Antonio Vizintín:
Přežít

Během dvou měsíců přežil pád letadla i sesuv laviny. Musel bojovat s mrazivou zimou i krutým hladem, který ho společně s dalšími trosečníky uprostřed nehostinných hor dohnal ke kanibalismu. Uruguayský podnikatel s nemovitostmi Antonio Vizintín vzpomíná na jeden z nejslavnějších příběhů lidské vůle po životě.

Nedávno osvobozování horníků ze zasypaného chilského dolu mu připomnělo jeho vlastní a hodně drsný příběh přežití. V roce 1973 zůstal po letecké katastrofě uruguayský student práv Antonio Vizintín odříznut od civilizace v pustinách zasněžených argentinských And. S parťáky z ragbyového mužstva přežil jen díky vzorové týmové spolupráci a tomu, že po těžkém rozhodování začali pojídat maso svých mrtvých kamarádů. Zachráněni byli až po 72 dnech, kdy dva nejsilnější dokázali přes hřeben dojít pro pomoc do Chile. A podobně jako 33 horníků loni na podzim, se stali hrdiny pro celý svět.

V čem se váš příběh podobá příběhu chilských horníků?

Třeba dobou trvání - v obou případech jsme na záchranu čekali zhruba sedmdesát dní. A vůbec číselných náhod je více. Začnou je vytahovat 13. října, na kdy připadá výročí naší nehody.

Co pro horníky bylo těžší a co naopak lehčí než pro vás?

U nich hrála větší roli úzkost, protože na rozdíl od nás byli v přímém kontaktu se svými příbuznými, což muselo vyvolávat větší strach, jestli to vyjde.

Mně to naopak přijde jako velká výhoda. O vás nevěděl vůbec nikdo.

Ano, všechna zodpovědnost byla na nás a netrápili jsme se tím, co pro nás udělají jiní. Každopádně jsou to hodně odlišné případy. Oni jsou zvyklí na práci v dole a jsou psychicky připraveni, že k závalu může dojít. My rozhodně nebyli připraveni na pád letadla, sníh, zimu, přežívání v Andách.

Dotkl jste se sněhu někdy před nehodou?

Ne, tam jsem ho viděl poprvé. Pár z nás ho znalo z Evropy, ale o horách nevěděl nikdo nic. Překvapilo nás, že sníh křupe pod nohama nebo že se v závějích zaboříme až po pás. Nakonec ale nevědomost byla naše výhoda. Aspoň jsme se nebáli trhlin v ledovcích, zasněžených propastí a podobně.

Co vám běželo hlavou, když letadlo spadlo?

Byli jsme zmatení. Mysleli jsme, že padáme, a přitom jsme klouzali po sněhu. Jak jsem zjistili později, narazili jsme do jednoho vrcholu, ztratili křídla a pak ujížděli po svahu. Jsou to zvláštní pocity: slyšeli jsme řev motorů, vnímali odtrhnutí části letadla. V těch sekundách jsem si nestíhal ani uvědomit, co se děje. Najednou jsme zastavili a přese mě, protože jsem seděl v první řadě, se převalila spousta věcí. A najednou bylo brutální ticho.

Co vás v tu chvíli napadlo?

Že je to sen. Přece nemůže být pravda, že se mnou spadlo letadlo, že cítím bolest po celém těle, že kolem mě leží mrtví a zranění kamarádi. Postupně jsme se adaptoval na realitu. I když mě nejdřív napadlo: Kde je sakra ta ambulance, aby mi pomohla?

Jak se v takové situaci přijímají rozhodnutí? Někdo se určí vůdcem, nebo panuje demokracie?

U horníků to bylo jasné. Ti měli svého vedoucího, už když šli na směnu. U nás se velení nejdříve chopil kapitán ragbyového týmu Marcelo Pérez. Nařídil vytáhnout mrtvé, ošetřit raněné, co nejvíce zateplit letadlo. Dával nám naději, že nás brzy přijdou zachránit.

V hollywoodském filmu Přežít, který natočili podle vašich zážitků, je však kapitán vykreslen jak slaboch.

V tom, jako v mnoha dalších věcech, je ten film špatný. Nikdo z nás, kteří jsme přežili, s ním nebyl spokojen. Neprezentoval to, co jsme tam nahoře prožívali. Jim se do scénáře hodil jeden lídr. Jeden nebo dva hrdinové. Dobrý, jenž se obrátí ve zlého. Zlý, jenž se přemění v dobrého. Vytvořili pro každou postavu škatulku, která neodpovídala reálným osobám. To, co jsme tam nahoře prožili, nebylo jen příběhem Nanda a Roberta, kteří došli pro pomoc.

Jak to tedy bylo?

