Eliška Balzerová:
Nemít čas umřít

Její Libuška v novém filmu láska je láska kouří trávu a navzdory věku prožívá lásku se svým bývalým spolužákem. Jde z role do role. V Divadle Na Fidlovačce hraje v sedmi hrách a filmoví režiséři ji znovu objevili. Předloni získala Českého lva za roli sexuchtivé Vilmy z filmu Ženy v pokušení, loni točila muzikálovou komedii V peřině a právě teď ji můžete vidět ve snímku Milana Cieslara o lásce v mnoha podobách.

Ve filmu Láska je láska hrajete zamilovaný pár s Petrem Nárožným. Není to vaše první spolupráce?

Paradoxně ano, za celý náš herecký život jsme se ve filmu ani na jevišti nepotkali. Setkání s ním považuju za jedno z největších pozitiv tohoto natáčení, protože nám spolu bylo moc fajn. Hrát milostné scény včetně té postelové tak, aby to v našem věku vyznělo přirozeně a věrohodně, není vůbec jednoduché. Musíte si s hereckým partnerem padnout do noty, což se nám naštěstí stalo. Petr je velmi noblesní, chytrý a taktní muž. *

V čem jste si tak rozuměli?

Myslím, že máme podobný smysl pro humor. Petr mi po skončení natáčení napsal hezkou esemesku, že ho potěšilo, když to zjistil. Zúročili jsme to i v našich rolích. Hrajeme bývalé spolužáky z gymnázia, kteří se do sebe zamilují až jako důchodci, takže v tom musí být kousek humorné nadsázky. A nejen proto, že jde o komedii… i když já tomu filmu říkám komedie s několika vážnými tématy.

Například jakými?

Například tam jde o vztah většinové společnosti k menšinám, ale taky o naši schopnost pomáhat handicapovaným lidem. Objeví se tam i téma měkkých drog, které jako filmová Libuška nazývám léčivkami, a pokuřováním marihuany se pokouším zabrzdit svoji postupující Alzheimerovu chorobu.

Jako květinové dítě šedesátých let jste asi marihuanu neochutnala poprvé?

Jasně. Nosili jsme kalhoty do zvonu, korálky, kytky ve vlasech… Zakázané ovoce chutná nejlíp, a tak mě tahle zkušenost taky neminula.

A věříte léčivým účinkům téhle rostlinky?

Myslím, že spouští v těle určitou chemii, která je schopná potlačit bolest, právě třeba u lidí s Alzheimerovou chorobou nebo roztroušenou sklerózou, a taky uvolňuje svalové napětí a bolesti kloubů.

Jako Libuška se na stará kolena zamilujete, ale ve skutečnosti jste vdaná za jednoho muže celý svůj život. Věříte na lásku v každém věku?

Zrovna tady, kde právě sedíme, jsme měli před osmatřiceti lety svatební tabuli, a já stále věřím, že manželský svazek má smysl. Tehdy jsem přijala i příjmení svého muže, přestože mě kolegové varovali: Nedělej to, herečky se třikrát rozvedou, buduj si jméno. Ale já jsem chtěla, abychom se jako rodina jmenovali stejně. A zřejmě to tak má i moje dcera, protože se loni v létě vdala a taky přijala příjmení svého manžela. Pokud ženská ví, že je to ten pravý, měla by muže přijmout se vším všudy. Věřím na lásku v každém věku, i když se její podoba časem mění, přetavuje.

Jak?

Nejdřív je to velká vášeň, pak velká láska přechází ve velké přátelství a pak si začnete uvědomovat, jak vám ten druhý pomáhá v těžkých chvílích. Můj muž mi třeba hodně pomohl, když jsem měla profesní problémy, fandil mi v každé době. A pak jsme to naučili i naše děti, že když se někomu z rodiny nedaří, nenecháme ho padnout.

Cítíte se ve vztahu stále svobodná?

Ano, můj muž velmi dobře chápe, co obnáší herecká práce, protože je filmový producent, takže vůbec neřeší, že mě před kamerou nebo na jevišti třeba někdo objímá nebo líbá. Když jsem v souvislosti s filmem Ženy v pokušení nafotila odvážnější fotografie, řekl jen: „Jsi krásná ženská.“ Nikdy mě netrápil chorobnou žárlivostí a vždycky respektoval moje rozhodnutí.

