Zelená víla vrací úder

Velebený i proklínaný, oblíbený a zakazovaný kolikrát se stejnou vehemencí jak dnešní cigarety. To vše zažil nápoj, k jehož renesanci na konci dvacátého století významně přispěl jeden český likérník. Nenastal ale čas absint demytizovat?

„Sklenka absintu je poetická jak nevímco na světě. Jakýpak je rozdíl mezi absintem a západem slunce?" zapsal si britský dramatik Oscar Wilde. Vincent van Gogh si měl kvůli absintu uříznout ucho a Jean Lanfray vyvraždit rodinu.
Absint je symbol. Znak svobody a dekadence, brána do světa umění. Taková ta věc, která vám umožní stát s Toulouse-Lautrecem v jeho oblíbeném bordelu a očumovat děvky. A možná víc, vždyť v jedné absintové reklamě je citována modelka Dita von Teese následovně: „Na první rande jsem si vzala lahev absinthu. Šli jsme tam jako, ale během okamžiku jsme leželi na podlaze...!" O efektech absintu ví svoje i Glen Emery, majitel pražské nálevny Bukowski: „Viděl jsem, jak se nejlepší kámoši pouštějí do rvaček, jak se konzervativní holky nechávaj ojet na záchodku." Hrabě Dracula v Coppolově filmovém zpracování Stokerova románu vidí opojné účinky absintu o něco sofistikovaněji: „Absint je afrodiziakum duše."

Dlouhán na herce

Zelený nápoj, který se při zředění vodou mléčně zakalí. Vysoký obsah alkoholu a vedlejší účinky pelyňku. „Absint jako takový je mýtus," usmívá se profesor Karel Melzoch, vedoucí ústavu kvasné chemie a bioinženýrství při Vysoké škole chemicko-technologické v Praze. „Pokud si vezmete jakoukoli hořkou, tak tam máte řadu bylin, z nichž se do lihoviny vyloučí mnoho velice zajímavých látek. V základním absintu pařížského chemika Jacquese de Brevanse z konce 19. století je těch bylin poměrně málo - pelyněk, yzop, meduňka a anýz. Takový „absinthe fine" už ale obnáší osm bylin včetně fenyklu a koriandru."
O léčivých vlastnostech pelyňku věděli už Egypťané, v alkoholu jej máčeli i Řekové. Absint moderního střihu se ovšem objevil ve švýcarské obci Couvet poblíž jezera Neuchatel. Koncem 18. století křižoval zdejší region Val de Travers dlouhán na malé korsické herce, již vesničané zvali Raketa. Tak vzpomíná jistý švýcarský spisovatel v dobovém katalogu firmy Pernod Fils. Dlouhán byl ovšem oblíbeným doktorem. Jmenoval se Pierre Ordinaire a z pelyňku a dalších bylin vytvořil lék na všechno. Po jeho smrti recept koupil major Daniel Henri Dubied. V absintu neviděl lék, ale aperitiv. Na přelomu století postavil destilérky na švýcarské i francouzské straně hranice - tam už se svým zetěm a pod jménem Maison Pernod Fils, které se stalo symbolem předválečného absintu. Popularita zeleného nápoje vzrostla, když jej Francouzi během 40. let 19. století ordinovali svým vojákům v Alžírsku jako prevenci proti malárii. Když se veteráni vrátili do Evropy, zatoužili i tam po skleničce nápoje, který se po rituálním zředění vodou přes cukr zakalil doběla. O dvacet let později už měl absint i vlastní čas - sotva odbila pátá odpolední, hlásili kavárníci a barmani zelenou hodinu a mužové všech řemesel se scházeli na skleničku absintu. V sedmdesátých letech ho Francouzi konzumovali 700 tisíc litrů ročně, v roce 1910 to ale už bylo 36 milionů litrů. Za raketovým růstem popularity mohla invaze mšičky révokaze, která zdecimovala francouzské vinice. Ceny vína neúměrně vzrostly a absint byl náhle levnější, a to při mnohem vyšším objemu alkoholu. I tak se ale vína ve Francii stále pilo přes pět miliard litrů.