Marcelo skutečně situaci psychicky špatně snášel, protože dostat nás z toho si bral jako svoji osobní zodpovědnost. Ale až do své smrti při lavině byl naším lídrem. Pak už jsme neměli jednoho vůdce. Velení se vždycky chopil někdo jiný pro určitý úkol, které jsme si rozdělili. Nebylo potřeba, aby někdo neustále uděloval příkazy. Byli jsme tým, kde měl svoji úlohu každý.

Byla to výhoda, že už jste se většinou znali z ragbyového hřiště?

Samozřejmě. Už jsme se nemuseli dohadovat, kdo je kdo. Měli jsme už k sobě důvěru. Navíc jsme z ragby byli zvyklí na sebeobětování, na disciplínu, na týmovou hru, které každý dává sto procent svých možností. Víc než fyzička nám z ragby pomohla mentální kondice.

Při důležitých rozhodnutích však měl každý svůj hlas?

Ano, například když se rozhodovala o tom, jak dál s jídlem, každý se mohl rozhodnout za sebe.

Jak těžké to bylo začít pojídat svoje kamarády?

Moc těžké, ale nakonec to bylo rozhodnutí pouze mezi dvěma možnostmi: život, nebo smrt. Buď budeš jíst jejich maso a přežiješ, nebo ne, takže brzy nenávratně zeslábneš. Ano, porušili jsme tabu, ale udělali jsme to vědomě a měli jsme to vyargumentované.

Kdo první tu myšlenku, kterou asi všichni měli v hlavě, vyslovil?

Mě tato možnost vůbec nenapadla. Když to starší kluci řekli nahlas, reagoval jsem, že je to šílenství. Ale po pár dnech jsme se k tomu přiklonili všichni. Jen jeden nebo dva ještě váhali. My ostatní jsme v těžkém tichu pod vedením těch nejstarších, kterým bylo něco přes pětadvacet, začali odkrajovat. Stálo nás to hrozné úsilí.
Jak těžké potom bylo mluvit s pozůstalými těch, které jste jedli?

V době rozhodnutí nás žilo osmadvacet a uzavřeli jsme mezi sebou pakt, že živí mají povinnost žít a mrtví jim v tom musejí pomoci. Většina z pozůstalých to pochopila. Přesto jsme s nimi měli rezervované vztahy, protože na nás koukají s výčitkou, že místo nás tady mohl stát jejich syn. I my jsme trpěli, cítili jejich bolest, ale zároveň jsme měli radost, že to s námi dopadlo dobře.

Napadl vás někdo za tento způsob přežití?

Ne, dokonce ani katolická církev, ke které jsme všichni patřili, nás na rozdíl od médií nenapadala. Vždyť v prach jsi a v prach se obrátíš. Pro křesťanství je důležitá duše, nikoli tělo.

Bylo pro vás těžké jíst maso mrtvých?

Ne, těžké bylo jen se rozhodnout. Pak už jsme to dělali, protože jsme prostě potřebovali sílu a energii na ostatní denní aktivity.

Co pro vás v horách bylo nejtěžší: hlad, zima, samota, strach z lavin?

Nejhorší byla bezmoc, že jsme nemohli dát našim blízkým vědět, že žijeme. A pak pesimistické myšlenky, které se nám v noci honily hlavou. Mně pomohlo, že jsem byl jedním z vybraných pro výpravu za záchranou, takže se moje mysl zaobírala jinými věcmi. Ale ti, kteří kvůli zraněním ani nemohli opustit letadlo, trpěli strašně.

Jak probíhal běžný den ve vašem „tábořišti"?

Dny byly dlouhé, velmi pomalé a nudné. Ti, kteří se nemohli pohybovat, vyráběli vodu tím, že na kovové pláty z letadla kladli sníh a na sluníčku ho nechali tát. Pak už měli zbytek dne volno, protože jiná skupina se starala o jídlo, další čištění letadla od sněhu, další ucpávání vraku kufry, aby v noci byla uvnitř snesitelná zima. Dá se to srovnat se životem vězně, který je pánem svého času. Když si dělá kafe, pomalu si ohřívá vodu, pak si ji co nejpomaleji nalije do šálku a pomaloučku míchá. Také naše pohyby byly pomalé, stejně tak jsme velmi pomalu mluvili.

O čem šla řeč?

Mluvilo se velmi málo. Nejdříve se debatovalo o tom, co máme v plánu na léto, co se nám líbí, co nám chutná. Ale brzy došla témata. Chyběl taky humor. Pokoušeli jsme se zpívat nebo vyprávět vtipy, ale nešlo to. Byli jsme příliš plni smrti. A navíc jsme měli velmi málo energie cokoli dělat. Každý jsme během těch dvou měsíců ztratil třetinu své váhy.

