocholouš!

Kdy se to zlomilo?

Možná za to mohla vojna. Byl jsem ve Kbelích u letectva, nejdřív jako zdravotník, ale odtamtud mě vyrazili, protože jsem utíkal. Pak jsem byl v rotě letky zabezpečení leteckého provozu. Byli jsme ti otroci, kteří vytrhávají plevel mezi betonem na přistávací dráze. Já jsem byl ale nespolehlivý, takže mi nebyla dána důvěra ani na tohle. Byl jsem převážně v kuchyni a myl nádobí. Ve třiadvaceti.

Proč jste nešel na civilku?

Řekl jsem si, že když už mě uhnali a mám jít na vojnu, tak nebudu uhýbat.

A po vojně vás oslovila filmařina?

To už bylo dřív. Táta sice dělal produkci v ČT, ale netlačil mě k tomu. Po střední škole jsem nevěděl, co dál. Dělal jsem sportovní gymnázium, hrál jsem basket. Jenže na ligu jsem neměl, byl jsem pro sport mentálně nevyspělej. Rváč se ze mě stal až kolem šestadvaceti, a to bylo pozdě. Tuhle mentalitu jsem potřeboval mít v šestnácti.

Takže jste se přihlásil na FAMU už tehdy?

Zkoušel jsem asi patery přijímačky. Na práva, ekonomku, FAMU, byla tam i nějaká nástavba. Na ekonomku jsem udělal nejhorší přijímačky v historii školy! Dostat se k ústním znamenalo získat asi 380 bodů, 300 bodů bylo minimum. Já udělal 147 a kamarád 149. Smáli jsme se a šli pryč, ekonomem nebudu. Na právech na mě vytáhli nějaké dějiny něčeho, ježíšmarja! Taky nic. Nástavba šla rovnou do hajzlu a na FAMU jsem se na produkci dostal až k ústním pohovorům, ale taky nic.

Tak co teď?

Na vojně se mi to rozleželo. Rozhodl jsem se, že zkusím herectví na DAMU, protože by mě to tehdy i bavilo a nepřišlo mi to nijak složitý. Nepřipravoval jsem se, jen jsem si v knihovně půjčil knihu monologů a naučil jsem se monolog nějakého kluka, který někam utíkal. Teď jsem to tam hrál - ve svý uniformě, pan Rösner na mě koukal, neznal jsem souvislosti té hry, nic.

Co jste tedy dělal?

Představoval jsem si, že když mám sípat, tak asi ležím, pak jsem někam šel, oni koukali. Byl jsem v posledním kole, ale zase: ‚Díky čau, zkuste to znova.' Asi ne. Tak znovu na FAMU. Na potřetí mě vzali na produkci.

Kdy jste začal režírovat?

Hned na začátku studia se jede na seznamovací týden do Poněšic. Asi dva večery se věnovaly filmům, které natočili režiséři, kteří se dostali do prváku. Představoval jsem si, že tam potkám lidi, kteří už to dělají, jako to bylo na herectví. Čekal jsem bijáky! Tak to pustili... takovej hnůj! Kluk někam šel, tam si sednul a minutu koukal. Nic jsem o tom sice nevěděl, ale tohle přece zvládnu taky, ne?! Ve druháku jsem si načerno půjčil kameru a s pár kamarády natočil Jen počkej zajíci, blbost podle toho seriálu. Pak jsem našel uplatnění u kameramanských cvičení. Oni totiž točili s dokumentaristy a s režiséry a měli toho tolik, že na svoje vlastní cvičení kašlali.

Vymýšlel jste to za ně?

Ve druháku bylo cvičení Člověk. Šel jsem za kameramanem Martinem Matiáškem, že bychom mohli natočit něco o boxerovi, který mě v patnácti trénoval. On byl pro, ale neměl čas, tak jsem to všechno připravil. Nakropili jsme to, měl jsem i připravené záběry. A bylo to. Cvičení jak prase! O rok později jsem v baru ve dvě ráno potkal kamaráda, takového rváče. Ožralého. S ním tam byl jeden kluk, takže hned: Tohle je Jirka. Čau Jirko, co děláš? Já tančím v divadle. No dobrý, a co tam tančíš? No balet, vole. Jo balet! Pil vodky s džusem, motal se tam ještě ve tři ráno, tak se ptám, v jakém diMezi vadle vystupuje. No v Národním! Byl tam sólista. Hned mě napadlo o něm točit. Potkáš, trefíš, dohodneš a už to bylo.

Už začínám chápat tu teorii čekání na to, co vás potká.

No a tyhle filmy pak u mého střihače viděli lidi z jedné produkce. Hned volali: Nechcete s námi točit? Já nevím, točil jsem to pro srandu. Nenapadlo mě, že bych režíroval. Jednou za čas jsem chtěl natočit něčí portrét a poslat to na festival, do Cottbusu, odkud mi chodily maily s přihláškou na jejich festival. Pak se to ale takhle zvrtlo. Jednou jsme narychlo jeli na prezentaci do agentury, vypadnul jiný režisér. Pustili tam to Jen počkej. ‚No tak to asi ne, děkujeme.' Takže nic, pryč. Ale ty filmy o sportovcích už se dostaly do Stillkingu, kde mi dali první malé natáčení, a pak už to jelo samo.

Jak vnímáte reklamní práci?

Pro mě jsou to krátké filmy. Nedělám ten střední proud. Neumím natočit to, že si paní čichne k voňavému prádlu, aby to vypadalo jenom hezky. Já se tam pokouším dávat příběh a charakter.