Zařve, zbledne, ztratí vědomí

Levnější absinty začaly být nebezpečné, protože jako barvivo se přidával toxický síran měďnatý, zákalu se zase dosahovalo pomocí chloridu antimonitého. Profesor Melzoch upozorňuje i na tehdejší kvalitu samotného alkoholu: „Myslím, že často šlo o nerafinované lihy, kde byla spousta dalších doprovodných látek, příměsí, přiboudliny a podobně. To jsou látky, které se do zdraví promítají více než samotný etanol." Právě vedlejší efekty se měly stát ostrým střelivem bojovníků proti absintu, kteří povstávali úměrně s tím, jak se absint rozšiřoval.
Doktor Valentin Magnan například viděl v absintu přímo metlu francouzské kultury. Vlivný psychiatr se snažil dokázat existenci absintismu, nemoci spojené s popíjením absintu. „Absintista se náhle rozpláče, zbledne, ztratí vědomí a padá, (...) za pár vteřin se mu zkřiví tvář, údy se škubou, oči těkají v křeči, čelisti skřípou, jazyk mezi zuby pokousán (...) pak zvedne hlavu a podívá se okolo zmateně. Za chvilku přijde k sobě, ale nic si nepamatuje."
Magnanův popis situace je sugestivní, neméně nátlakové ale byly i jeho pokusy. „Umístili morče pod skleněný poklop s rendlíkem plným pelyňkové esence. Jiné morče bylo zavřené pod poklopem s čistým alkoholem. (...) zvíře, které inhalovalo výpary z esence, nejdřív projevilo vzrušení, potom dostalo epileptický záchvat. Morče, které dýchalo alkohol, nejdřív ožilo, pak se opilo." Tak tehdy informoval o Magnanových praktikách britský lékařský časopis The Lancet, četlo ho ale asi mnohem míň lidí než periodika, která stála na Magnanově straně.

Sekyrou i kulkou

Třicátník Jean Lanfray farmařil ve švýcarském Vaud. 28. srpna 1905 vypil tenhle těžký alkoholik několik sklenic vína, koňak se sodou, kávu s brandy, panáka mentolového likéru a dvě sklenice absintu. Po práci si dal další džbánek vína a sklenku brandy. Vzápětí se pohádal s manželkou. Spor vyřešil „mužně", ženu zastřelil. Poté sprovodil ze světa i malou dcerku. Šílenství se pokusil ukončit sebevraždou, která ovšem nevyšla. Policie věděla, že Lanfray byl schopný vypít pět litrů vína denně, nicméně tisk zajímaly ty dvě sklenice absintu - vždyť víno byl zdravý, přírodní nápoj, zato tenhle absint... škoda mluvit! Během několika týdnů v zemi shromáždili aktivisté téměř 100 tisíc podpisů na podporu zákazu absintu.
Zanedlouho navíc v Ženevě jistý alkoholik Sallaz podťal svou ženu sekyrkou, také snad pod vlivem absintu. Soud s Lanfrayem mezitím trval pouhý jeden den, dostal třicet let, oběsil se po třech dnech. Protiabsintové lize ve finále poskytli argumenty i vrahovi právníci, kteří vraždy svedli právě na ty dvě sklenky absintu. Ulice měst brzy lemovaly plakáty s nípisy „Absint zabíjí" a výjevy kostlivců, kteří nalévají zpustlíkům. Svým způsobem to připomíná dnešní tažení proti cigaretám, které je také čím dál agresivnější a dělí lid na samozvané spasitele a prohnilé škůdce. Každopádně tři roky po „alkovraždách" proběhlo ve Švýcarsku referendum, jímž byl absint nadobro zakázán. Další evropské země následovaly Švýcarsko za úsvitu první světové války. Kampaň proti absintu se s ničím nepárala, vítězství ve Francii například oslavovaly plakáty s mužem šlapajícím po těle polonahé „zelené víly" - na ulicích přitom ještě nestačily opršet reklamy, které absint propagovaly jako dámské pití.