Jaká byla v noci zima? Je těžké si to představit...

Ještě těžší je představit si, jak si člověk dokáže zvyknout, že je venku i čtyřicet pod nulou. Takových minus dvacet je v mrazáku a přitom se zdá nemožné si tam ustlat. Ale člověk si je schopný zvyknout na fakt, že nemá na vybranou.

Proč z pěti žen v letadle nepřežila ani jediná?

Náhoda. Zemřely při pádu a poslední při lavině. Jinak by mohly zvládnout to samé, co my.

Nepůsobila by žena ve vyloženě mužské společnosti jako rušivý prvek?

V té situaci neměl nikdo z nás na sex ani to nejmenší pomyšlení. Nahoře nám šlo pořád o život. Kdybych tam potkal nahou krásku, tak jediné, co jí řeknu, je: „Koukej se obléci, ať nenastydneš." Prostě tam zamrzne libido. Vztahy se ženami jsme začali mít až tak čtvrt roku po návratu.

Jiná intimní otázka: Jak jste to řešili s hygienou?

Na močení jsme měli vyhrazený pruh sněhu a na velkou potřebu to ani nebylo nutné. Za celou dobu jsme šli tak dvakrát. Zaprvé jsme přijímali minimum potravy a zadruhé to málo organismus absolutně využil.

Když jste z pilotova rádia uslyšeli, že pátrání po vás bylo ukončeno, jaké byly návrhy dalšího postupu?

Nando chtěl odejít hned, ale Roberto ho přesvědčil, aby počkal až do prosince, kdy ubude sněhu a bude tepleji. Taky jsme museli vymyslet, jak přežít noční mráz mimo letadlo, které jsme si vyhřívali vlastními těly. Dělali jsme různé expedice na zkoušku a testovali, co nám může pomoci. Při brainstormingu se vždycky objevil nějaký nápad, který jsme dál rozvíjeli. Většinou vedl do slepé uličky. Naše přežití je dlouhá historie různých krachů, ale jen díky nim jsme se dopracovali k záchraně.

Dejte mi příklad takového krachu.

Chtěli jsme zabránit promáčení bot. Natáhli jsme na ně igelitové sáčky, ale to se nám zase zapařovaly nohy zevnitř. Naprosto klíčový byl spacák na noc mimo letadlo. Nic nevycházelo. Až jednou jsem si začal vyrábět vestu na zahřátí z obložení klimatizace letadla. Roberta v tu chvíli napadlo hledat v letadle více podobných izolačních materiálů a sešít z nich spacák. Bez něj bychom ve volném terénu umrzli.

Při té vší smůle jste měli také dost štěstí.

Samozřejmě. Kdyby se nehoda stala dříve, nemohli bychom pro sníh jít pro pomoc. Kdyby se stala o pár týdnů později, nebyl by už sníh, který ztlumil náš pád, a rozbili bychom se o kameny. Na cestě do Chile jsme si dokázali vybrat správně cestu, přitom hrozilo tolik rizik.

Byl jste jedním ze tří mužů, kteří se vypravili pro záchranu. Poté, co jste vylezli na hřeben, jste se ale vrátil a vaši kolegové pokračovali ve dvou. Proč?

Byl jsem z výstupu nejunavenější. Viděli jsme, že před námi je více dní pochodu, než jsme předpokládali, takže jsme začali uvažovat o plánu B. Směrem na východ jsme viděli černou čáru, kterou jsme považovali za cestu. Takže kdyby do deseti dní nepřišla díky Nandovi a Robertovi pomoc, vyrazil bych s někým na druhou stranu.

Dolů jste se vrátil na jakýchsi primitivních sáňkách z ulomeného kusu letadla. Jak jste brzdil?

Měli jsme s sebou polštáře z kabiny, které jsme používali jako sněžnice. Nasedl jsem a polštáři na nohou brzdil, když jsem se začal moc rozjíždět. Nahoru to trvalo tři dny, dolů něco přes hodinu.

Bylo to nebezpečné?

Tam nahoře bylo nebezpečné všechno. V nebezpečí jsme žili dvacet čtyři hodin denně. Ale když je ti devatenáct, většinou se nebojíš ničeho.

Jak se pak Nandovi s Robertem povedlo dovést na místo havárie záchranáře?

Nando má neuvěřitelný orientační smysl. Po celou dobu navigoval pilota helikoptéry, i když cestu, kterou šel jen jednou a navíc v obráceném směru, znal jenom ze země. Piloti mu moc nevěřili, zvláště když je naváděl na území Argentiny, ale poslechli ho. A pak nás spatřil - piloti by nás přehlédli.

Tušili jste, že se pomoc blíží?

