Iva Pazderková:
Pestře odbarvená blondýna
Nakonec jsme se při povídání vůbec nedostali k její divadelní kariéře. Fenomén blondýny, postavy, kterou si vytvořila, a také komediantství na stojáka, v němž s blondýnou exceluje, přehlušil všechno ostatní.
Cítím se zrazený, oklamaný, a doufejte jen, že to tak necítí i vaše publikum: vy prý nejste od přírody blondýna.
Já jsem od přírody špinavá blondýna. Nejvýstižněji se barvě mých vlasů říká pochcaná sláma. Taky se to nazývá tmavá plavá. To, co vidíte, je světlá plavá.
Než jste si vybudovala svou komickou postavu, měla jste ráda a ráda vyprávěla vtipy o blondýnách, ať už světle nebo tmavě plavých?
Ano. To se nezměnilo. Mám ráda vtipy, jakékoli vtipy, a ráda je vykládám, když si náhodou nějaký zapamatuju. Jsem ovšem ten klasický typ vypravěče vtipů, co je rád říká a moc si je přitom nepamatuje.
A vojtíte je? Tedy kazíte?
Přesně tak. Řekla bych to ještě jinak, ale ano: vojtím je.
Vtípky o blondýnách, než jste si z toho udělala živnost, vás coby blondýnu neurážely?
Ne. Proč by měly?
Protože z nich nevychází zrovna lichotivý obraz blondýn.
To je ale přece v pořádku. Mám na to takovou teorii. Jak ta blonďatá hlavička svítí víc než jiné, její nositelka vnímá, že se za ní víc než za jinými kdekdo otáčí. I když dnes už to možná díky chemii tolik neplatí. Začíná tak vznikat falešný pocit výjimečnosti, kterého se dá dost snadno využít. Jinými slovy: blondýny ze sebe ty naivní, hloupoučké bytosti možná vlastně jen dělají, a proto mi ty vtipy přijdou super.
Tak to jste to kouzelně otočila. Chcete říct, že neznáte žádnou hloupou blondýnu?
A to zase ano! I s vysokou školou. Zrovna nedávno se tady v divadle v klubu něco počítalo a já přišla s tím, že padesát čtyři děleno dvěma je dvacet dva. Takže při hledání hloupé blondýny mi stačí podívat se do zrcadla.
To zní, jako byste mi právě teď nabídla kousek svého vystoupení.
Protože nevím, co vám na to mám jiného odpovědět. Prostě mě to baví. A neuráží mě to.
Budiž, vás ne. Myslíte si ale, že vaše publikum tvoří jen muži a pak brunety?
Ani od diváků, tedy od divaček, jsem se s žádnou výrazně negativní reakcí nesetkala. Jen se ke mně doneslo, že na nominačním večeru Českého lva 2008 režisérka Olga Sommerová dávala najevo nevoli. Jinak mi ženy píšou hezky. A mám pocit, že zatím - což je asi špatně - nestojím nikomu za to, aby mě a moje vystoupení nějak hlouběji rozebíral, případně mě z něčeho osočoval. Možná si myslí, že to dělám z čirého vnitřního zoufalství, a tak mě nechávají na pokoji.
Vy to neděláte z čirého vnitřního zoufalství?
Na tuhle otázku odpovím jen psychologovi, vám ne.
Třeba se k odpovědi dostaneme pomocí jiných otázek. Říkáte, že nápad s blondýnou bylo vteřinové osvícení, cestou na jeviště pořadu Na stojáka. Tomu mám věřit?
Tomu nechce věřit snad nikdo. Ale - a přichází krásná věta - já to tak mám. Kdekdo si myslí, jak je to detailně vyspekulované a vykoumané, ale není to pravda. Což mě na sobě samé vlastně štve, protože kdybych to tak uměla, bylo by to celé o hodně lepší. Ale bohužel zatím to neumím jinak.
Vždyť jste vystudovaná herečka. To tak máte nastavené i při běžném, neimprovizovaném hraní?
Ano, mám. Intuitivně. Neumím si počítat doby třeba při zpívání, což se projevuje na zkouškách v divadle. Prostě to do sebe dostávám jinak.
Stoják je tedy skutečně čirá improvizace?
Čirá ne. Nemůže to být čirá improvizace, mám-li dopředu připravené téma. K vymyšlenému tématu mě předem napadne pár věcí, které do vystoupení začlením. Z osmdesáti procent.
No potěš pánbůh!
Ale podle toho to taky někdy vypadá, co si budeme nalhávat.