Symbol anarchie

Vedle bojovníků s absintismem a vinařské lobby, která toužila vrátit na trh obnovenou úrodu, stál o zákaz absintu ještě někdo další - měšťáci. Ti, kterým prostě vadila nová bohémská kultura, v níž se mísili umělci a blázni. Absint pili Rimbaud a Verlaine, který budil pohoršení, když se potácel od baru k baru. Toulouse-Lautrec jej míchal napůl s koňakem a říkal tomu „zemětřesení", Van Gogh ho možná ředil terpentýnem a pobuřoval počestné svými záchvaty, Alfred Jarry jezdil po Paříži s tváří namalovanou nazeleno. Spisovatel Barnaby Conrad, autor knihy Absinthe: History in a Bottle, říká: „Na konci století symbolizovala sklenice zeleného absintu anarchii, popření normálního stylu života." Konzervativní publikum se pochopitelně těžko srovnávalo i s tím, co absintoví umělci tvořili. Všechny ty obrazy s picassovsky zborcenou realitou, vangoghovsky divoké, eruptivní barvy a Toulouse-Lautrecovy výjevy z bordelů na ně jednoduše byly příliš avantgardní.

Hillův odkaz

S absintem ale nezametly všechny země světa. Celkem bez vzrušení se hořká anýzovka s pelyňkem dodnes vyrábí bez přerušení v Portugalsku nebo ve Španělsku. Zakázaný nebyl ani v předválečném Československu, a právě díky zdejší variantě se absint na přelomu tisíciletí vrátil s velkou slávou do celého světa.
Likérník Albín Hill provozoval od roku 1920 likérku v Brušperku nedaleko Opavy. Podle jeho vnučky Ilony Musialové vyráběl Hill absint už za první republiky, mnoho hmatatelných důkazů o českém předválečném nápoji se ovšem nedochovalo a příliš se nevyskytuje ani v literatuře či v umění - výjimkou budiž Werichovy vzpomínky, citáty Františka Hrubína či experimenty Vítězslava Nezvala... a samozřejmě Olivův obraz Piják absintu ze začátku 20. století, který visí v pražské kavárně Slavia. Existují nicméně zmínky o tom, že v Opavě stáčel absint likérník Sieg­fried Gessler a v Prostějově jej vyráběla Palírna u Zeleného stromu. Na rozdíl od Gesslera přežil Hill protektorát, a podle Musialové tehdy dokonce absint šel na odbyt velmi dobře: „Horníci a hutníci na Ostravě dostávali červené lístky, měli nárok na půl litru alkoholu. A nikde nebylo řečeno, že musí mít tolik a tolik procent. Takže si vzali to silnější - absint."
Vaz Hillovi zlomila až socialistická revoluce. „Tehdy ho ve čtyři hodiny ráno znárodnili s puškou v zádech," říká o svém dědečkovi paní Musialová a hlas se jí chvěje. Albín Hill se už ze ztráty likérky nevzpamatoval, jeho mladý syn Radomil se z rudého Opavska raději přestěhoval do Jindřichova Hradce. Zaměstnali ho ve zdejší Frutě jako řidiče. Přestože odmítl vstoupit do strany, dostal se díky likérnickým znalostem až na místo výrobního náměstka. Ani tehdy se ale nebál režimu oponovat. „V roce 1974 hrozilo otci vězení, protože odmítl, že plán je prvořadý," vzpomíná Ilona Musialová. „Řekl, že první je, aby se nestal pracovní úraz, zadruhé, aby nevyhořela fabrika, zatřetí, aby nebylo rozkrádání, a pak teprve je plán." Stoprocentní nasazení a osobní tvrdohlavost Hillovi o patnáct let později pomohly překonat překážky k obnovení likérky. V pětašedesáti letech byl jedním z prvních, kdo se ve svobodném Československu pustil do podnikání. Prodal auto, aby měl základní kapitál, a ve sklepě začal s pěti základními druhy likérů.
Radomil Hill byl nejen zapálený podnikatel, ale i hračička. Vytvořil například hruškovici Hill Williams, kterou poslal svému jmenovci, závodníkovi Formule 1 Damonu Hillovi, jenž - jak jinak - válcoval konkurenci ve voze Williams.