Opět jsme zapojili rádio a slyšeli jsme, že se v Chile objevili dva Uruguayci ze ztraceného letu. Hned jsme se začali připravovat na odchod. A zajímavé bylo, že ač do té doby všichni používali všechno společně, nyní si každý balil vlastní zavazadlo. Zase se z nás stávaly individuality.

Změnil se váš vztah k Bohu?

My tři, co jsme vyrazili do Chile, jsme přesvědčeni, že naše záchrana byla triumfem lidského ducha a schopností. Ostatních třináct říká, že to byl Boží zázrak. Jinak jsme s Bohem prošli různými etapami, když jsme mu vyčítali, proč nám jako všemocný tohle provedl.

Co jste udělal jako první po návratu do civilizace?

Když mě po denním vyšetření pustili z kliniky, šel jsem si koupit pizzu. Řekli nám, že máme jíst pomalu, ale nedalo se odolat. Však taky všechna pizza skončila za stromem.

Překvapil vás zájem médií o váš osud?

Když jsme přilétali do Santiaga, viděli jsme budovu, na které bylo plno aplaudujících lidí. Ptali jsme se, koho tam jdou vítat. Vždyť jediné, co jsme dokázali, bylo přežít. Vůbec nás nenapadlo, že kvůli nám budou lézt novináři do nemocnice oknem. Postupem času se nám ta sláva začala líbit. Novináři, recepce, politici... To horníci už jsou na to lépe připravení. Taky proto všichni chtěli z dolu jako poslední, aby si užili největší slávy.

Využila vašich zkušeností z And třeba armáda?

Ta ne, ale soukromé firmy to zajímá. Často mám přednášky o fungování týmu. Vyprávím jim hlavně o sebeobětování. To je dnes něco, co třeba mladí v Evropě neznají. I proto se tak těžko hledá řešení ekonomické krize.

Co má ale společného boj o život ve velehorách se zvyšováním prodeje jakéhosi produktu?

V podstatě je to stejné. Tým má cíl a musí ho dosáhnout společnými silami. Důležité je uznat, že každý v mužstvu má svoji důležitost. Nando s Robertem by nikdy nedokázali dojít pro pomoc, kdyby jim v tom ostatní fyzicky slabší nepomáhali. Podobně by ředitel firmy nemohl dobře fungovat, kdyby mu uklízečka nechala v kanceláři nepořádek.

Scházíte se vy, kteří jste přežili?

Ano, vídáme se často. Navíc většina z nás žije v Montevideu, takže na sebe narážíme pořád. A taky jsme spolu hráli dál ragby.

Nedávno jste společně založili nadaci Přežít. Co je vaším cílem?

Pomáhat lidem, kteří se ocitli v zoufalé životní situaci jako my. Proto podporujeme kampaň na darování orgánů. Naši mrtví kamarádi nás zachránili tím, že nám poskytli svoje těla jako potravu. S dárcovstvím orgánů na transplantaci je to stejné. Ale děláme i jiné věci, třeba jsme platili opravu střech v chudých čtvrtích. Práce je hodně.

Když se na to díváte s odstupem, co špatného a co dobrého vám zkušenost v Andách přinesla?

To špatné jsem odsunul. Uvědomil jsem si, že jsem byl vyzkoušen na samém okraji lidských možností a že jsem obstál. To mi dává velké sebevědomí. Vím, že můžu spadnout, ale že se dokážu zase zvednout.
 

Andský zázrak Letadlo s mužstvem uruguayských univerzitních ragbistů a jejich kamarádů mířilo 13. října 1973 na zápas do Chile. Při přeletu And ve špatném počasí po chybě pilota havarovali. Letoun se roztrhl. Dopad přední části stroje však utlumil pád do sněhu, po kterém se letadlo svezlo do údolí. Z 45 cestujících a posádky to přežilo 27 osob. Týden v krutých mrazech v nadmořské výšce 3600 metrů o hladu čekali, že pro ně dorazí pomoc. Jenže záchranářům se je v obtížném terénu lokalizovat nepodařilo. Po dvou týdnech je v noci smetla lavina. Sesuv sněhové masy nepřežilo dalších osm osob včetně poslední ženy mezi trosečníky. Ještě předtím jim došly poslední zásoby jídla a tak jim jako jediná volba pro přežití zbývalo maso těch, kteří podlehli svým zraněním. Ač nikdo z nich neměl sebemenší zkušenosti s horami, začali připravovat expedici nejsilnějších, kteří měli dojít pro pomoc. Čekali na oteplení v prosinci a mezitím testovali, jak z omezených zdrojů rozbitého letadla a věcí v kufrech udělat alpinistickou výbavu. Nandovi Parradovi a Robertovi Canessovi se po deseti dnech vyčerpávající cesty podařilo dojít do civilizace. Zachráněno bylo dohromady 16 osob.