Popište mi, jak vypadá příprava na onu intuitivní tříčtvrteční improvizaci, kterou pak diváci vidí.
Tak například dnes vím, že zhruba za tři měsíce mě čeká natáčení dalšího Stojáka. Vím také, že kdybych si to teď vymyslela, mám klid. A tak si to říkám každý den. Vím také, že za tři měsíce budu někde sedět a budu si říkat: No tak pořád na to ještě máš celou noc. Budu-li mít právě po představení, budu tam zřejmě obcházet kolegy, pokud už se mi urodí aspoň základní téma, a obtěžovat je, aby mi řekli, co je k němu napadá. Místo abych si to zapsala, to jen tak nějak vstřebám, druhý den z toho v hlavě moc nenacházím, nějak to ale poslepuju a jdu a něco z toho říkám. O něco jednodušší to mám, když vystupuju jako blondýna na čísi objednávku. Nechám si poslat všechny možné údaje o firmě, která akci pořádá, a téma tak mám v podstatě už dané.
Mimochodem, vy se na sebe zpětně díváte? Někde jsem se dočetl, že nikoli.
Tím jsem chtěla říct, že se na sebe nedívám jako narcis. Ale každou scénku si pouštím, abych věděla, co jsem vůbec dělala, protože si to většinou moc nepamatuju, a abych se poučila z chyb.
Jaké výstupy tyhle sebereflexní projekce přinášejí?
Zmíním se jen o jednom, který vlastně ani s touto běžnou praxí nesouvisel, ale byl hodně důležitý. Dodnes si mě zvou na vystoupení na různé večírky, kam jdu, když mě to tematicky osloví. A před nějakým časem se mi tak stalo něco, čeho jsem se vždycky obávala. Blondýna se mi vytratila.
Jak tomu mám rozumět?
Já sama nevím, jak to přiblížit. Permanentně ji po mně někdo chtěl a k tomu mi kdekdo začal přidávat i své představy o té postavě, líčit mi, kdo je blondýna. Před natáčením reklamy v rádiu mi začali doporučovat, jakou bych měla používat intonaci. Já se takovýmto různým požadavkům vždycky snažila vyhovět, abych odvedla práci na sto procent, a najednou všichni kolem mě věděli, kdo je blondýna, jen já ne. Ve výsledku toho období vznikly asi čtyři scénky, které stojí za hovno.
Až tak?
Za hovno. Za hovno. Za hovno.
Zabili vám postavu?
Ona zase ožila, ale markantním příkladem je scénka Globální oteplování, u které mě mrzí, že ji odvysílali. Tam jasně vidím přisprostlou rádoby bavičku. Tak to nechci. Naštěstí jsem si to uvědomila, ale byla to hodně zajímavá a hodně nepříjemná zkušenost. Sama v sobě jsem se těžce zklamala.
Nadbíhání vkusu publika, výroba řachandy na první dobu, jestli to správně dešifruju, to vás deptalo?
Najednou jsem se cítila stresovaná představou lidí o humoru té postavy a o ní samotné. Ale myslím si, že je dobře, že jsem si tím prošla.
Nekompromisní řešení by bylo nechat blondýnu zemřít. Jaké ponaučení jste si z toho odnesla vy?
Zemřít v žádném případě, protože si myslím, že skýtá ještě mnoho možností, ještě se zdaleka nevyjádřila ke všem palčivým otázkám dneška. Ale vyžádalo si to zastavit se a položit si otázku, odkud se tu kdysi tak spontánně zjevila postava blondýny, co jsem s ní vlastně zamýšlela. A není to ani tolik o přemýšlení, co a jak bych ještě měla tou postavou sdělit, jako o návratu k prvotním pocitům, které ji zrodily.
Které byly ale vteřinové.
Ano, nicméně velmi intenzivní a vznikly z nějaké potřeby.
Nějaké potřeby má ale i publikum a od vás požaduje, abyste je naplnila. I tam bych viděl kousek toho problému. Přemýšlíte i o publiku? Před kým stojíte, koho rozesmáváte?
Mluvíte o kalkulu? Tak ten tam není. Možná se tam ale vloudil zrovna v té době, o které jsme právě teď mluvili. Což byla zároveň největší chyba: chtít za každou cenu, aby se lidi smáli.
To samo o sobě považujete za kalkul? Komikovi na stojáka by se přece lidi měli smát, jinak to není komik. Proto se ptám na váš odhad publika, když něčemu jinému se směje policajt a něčemu jinému neurochirurg.