Dárek pro Besídku

Samotný absint začal Radomil Hill vyrábět na popud Jana Boháče, patrona nedaleké slavonické restaurace Besídka. „Absint jsem osobně vůbec neznal, ale často jsem si čítával o životě francouzských impresionistů a vždycky jsem tam na něj někde narazil. To mě jako konzumenta kořalky zaujalo," vzpomíná Boháč. „Když jsme pro Besídku v roce 1990 hledali dodavatele kořalky, obrátili jsme se na pana Hilla a já se ho ptal, jestli by nedokázal vyrobit taky ten absint. Říkal, ať přijdu za čtrnáct dní, a když jsem pak k němu přišel, už tam stála ta zelená lahvička," usmívá se Boháč. Zpočátku se absint prodával právě jen ve slavonické Besídce: „Tehdy jsme absint ještě brali jen my, protože to ani nikdo jinej v republice neznal, postupně se ale ze Slavonic začalo legendami opředené pití šířit i do české metropole - přes spoluvlastníky Besídky, herce divadla Sklep („Tomáš Vorel ho začal prodávat v Akropoli."), ale i prostřednictvím amerických expatů: „Jezdil sem do jižních Čech na letní školu majitel tehdejšího pražského podniku Thirsty Dog a ten to tady ve Slavonicích u nás pravidelně nakupoval. Nechtěli jsem na něm pořád vydělávat, tak jsme mu dali kontakt na pana Hilla."

Vzhůru do Anglie

Hill byl až do sklonku 90. let jediným producentem absintu v Česku a bylo jen otázkou času, kdy jej někdo vyveze do Evropy, kde zůstával zakázaný. Angličan George Rowley přijel do Prahy v roce 1993 jako pojišťovací konzultant. „O tři roky později jsem se vracel do Londýna, ale nechtěl jsem úplně přijít o kontakt s Prahou, kterou jsem si rychle zamiloval," popisuje Rowley pro INSTINKT, jak ho napadlo exportovat do Anglie české pivo a lihoviny.
„Absint jsem poprvé ochutnal v Radosti," zmiňuje Rowley známý pražský klub jako místo, kde se setkal se svým nejznámějším dovozovým zbožím. „Byl jsem tam s Johnem Moorem z Jesus And The Mary Chain. Barmani nám ho servírovali zapálený a my jsme se rozhodli ho přesně takhle podávat při otvíračce v londýnském Groucho Clubu v listopadu 1998." V Anglii nebyl absint zakázaný, zároveň tam ale neměl tradici. Kouzlo zakázaného pití i ohnivý rituál zapalování kostky cukru nad plnou sklenkou však udělaly svoje. Rowley přivedl k absintu i slavné umělce jako zpěváka Marilyna Mansona nebo herce Johnnyho Deppa a svět začal mytický nápoj pomalu znovuobjevovat.

