Barbora Poláková:
Já kráva

Díky svému valentýnskému videoklipu Kráva se stala hvězdou internetu. Doteď si ji lidé spojovali hlavně s Kristýnou Kočí, kterou si zahrála v představení Blonďatá bestie.

Děkuju za hezkého Valentýna... Asi nejsem jediná, že?

Zrovna předevčírem mi slečna v rádiu, kde jsem byla dělat rozhovor, řekla: „Já vás mám tak ráda! My jsme si s holkama na Valentýna udělaly takový sedánek, bylo nás osm nezadaných, nakoupily jsme si brambůrky a čokošku jako ve vašem klipu, tu písničku jsme si pouštěly pořád dokola, ožraly jsme se. No krásný Valentýn to byl." Dojalo mě to. Nepředpokládala jsem, že ta písnička vyvolá tak obrovskou lavinovou reakci a je fakt strašně příjemný slyšet, že to někomu odehnalo smutky a ošklivý myšlenky. Protože přesně tak to mělo být. Nic víc.

To byste mohla udělat i vánoční píseň, v tu dobu spousta lidí taky řeší samotu.

To je pravda. A zrovna Vánoce v dnešní podobě, to už je taky pěkně zprofanovaný komerční ryto. Někdy okolo září mě napadlo, že vánoční píseň udělám. Ale nakonec k tomu nedošlo. Zato jsem v období Vánoc napsala píseň o nemocech. Jmenuje se Generace. Tenkrát jsem měla zánět průdušek a zablokovanou páteř, lehla spousta mých kamarádů a všude byly chřipky a já přemýšlela o tom, jak to, že jsme všichni tak křehcí.

Lidé, s nimiž pracujete, mi říkali, že máte velký literární talent. Máte ambice tímto směrem? Chcete psát scénáře, povídky?

Vlastně ano, ale ví to strašně málo lidí, a vy jste mě teď tady takhle napráskala. Každopádně spíš ty scénáře než povídky. Jednoho dne jsem si sedla a začala psát kraťounký dialog. Jen tak, ze srandy. Pak další, pak další. Ukončený mám zatím jen jeden takový minipříběh, pár scén. Ostatní kousky jsou jen vytržené rozumbradění na dané téma. V podstatě to vždy vychází z mého momentálního vnitřního pnutí. Protože vidím odjakživa situace a spory a hádky a nedorozumění ze všech úhlů. Může se zdát, že to je bezva vlastnost, že to je nějaký smysl pro spravedlnost, což asi ano, ale je taková vlastnost úplně žádoucí? Nevím, ve mně to často způsobuje rozervanost a neschopnost se pevně postavit na nějakou stranu. Různá nedorozumění a zlosti si v hlavě projíždím donekonečna a pochybuji o sobě a o všem. Když píšu, můžu krásně vysvětlit důvody a pohnutky každé té postavy. Protože každý má svou pravdu. Úplně každý. A i když se žádného závěru nedoberu, aspoň se z toho vypíšu.

Vlastně jsem tím chtěla přejít k tématu Kristýny Kočí - jestli by vás nebavilo napsat vážně míněnou a nazkoušenou hru z politického prostředí.

Napsat? Na to asi nemám. Myslím, že co se politiky týče, nejsem do ní tak hluboce zainteresovaná, abychsi dovolila napsat hru. A kdyby byla z prostředí naší země, asi by se mi při tom zainteresovávání pěkně zvedal kýbl.

Snažila jste se Kočí pochopit? Není od vás věkově vzdálena.

Je myslím o rok mladší. Možná dokonce o dva. Ne, nepodařilo se mi ji pochopit. Teď jsem viděla ty soudy a je úplně jinde! Četla jsem vyjádření přísedící paní Jungwirthové, co byla nakonec vyhozena, že z téhle sedmadvacetileté slečny z dobré rodiny s evropským vzděláním měla opravdu hrozivý pocit. Je to celé zvrácené. Oni mají jít, sakra, morálním příkladem všem nám, kteří platí daně na jejich platy. A místo toho tu máme přehlídku kvazišpionů s diktafony v kapsách. A ten, kdo má víc nahrávek, je větší machr. Ten, kdo vyhrabe větší špínu na svého kolegu, vyhrává. Cože?! A ještě ty výpovědi, jsou zahaleny do takové nóbl spisovné mluvy na výši ve stylu „jsem slušný a inteligentní člověk".

Takhle mluví jak kdy...

Ano, u Kočí mě udivilo, jak poté, co všichni zjistili, že mluví jak kanál a je neuvěřitelně sprostá, se znovu vrátí do své pózy veleslušné dívky. Kdyby ukázala sebe, byla by myslím sympatičtější. No nevím. Já bych se zahrabala. Odjela bych - a jak říkal v rádiu Tomáš Svoboda - někam do hor a chovala tam ovce. Možná i jednou za týden prodávala sýry na místním trhu a doufala, že mě nikdo nepozná.

Místo toho aby odjela někam mezi krávy, se na sebe šla podívat do divadla.

No, možná jí to někdo poradil - aby ukázala, jaký má smysl pro humor. A dala najevo, že je silná. Vzkázala nám, že jsme nemorální. A že je tohle typické - že Češi místo toho, aby jednali, se věcem dokáží jenom smát. Jen jsem si řekla: „Ježíši Kriste, my jsme sakra herci! Co jinýho můžeme dělat, než celou situaci zesměšnit!" A ještě že aspoň tak! Díky tomu, že děláme divadlo, se můžeme alespoň nějak ozvat. Ostatní lidé mohou tak maximálně třískat v obývácích do stolů.

Chtěl se na vás jít podívat i Vít Bárta. Nebála jste se, že on, coby druhá strana, vás bude chtít teď zneužít? Protože je to apriori namířené proti jeho nepřítelkyni Kočí.

Tohle mi bohužel původně vůbec nedošlo. Myslím, že vůbec nikomu z nás to nedošlo. A ano, v tomhle to bylo nespravedlivé. Tahle bytost, tedy Kočí, si ani nezaslouží tolik naší pozornosti. Je to jen taková sprostá holka, která se tam nějak dostala. A vlastně se do ní ani moc nechci vžívat. Určitě bychom se měli soustředit spíš na Bártu. Je pravda, že pak jsem o tom hodně přemýšlela, nakolik jsme mu vlastně nahráli do karet. No nakolik... Hrozně jsme mu nahráli do karet.

Ale o Bártovi bude teď druhý díl, ne? Prvního dubna je premiéra.

Ano, bude to o soudním procesu. Zas to bude čtení toho, co u soudu bylo řečeno. Ještě nevíme ani název. Možná by se to mohlo jmenovat „The best of Soudy". Určitě tam proběhne Bártův pláč a dojetí.

Ale je to vděčná postava. Obzvlášť když se začne svým charakteristickým způsobem smát. Nebo si představte Bártu na jednání skákajícího po stole.

No já myslím, že Lukáš Příkazký si v tom polibuje. V Blonďaté bestii si pěkně vždycky načesal Bártův účes, utáhl megakravatu kolem krku. Ale Lukáš je hezkej mlaďounkej klučina a do Bárty má vzhledově dost daleko. Ještě že je tak báječnej herec.

Je politika vzrušující?

No zřejmě jo, pro politiky. Asi musí být napínavé čekat, jestli se přijde na ty úniky a podvody. A takové nahrávání kamaráda nebo kolegy pod stolem, to musí být taky pěkný vzrůšo. I když možná že ty morální hranice jsou tak posunuté, že to prožívají s ledovým klidem.

Celý článek si přečtete v tištěné verzi Instinktu.