Odpovím vám stručně, že o tom nepřemýšlím. A to proto, že by mě to dovedlo k neřešitelným otázkám. Kolik intelektu mám vložit do svého vystoupení, když není žádná tabulka, podle které bych ohodnotila především samu sebe? Co je intelektuální humor a co už ne? Čí je intelektuální humor? Když někdo uklouzne na banánové slupce? Za prvé, tomu se patrně zasměje kdokoliv. A pak - v té prosté situaci se dá vidět jak kdovíjaká metafora, tak bohapustý gag. A který z těch pohledů je intelektuálnější? Já tohle nedokážu analyzovat, netroufám si na to a ani nechci.
Předstupujete před publikum s vlastními texty, s vlastními myšlenkami...
... což už samo o sobě je dost velká drzost...
To jsem ani říct nechtěl. Ale dobře, byla by to drzost, kdyby před publikum předstupoval někdo na stejné úrovni s ním. Někdo bez znalosti jeho a třeba i čehokoli jiného. Někdo bez určitého fundamentu, díky kterému stojí o pár čísel nad ním.
Přiznám se, že například scénka o komunistech je zcela cílená. A i když všude, kam si mě zvou, dělám nové věci, šité na míru dané objednávky, tuhle budu opakovat, kde to jen půjde a co nejdéle. Tedy možná do doby, než začne být trestné i jen vyslovit slovo „komunista". Pak začnu o nacistech a o fašistech. Tohle vystoupení mě naprosto naplňuje. Podobně ale třeba scénka o časopisech. Lze tedy říct, že některé mají svou značnou váhu a některé ji mají menší.
Když už jste použila slovo drzost: bylo pro vás těžké rozhodnout se, že začnete předstupovat před diváky už ne s cizími, ale s vlastními texty, vlastními myšlenkami?
Úplně nejtěžší. Ale proběhlo to tak, že jsem si to ani neuvědomila. Nechala jsem se vyhecovat od rodičů, že když jsem taková držka prořízlá, měla bych na vypsaný konkurz jít, a šla jsem. Zřejmě nade vším zvítězila moje potřeba exhibovat se a přesvědčení, že moje názory jsou důležité. Zapracovala intuice, která funguje v mnoha mých rozhodnutích.
Zdají se vám ošklivé sny o tom, že vystoupíte před publikem v pořadu Na stojáka a ono se nezasměje?
To nejsou sny, to bývá i realita.
Jak je vám v takové situaci?
Nic horšího není. Ani to, když někdo přijde nepřipravený, protože to se dá napravit, nebo i ošidit. Tohle se dotýká přímo mě a já nemám šanci se na někoho odvolat, na něco vymluvit, nic.
Vymluvit se na tupé publikum, to nejde?
Jakpak by to šlo, když vím sama dobře, že jsem nestála za nic? Po takových zkušenostech je hodně těžké znovu si před diváky stoupnout a já taky pokaždé říkám, že už to bylo naposledy, ale nakonec tam stejně zase vlezu. Asi proto, že si musím dokázat, že to byla výjimka. Zatím.
Analyzujete si dodatečně i to, čemu se lidé smějí a čemu se naopak nesmějí. Jak dalece si to berete k srdci?
Docela mě zaráží, že se smějí pokaždé, když vylezu a do mikrofonu řeknu: „Devadesát šedesát devadesát." A víc, než mě to zaráží, mě z toho mrazí. Na jednu stranu je to krásné, proto na to nijak moc nežehrám, ale na druhou... Je to hodně svazující. Zkuste pak něco jakoby závažnějšího říkat. Ale pořád u mě převažuje pocit, že smějí-li se tomu, co říkám, dávají mi najevo, že mi rozumějí, a v tom případě tu žádné mrazení není na místě.
Doufám, že nepostřehnete špičku jízlivosti v mém dojmu, že vám k souhře s publikem dost napomáhají i drobnosti toho typu, že vaší nejoblíbenější knihou je Neználek. Kdyby to byl třeba James Joyce, asi byste spolu vzájemně měli těžší pořízení. Nebo mi tento svůj mediální obraz rozmetáte?
I s vědomím, co je Neználek zač, jaké má ideologické zabarvení, což jsem jako pěti- šestileté dítě nevnímala, přiznávám, že je to moje nejoblíbenější kniha. A jako ke knížce svého života se k němu i vracím. Přicházejí na mě pravidelně období, kdy ho beru do ruky a znovu a znovu ho čtu.
Vy opravdu coby téměř už třicetiletá dáma nemáte oblíbenější knihu než Neználka?
