Jarmila Mucha Plocková:
Dar i prokletí slavného rodu

Díky ní ožívají secesní šperky a umělecké předměty, které její dědeček Alfons Mucha navrhl před více než sto lety. Výtvarnice Jarmila Mucha Plocková, nemanželská dcera spisovatele Jiřího Muchy, se o své místo na slunci musela vždycky poprat. Ať už ve Španělsku, kde dvanáct let žila, nebo v Česku, kde u soudu vedla absurdní boj o právo říct: „Jsem dcerou svého otce."

Byla v prvním ročníku na vysoké škole, když se dozvěděla, že ten šarmantní a inteligentní muž, se kterým se běžně vídala, je její otec. Jarmila Plocková, tehdy devatenáctiletá, zjistila něco, o čem většina přátel jejich rodičů už dávno věděla, včetně Geraldiny, manželky Jiřího Muchy. Mladičká studentka architektury musela ze dne na den zpracovat nejen fakt, že je dcerou známého a respektovaného literáta, ale navíc vnučkou proslulého malíře Alfonse Muchy. „Že Jiří prožil kdysi s mojí maminkou Vlastou vášnivý milostný vztah, ze kterého jsem se narodila, mi tehdy řekla spisovatelka a scenáristka Marta Kadlečíková, Jiřího dlouholetá životní partnerka. Dle svých slov považovala za svoji morální povinnost mi už nic netajit. Stalo se to na svatbě jednoho z Jiřího přátel. Byl to zvláštní a silný moment. Nikdy mě nenapadlo, že mým otcem je někdo jiný než Alexandr Plocek."

Jarmila se ale s novou informací o svém původu vyrovnala celkem dobře. Jiřího Muchu znala od narození, všichni se navzájem stýkali, i společně s matkou, a ona už dřív považovala bonvivánského spisovatele téměř za součást rodiny. „Dokonce jsem věděla, že mezi ním a mojí maminkou bylo kdysi něco víc než přátelství - Jiří mi to jednou dokonce sám potvrdil. Nic víc však neřekl, byl v tomto ohledu velmi diskrétní. Mezi mými biologickými rodiči totiž existovala dohoda, že mi celou pravdu zamlčí. Neznám přesný důvod. Myslím, že maminka měla obavy, jak bych se vyrovnala se vším, co s sebou nese fakt být potomkem někoho tak slavného, jako byl Alfons Mucha. Jeden čas jsem jim vnitřně vyčítala, že mi pravdu neřekli dřív. Faktem je, že když jsem přišla na svět, měli oba mí rodiče závazky a ani jeden je nechtěl rušit. Takže se jim jevilo jako rozumné nic mi neříkat."

Proč mě vychovává?

Jarmila přiznává, že si s Jiřím Muchou velmi rozuměli, ale že by Jiří mohl být jejím otcem, ji ani ve snu nenapadlo. „Občas mi ale přišlo divné, proč se o mě tolik zajímá. Jako kdyby se snažil mě stále vychovávat. Jako malou holku mě to štvalo. Kritizoval, jak se oblékám, jak mluvím, co a proč budu studovat, kdo jsou mí přátelé a jaké jsou moje první lásky... Měli jsme velmi otevřený vztah, některými jeho radami se řídím dodnes. Jirka se snažil, abych studovala výtvarnou akademii, ale já jsem nakonec podala přihlášku na ČVUT, na architekturu. Možná, kdybych věděla, že je můj otec, nechala bych si do života víc zasahovat a zvítězila by AVU, na které jsem pak nakonec stejně skončila."

O Jiřím Muchovi se ví, že ženy velmi přitahoval, a Jarmila Plocková to jen potvrzuje: „Měl neuvěřitelné charizma a byl to velmi jemný člověk. Nikdy jsem ho neviděla, aby se choval hrubě. Byl klidný i v situacích, které pro něj nebyly příjemné. Když sečtu jeho intelekt, charakter, dobrodružnou povahu a životní zkušenosti, byla to opravdu výjimečná osobnost. V padesátých letech ho v zinscenovaném politickem procesu odsoudili za špionáž. Moje matka od něj z vězení dostávala komplikovanou cestou krásné dopisy. Také se jí odtamtud podařilo vynést na motácích rukopis románu Studené slunce, který psal formou deníku a první vydání jí věnoval. Později některé zlé jazyky spekulovaly o „nejasných" důvodech jeho propuštění v roce 1955. Spolupracuji s osobou, která připravuje Jiřího biografii a využívá veškerých zdrojů včetně archivu z padesátých let. Od ní s jistotou vím, že se nikdy nezaprodal."