O to se pokoušíte i ve videoklipech, kam ostatní spíš dávají jenom zpěváky a kytary.

Když jsem v televizi viděl, jak zpěvačka někde stojí a zpívá, bylo to se mnou podobné, jako na FAMU - to taky natočím! Nechci, aby tam někdo zpíval nebo hrál. Snažím se, aby výsledný tvar byl jiný! Postupně jsem zjistil, že je důležité, aby to bylo dobře natočené a mělo to zajímavý nápad. Problém je, že kvalita videoklipu souvisí s hudbou, která zrovna v Česku není nijak objevná. Těžko tady najdu něco, co by mě inspirovalo k něčemu abstraktnímu. Většinou je maximem, že kapela hraje, zpívá a jde třeba lesem.

A kdy už natočíte vlastní celovečerní film?

Já na to netlačím. Filmů je spousta a i dobrejch je dost.

U nás?

Myslím celosvětově.

Bude jich třeba čtyřicet?

Možná. A to je přece hodně, jeden dobrej film skoro na každou sobotu v roce.

To se asi nezmění, ne?

No právě! Musím být přesvědčený, že mezi tou čtyřicítkou bude i ten můj film. Nechci točit jenom aby se psalo, že jsem natočil film. Scénář musí být dobrý, ale já ho napsat neumím. Až přijde dobrý scénář a budu přesvědčený, že ho umím udělat dobře, jdu do toho.

A když nepřijde?

Nebude to tragédie pro lidstvo ani pro mě.

Máte nějakou tvůrčí ambici?

Žádnou nemám. Možná hrát fotbal ještě nějakou dobu. Ale že bych se u toho filmu na něco třásl, to ne. Měl jsem nabídky točit celovečerák, ale nebylo to ono, nevěřil jsem tomu cele.

Existuje téma, které byste rád zpracoval?

Jsem otevřenej. Potřebuju si říct, že mě to baví a že by to šlo udělat originálně, nově nebo zajímavě. Chci, aby tam byly dobré podmínky, protože to nejsou dostihy, kde bych měl natočit za den tisíc kilometrů filmu. Takže vedle scénáře potřebuju i producenta, který chápe, že kvalita může být na úkor kvantity. Rád si počkám. Nebo to neudělám nikdy a bude klid.

Takže soutěživost necháváte na hřišti?

Na hřišti bojuju, to jo. Jsem dost soutěživej, vedu různý tabulky, sleduju statistiky, nutím spoluhráče psát reporty... bavím se tím. Ale jsou lidi, kteří to nechápou - jdou si ,jen zasportovat', a jak to dopadne, je jim fuk. Například točím s kameramanem, kterého jsem donutil k několika sportům, ale on je jako mlok, vůbec není soutěživý! Já potřebuju v týmu bojovníky, Řepky. A proti sobě taky. To je ideál! Řepka je bojovník, nechce prohrát, rve se. Takové hráče ke sportu potřebuju, tam je takové chování strašně důležité.

Se sportem souvisí i jistá péče o tělo, jeho kultivace. Svým způsobem mě fascinuje ten jihoamerický model, kde jsou všichni posedlí ideálním tělem - v Evropě to myslím vnímáme zdrženlivěji.

V případě chlapa bych to bral běžnou evropskou normou - takhle to je a hotovo. Chlap, který na sebe příliš úzkostlivě dbá, je pro mě divnej. Takový to holení se všude, gelování, krémování... asi jsem už starej. Ale když si někdo vyřeší psychologický problém tím, že si nechá nastřelit vlasy a pomůže mu to - okej.

Zuby si necháváme opravit a zlepšit všichni.

Ale k zubaři jdu, protože mě ty zuby bolí. Zatímco ty ostatní věci, to je peří, to nebolí. Kdybych si měl vybrat mezi zarostlým dobrodruhem a vyleštěným krasavečkem, tak volím zarostlíka. Raději budu přírodní chlapík, který něco prožil, než pán, co se mydlí hodinu v koupelně, má tři náušnice a je žlutej ze solárka. Bližší mi je horal na saních.

Jakub Kohák *10. 10. 1974 v Praze filmový a reklamní režisér, herec - režíroval reklamy pro značky Kofola, Kooperativa, Pepsi, Chevrolet, Nadace Terezy Maxové - jeho reklamy byly několikanásobně oceněny na festivalech Golden Drum v Portoroži, Epica, Louskáček - na festivalu v Cannes byl prezentován v prestižním světovém výběru Young Directors - hrál ve filmech U mě dobrý, Hlídač č. 47, Eurotrip, Na cestě - 2005 získal Anděla za videoklip roku pro Annu K - 2009 oceněn Zlatým ohníčkem za osobní přínos české reklamě - 2010 natočil dva díly seriálu okresní přebor, kde také hraje Mezi čtyřma očima S Jakubem Kohákem jsme se potkali v pražském parku na Letné a v předtuše, že by Jakub mohl vzít svého synka, jsem přibral toho svého. Režisér nakonec dorazil sám, neb spěchal z jakési tiskové konference, kde se s dětmi zúčastnil polštářové války, jejíž důkaz v podobě množství pírek ve vlasech donesl až na Letnou. Jakub Kohák odpovídal bezstarostným tónem, který se měnil v zaujatý zápal pokaždé, když se dostal k nějaké historce, v níž mohl uplatnit svůj přirozený herecký talent.