Co je pro vás v manželství důležité?

Vážit si jeden druhého. Možná kdybyste se mě zeptala před třiceti lety, řekla bych vám, že mužský musí být fešák a mít úzký boky. To jsem taky zažila, když jsme spolu začali chodit a pádlovali na vodě a já se na něj dívala, jak má hezký široký ramena, a říkala si, to mám ale pěknýho chlapa. Teď po letech je ale pro mne důležitější, když si můžeme promluvit třeba o tom, jak se doba mění a jak máme pocit, že do ní už moc nepatříme. Že se třeba v půlce večera rozhodneme pro její bojkot, vypneme počítače a odejdeme někam na skleničku, jak my říkáme do ilegality. To společné spiklenectví je úžasná věc. Jsou zkrátka věci, které si můžeme říct jenom my dva, a víme, že se to nikdy ani proti jednomu z nás neobrátí. To, že s ním můžu sdílet to dobré i zlé, mi dává schopnost nadhledu, protože on se tak na život umí dívat.

To zní krásně, ještě že jste se tenkrát nevdala do toho Švédska…

To už je dávná historie. Ještě na vysoké jsem se seznámila s jedním švédským designérem, který byl pro mě tehdy jako cizinec atraktivní. Mluvil na mě anglicky, já se díky tomu naučila během jedné společné dovolené docela dobře konverzovat v cizím jazyce a on pak odjel do Stockholmu. Jenže za pár dní mi napsal, že si mě chce vzít a že mám u něj v domě zařízený pokoj, abych přijela. Ale já tu měla svoji profesi, rodinu, kamarády a do života v cizí zemi se mi nechtělo. Napsali jsme si ještě několik dopisů smáčených slzami.

A to byl konec románku?

Těsně po revoluci za mnou ještě jednou přijel a zrovna támhle u toho stolku jsme spolu seděli. Dovezl mi dárek, brož ve tvaru dvouhlavého orla. To proto, že jsem tehdy na škole hrála v Cocteauově hře Dvouhlavý orel.

Celý článek si přečtete v tištěné verzi Instinktu.

Eliška Balzerová * 25. 5. 1949 ve Vsetíně herečka, vystudovala brněnskou konzervatoř a JAMU po studiích v roce 1971 nastoupila do Jihočeského divadla v Českých Budějovicích a hostovala v Národním divadle od roku 1977 byla dvacet let členkou Divadla na Vinohradech v druhé polovině devadesátých let založila s hercem Tomášem Töpferem Divadlo Na Fidlovačce, kde působí dodnes Film a TV: seriál Nemocnice na kraji města, Vrchní, prchni!, S tebou mě baví svět, Pěsti ve tmě, Drobečky z perníku, Riskantní interview, Ženy v pokušení atd. Divadlo: Můj báječný rozvod, Mistrovská lekce, Šumař na střeše, Shapira, Čaj u královny, Poslední doutník, Julie, ty jsi kouzelná!, Tři holky jako květ atd. věnuje se dabingu, v roce 2007 získala Cenu Františka Filipovského 2011 získala Českého lva za roli Vilmy ve filmu Ženy v pokušení s manželem Janem Balzerem, který je filmový a divadelní producent, mají dvě děti: dcera Adéla pracuje jako dramaturgyně, syn Jan je farmaceut. Mezi čtyřma očima Eliška Balzerová je šarmantní bytost, která ale nezapře grunt děvčete z Moravy. Umím si ji představit s diamanty v uších a nápadníky u nohou stejně dobře jako s vařečkou u plotny nebo s oroseným půllitrem guinnesse v irské hospodě, o které mi vyprávěla. Myslím, že ani zemitější vtip by ji nevyvedl z rovnováhy. Když mluví o svém manželovi a o cestách, které spolu podnikají po světě, rozzáří se jí v očích jiskra mladé holky a do hlasu se opřou emoce. Stejně jako když přijde řeč na práci, pro kterou zrovna hoří. Povídali jsme si v restauraci Rotisserie v Mikulandské ulici a až tam jsem zjistila, jak je pro ni tohle místo osudové – vdávala se tu, po letech tady měla schůzku se svým bývalým švédským nápadníkem a věřím, že místní zdi byly svědkem ještě i dalších zlomových momentů jejího života.