Staré rodinné přátelství

Rodina Jarmiliny maminky a rodina Muchova byly vzájemně velmi provázané. A to nikoli až od doby, kdy se Jiří Mucha zamiloval do Vlasty Plockové. „Dědeček maminky, továrník Rudolf Bárta, byl umělecký mecenáš a přítel Alfonse Muchy. Když v roce 1939 Alfons zemřel, rodina mé matky a Muchova se i nadále stýkaly. Alfonsova manželka Maruška, rozená Chytilová, už zůstala v Praze, v jejich bubenečské vile. O tu po Jirkově uvěznění přišla a zbytek rodiny se přestěhoval do domu na Hradčanské náměstí č. 6. Mimochodem, když Miloš Forman, dlouholetý přítel Jiřího, v osmdesátých letech v Praze točil Amadea, chodili s kolegy k němu do šestky na horký čaj. Už za války se Maruška Muchová a moje maminka scházely v kavárně Slavia. ,Musím ti jednou představit svého syna, moc by se ti líbil,' říkala jí občas a ukazovala Jiřího fotku."

Mezitím Jiří Mucha studoval medicínu, nejdříve v Praze a potom na Sorbonně v Paříži, a pokračoval studiem orientalistiky a dějin umění na Univerzitě Karlově. Ty ale nedokončil, protože se přihlásil do československé jednotky francouzské armády. Po okupaci Francie byl evakuován do Anglie, tam nastoupil k letectvu a stal se válečným zpravodajem rozhlasové BBC. Když se v květnu roku 1945 vrátil z války, s Vlastou Plockovou se skutečně setkal.

Tajná láska

Jarmiliny rodiče se poprvé potkali na jednom z večírků, které se tehdy konaly na oslavu konce války. Seznámil je Jiřího přítel, malíř Rudolf Kundera, se kterým si před válkou užívali bohémského života v pařížské ulici Val de Grace, kde měl Alfons Mucha ateliér. „Jiří tehdy přišel na večírek ještě v anglické uniformě a od prvního momentu, kdy byl mojí mamince představen, to mezi oběma zajiskřilo."

Muchovi bylo tehdy třicet, půvabné Vlastě čtyřiadvacet let. On měl za sebou první, jen pár měsíců trvající manželství se slavnou hudební skladatelkou a dirigentkou Vítězslavou Kaprálovou (krátce po svatbě zemřela na tuberkulózu) a byl podruhé krátce ženatý se skotskou hudební skladatelkou Geraldinou Thomsen. Vlasta byla také vdaná. Přesto vzájemné přitažlivosti nedokázali odolat. „Měla jsem později možnost číst jejich korespondenci a pochopila jsem, že to byla opravdu velmi vášnivá láska, s veškerou hloubkou, nikoli jen krátkodobý flirt," dodává ke vztahu svých rodičů Jarmila.

Alexandr je stále můj otec

Asi nejintenzivnější vzpomínky z dětství má Jarmila na babičku z matčiny strany. „Mohla jsem jí svěřit svoje dětská přání, strachy i radosti. Za mnohé, co jsem se jako dítě naučila, vděčím hlavně jí. Mám po ní jméno Jarmila."

Výtvarné vlohy podědila nejen z rodu Muchů, ale i z maminčiny strany. „Maminka, krásná a vzdělaná dcera známého pražského průmyslníka, zamlada kreslila momentky do různých periodik, dělala návrhy pro módní časopisy. Učila mě kreslit a používat barvy. Dlouho jsem si myslela, že moje výtvarné nadání je jen po ní."

Tatínek Alexandr Plocek byl jedním z nejvýznamnějších houslových virtuózů své doby, sólista České filharmonie, a navíc právník. „To on mě přivedl k hudbě. Odmalička jsem za dveřmi poslouchala, jak s Českým triem nacvičoval skladby Beethovena, Brahmse, Suka, Martinů. Ještě dnes si v Dvořákově síni Rudolfina vždycky vzpomenu na svoje dětské pocity, když jsem toužila běžet na podium a svého otce obejmout. Byla jsem nesmírně pyšná, že všichni v sále sledují jenom mého tatínka. Alexandr byl skvělý a žádná jiná skutečnost nemůže změnit to, že ho stále považuji za svého otce."