Jako pro třicetiletou dámu je pro mě Neználek ta největší jistota. Dodnes také, už od dětství, odebírám Čtyřlístek. Ale také musím dodat, že krátkodobě se mezi mé hodně oblíbené knihy dostávají i mnohé z těch, které právě čtu... už coby ta téměř třicetiletá dáma.
Takže teď právě je to která?
Přítel mi právě předčítá Pána prstenu a já sama jsem nedávno dočetla Murakamiho Kafku na pobřeží a taky tři svazky Nabokovových povídek.
No, vida!
Jaké no vida? Vy to říkáte, jako kdyby...
A přesně tak, jak to říkám, to i myslím. Povězte mi ještě, cítíte jako vystudovaná herečka velký rozdíl mezi standardním hereckým výkonem a tím, do čeho se pouštíte s blondýnou?
Základy hereckého řemesla jsou asi u obojího stejné, ale v druhém případě nemám text, nemám režiséra, který mi řekne, jak to mám dělat, nemám kolegu, který by mi nahrával. Takže ano, je to hodně odlišné. Přesto panuje mínění, že jít do Na stojáka je pro herce jednodušší než pro člověka, který před publikem nikdy nestál. Já ale zastávám názor, že pro herce je to těžší proto, že ví, co všechno může nastat, kdežto laik je ušetřen alespoň katastrofických předtuch. Přinejmenším pociťuje jeden i druhý jiný druh stresu.bn
Jaký?
Neherce by jistě trémovala i sama nutnost vylézt před množství lidí. S tím problém nemám, díky divadlu, díky moderování. Já mám problém s tím, s čím před ně vylézám. Je pro mě snazší odmoderovat pětihodinový pořad, než absolvovat jednoho Stojáka.
Vážně? Tak proč to pokoušíte?
Beru to jako takový sebedestrukční adrenalinový sport. Asi bych dospěla k důvodu, proč to dělám, ale k tomu by bylo nejspíš zapotřebí sezení u psychoterapeuta. A našel by patrně motivace, které nejsou tak úplně v normálu.
Kdybych nadhodil přízemní pojmy jako popularita, ergo o dost zajímavější pojem peníze, asi byste vrtěla nesouhlasně hlavou, že?
Už vrtím. Nejsou mi jistě nepříjemné, ráda je vydělávám a těší mě, že je můžu vydělávat tímto způsobem. Ale to bych se popularity blondýny chopila asi trochu jinak, kdyby pro mě měly být prioritou.
Vy jste mimochodem nějaká sezení u psychoterapeuta absolvovala, že?
Tak bych to nenazvala. Psychoterapie není totéž, jako když člověk zajde párkrát za psychiatrem, protože je tam poslán a protože už je to nutné, a lékař vám po pár pokecáníčkách naordinuje medikamenty.
Proč to bylo nutné, smím-li se zeptat?
Protože trpím panickou poruchou a endogenní depresí, jak zní moje diagnóza. To první je vyléčitelné, respektive, protože jde o poruchu, napravitelné, to druhé úplně ne, tam ale hodně záleží na způsobu života, který člověk vede.
Nenarazili jsme teď náhodou i na hlubší důvod, možná původ vaší postavy blondýny?
Co tak asi myslíte? Ano, bez debaty. A můžu-li ještě na tomto místě dodat něco k Neználkovi: vracím se s ním do dob, kdy nebyla ani blondýna, ani herečka, nic z toho. Do dob, kdy jsem byla dítě.
|
Iva Pazderková *16. 3. 1980, Uherské Hradiště Už od gymnaziálních let je spjata s Brnem, kde po střední škole a přínosné cestě na zkušenou do USA vystudovala i herectví na JAMU. Z profese si ukrádala čas i na modeling, ale i tak stihla už jako studentka odehrát nejednu roli na scénách jihomoravské metropole včetně jejího Národního divadla. Po studiích ji však zlákala Praha: od roku 2003 podnes je členkou souboru Divadla Na Fidlovačce. Tehdy se i vdala, aby se po třech letech zase rozvedla. Skoupost filmových příležitostí (Restart, Výbuch, Maharal - Tajemství talismanu) vykompenzoval úspěch jejího vystoupení v pořadu HBO Na stojáka, kam se od roku 2004 pravidelně vrací s postavou „tupé blondýny". Ta pronikla i do reklam i příležitostných vystoupení její stvořitelky, kterou lze rovněž slyšet každé všední jitro coby moderátorku ranního vysílání rádia Kiss.
|
Mezi čtyřma očimatiskni | pošli | diskuse (2) příspěvky