Manželství přes telefon

Se svým budoucím manželem Enriquem Garcíou, synem španělského republikána, se Jarmila seznámila díky svému bratrovi Alexandrovi. „Naši bratři spolu v šedesátých letech na ČVUT založili kapelu. Můj tatínek hodně cestoval a často nám vozil ze zahraničí nejnovější hudební hity - Elvise, Beatles, Rolling Stones, Shadows... Enrique, coby poslíček, si k nám pro ty vinyly chodil a přenášel je ze Žižkova na Vinohrady a zpět. Častěji jsme se začali vídat, když jsem mu pomáhala s přípravou na přijímačky na architekturu. Po amnestii ve Španělsku se ale jeho rodina vrátila zpět do vlasti. Psali jsme si dopisy, komplikovaně a draze telefonovali a udržovali náš vztah na dálku. V roce 1976 jsme se v Praze vzali. Když jsem byla v posledním ročníku na AVU, narodila se nám první dcerka Káťa. O čtyři roky později Barborka. S manželem jsme krátký čas v Praze bydleli společně s mými rodiči. Pod různými politickými tlaky se ale Enrique rozhodl do Španělska zase vrátit. Dostudovala jsem AVU a v roce 1981 jsem se čtyřletou Káťou a půlroční Barborkou odjela za mužem do Barcelony."

Krutá i sladká Barcelona

Barcelona Jarmilu okouzlila, ale zároveň na těch dvanáct let prožitých ve Španělsku vzpomíná jako na tvrdou životní lekci: „Vůně moře, spousta zeleně, skvostná architektura... Do parku Guell, odkud je nádherný výhled na celou Barcelonu, jsem chodila na procházku s kočárkem... Bylo tam krásně, ale začátky pro mě byly dost krušné. Žili jsme velmi skromně. Byla jsem s mladší dcerkou doma, starší Káťa chodila do školky. Manžel byl celý den v práci, a tak jsem se cítila izolovaná. Španělštinu jsem se učila za pochodu, jako samouk. Měla jsem pro sebe víc času, až když obě děti nastoupily do školy. Moje absolventské tituly mi ve Španělsku neplatily, živila jsem se, jak to jen šlo. Kreslila jsem návody pro použití zdravotnického materiálu a potřeb, navrhovala loga firem, prostě námezdní síla." Pak se situace začala vylepšovat. Jarmila pracovala pro různé ateliéry, včetně slavného ateliéru Ricarda Bofilla, a na akademii začala studovat malbu.

Království za talent

V roce 1988 požádal a následně i pověřil Jiří Mucha svoji dceru, aby se věnovala odkazu dědečkova díla. Jako výhradní dědic autorských práv k dílu Alfonse Muchy jí udělil práva vytvářet umělecké předměty podle Alfonsových návrhů. „Jiří se mi občas díval pod ruku, když jsem kreslila. S hrdostí konstatoval, že mám velmi podobný výtvarný rukopis s Alfonsem. „Vždyť ty bys mohla dělat i jeho plagiáty," smál se. Výtvarné nadání Jirka neměl. Snažil se malovat, naučil se veškeré malířské techniky, ale jak sám přiznával, nedokázal nakreslit ani židli. Byl nešťastný, že nemá výtvarný talent. V mládí se dokonce bez otcova vědomí prihlásil na výtvarnou akademii. Prezentoval však práce, které podfukem vymámil na svém otci. Profesor přijímací komise Alfonse znal, podvod prokouknul, zvednul telefon a vyčinil mu, proč z něho dělá hlupáka. Bylo mu okamžitě jasné, že to nebyla práce jeho syna. Alfons nic netušil, omluvil se, a s Jirkou si to doma vyřídil. Tím vlastní výtvarná dráha mého otce definitivně skončila. Myslím, že celý život kvůli absenci výtvarného talentu žárlil na svou sestru Jaroslavu, která ho naopak po otci zdědila. Alfons měl proto k dceři blíž, spolupracoval s ní a byla také jeho častým modelem. Silná stránka Jiřího byla úplně někde jinde."

Od Alfonse k sobě samé

Při realizaci návrhů svého dědečka Jarmila většinou vychází ze sborníku jeho skic s názvem Documents décoratifs. Ten Mucha vytvořil jako vzorník pro umělecké řemeslníky a umělecké školy. V poslední době se ale Jarmila soustředuje i na vlastní tvorbu. „Inspiruji se hlavně přírodou. Zajímají mě rostlinné, zvířecí, ale i figurální prvky. Pokud mi čas dovolí, chtěla bych se vrátit k modelování, které mě bavilo od dětství. Jednou v zimě, to už jsem měla malé dcery, jsem ze sněhu před chalupou vymodelovala velkou figuru Jirky a podsvítila jeho obličej baterkou. Maminka se náramně bavila, ale holky se Jirky tak bály, že jsem ho musela ráno lopatou zlikvidovat."

Pod palbou paragrafů

Když v roce 1991 Jiří Mucha zemřel, začalo pro Jarmilu nelehké období. Šestnáct let vleklých soudních stání, při nichž musela prokazovat, že je skutečně dcerou Jiřího Muchy. A to i přesto, že měla v rukou například notářsky ověřené prohlášení Jiřího a její matky, že jsou jejími biologickými rodiči. V roce 1992 jí navíc vážně onemocněla maminka, a tak se Jarmila s oběma dcerami vrátila ze Španělska zpět do Prahy. Založila tu Ateliér Mucha JP a dál pracovala na zakázkách. I přes otcovo pověření se ale spoluvlastníkem autorských práv nestala. Práva získala Jiřího rodina  - manželka Geraldina a syn John, kteří žili v Londýně - a ti je ještě v roce 1992 převedli na Mucha Trust v Lichtenštejnsku. Tím se Jarmiliny pracovní možnosti značně zkomplikovaly. „Abych mohla působit v zahraničí a také abych splnila otcovo přání zachovat a vystavit Muchovu uměleckou pozůstalost v České republice, bylo nutné soudně Jiřího otcovství prokázat. Až v roce 2002 bylo Ústavním soudem potvrzeno, že můj biologický otec je Jiří Mucha, a o pět let později byly upraveny i spory o autorská práva. Je absurdní, že ani teď, když jsem svoje práva vybojovala, nemůžu nedůstojnému komerčnímu zneužívání dědečkova jména zabránit. Dnes je to tak, že Mucha je k mání takřka v každém obchodě se suvenýry."

Jarmila Mucha Plocková • 21. 7. 1950 v Praze • je dcerou spisovatele Jiřího Muchy a vnučkou malíře Alfonse Muchy • matka Vlasta Plocková pocházela z rodiny pražského průmyslníka Bárty, od 50. let pracovala jako porodní asistentka, později jako průvodkyně Čedoku • nebiologický otec Alexandr Plocek je houslový virtuóz, sólista České filharmonie a později profesor pražské AMU • vystudovala architekturu na ČVUT a pražskou AVU • 1981 odešla za svým španělským manželem do Barcelony, kde dva roky studovala malbu na Akademii Massana a pracovala v různých architektonických ateliérech, včetně prestižního Taller de Arquitectura Ricarda Bofilla • podílela se na dostavbě Muzea Joana Miróa v Barceloně, na stavbách souvisejících s barcelonskou olympiádou v roce 1992 či na projektu Palacio de Congresos a Escuela de Musica Reina Sofia v Madridu • 1988 jí otec udělil exkluzivní právo vytvářet umělecké předměty vycházející z díla Alfonse Muchy - pro společnosti v USA, Itálii, Japonsku, Francii či Švýcarsku navrhovala šperky, vázy, nádobí, stojací hodiny, nábytek apod. • 1992 přesídlila zpět do Prahy, kde založila Ateliér Mucha JP Praha • od roku 1994 soustředila svou práci především do České republiky kvůli nejasnostem okolo autorských práv, které byly soudně vyřešeny v roce 2007 • v poslední době se zabývá také originálními autorskými pracemi, které zahrnují drobné plastiky, textil, šperky a předměty užitého umění • v Japonsku se podílela na přípravě velké putovní výstavy k letošnímu 150. výročí narození Alfonse Muchy, na podzim ji čeká výstava v pražském Obecním domě • je rozvedená, s bývalým manželem Enriquem Garcíou Semovem má dvě dcery: Kateřinu a Barboru