Likér vs. destilát

Český absint ovšem nemá příliš společného s tím francouzským a švýcarským, který se také nazývá pravý. Srdcařská absintová komunita na českém receptu nenechává nit suchou - vadí jim, že v tomhle „czechsintu" není anýz a fenykl, že se ve vodě nekalí, že není přírodním destilátem, ale spíš hořkým likérem. „V Čechách není anýz oblíbený," tvrdí ovšem Ilona Musialová, „a potom i ten absint nemohl být příliš anýzový." I George Rowley se na rozdíl mezi oběma variantami dívá shovívavě: „Víme, že Hill má jinou barvu, jinou chuť, chybí mu klíčové složky. Jenže ve své době ho všichni brali za bernou minci. Tím, že jsme ho uvedli v Londýně, vrátili jsme absint zpátky," říká muž, díky němuž skokově vzrostla popularita absintu a začali se jím zabývat i evropští zákonodárci - dnes je absint znovu legální ve Švýcarsku a Rowley dokonce může produkovat vlastní absinty dle tradičních receptů v samotné Francii.
Kde se ale vzal ten propastný rozdíl mezi francouzskou a českou recepturou, který by u jiného zboží vedl minimálně k právnické válce? Stránky absinthecz.com upozorňují: „V rozsáhlé práci z roku 1895 Úplný domácí lékař je možno se v kapitole Lihoviny umělé dočíst o absintu a jeho výrobě coby likéru a macerátu. Na základě této práce můžeme předpokládat, že v Čechách panovalo přesvědčení, že ,absinthe' je ve skutečnosti likér, nikoli destilát." Teorii o předválečném absintu, který se nekalí, podporuje i pohled na Pijáka absintu Viktora Olivy - jeho nápoj je průhledný jako sklo. O pravý absint se dnes z českých výrobců velmi úspěšně snaží Martin Žufánek se svým St. Antoine. Ostatní spíše kopírují Hillův nápoj ostře zelené barvy a hořké chuti bez stopy anýzu, zato často s přídavky chemikálií. Je tristní, že se takové nápoje hlásí k francouzské a švýcarské tradici, s níž nemají mnoho společného. Ještě horší ale je, že kromě Hilla se takřka všechny české absinty chlubí vysokým obsahem tujonu. Je to pro ně jediné zaklínadlo, jediná přidaná hodnota - jako kdyby se tu ďábelské vlastnosti, kterými pelyněk naočkovali jeho odpůrci, postupně staly devizou pochybných výrobců. „Čím dřív to ti idioti přestanou prodávat kvůli stopovému prvku, tím líp," tvrdí Rowley, „jenom tím ukazují, že o absintu nic nevědí, a jenom klamou veřejnost." Nedávné expertizy dokazují, že ani původní absinty nedosahovaly o mnoho vyšších koncentrací, než je dnes oficiálně povoleno, a samotný tujon ani ve stomiligramových množstvích na litr nápoje nemá na člověka vliv. Jako reklama to ale funguje, tyhle lahve se prodávají i za 200 dolarů. Pokud by se ovšem někdo chtěl přiotrávit tujonem, měl by se spíš poohlédnout po pelyňkové esenci.

Viděl jsem ho hořet

Jednu nenahraditelnou vlastnost ale český absint má - je vhodný k zapalování. „Když nemáme tolik anýzu a neděláme to s těmi karafami, museli jsme si ten rituál přizpůsobit," říká paní Musialová, která zároveň tvrdí, že se to tak „dělalo i dřív." Obecně se má přitom za to, že jde o porevoluční zvyk, a srdcaři v diskusích poukazují i na to, že karamel ničí chuť nápoje. S tím nesouhlasí profesor Melzoch: „Je to efektní a krásně to hoří," usmívá se, „když cukr karamelizuje a skapává dolů, je to atrakce, která stojí za to." Druhou stranu mince zná barman Glen Emery. „Viděl jsem chlápka hořet. Pokoušeli se na baru zapálit absint, někdo ale trochu rozlil, takže to chytlo, jiný se to pokusil uhasit, přitom převrhnul tři další sklenice, vzápětí vrazil do chlápka, který se naklonil nad oheň a vzňaly se mu vlasy. Lidi přes něj začali házet bundy, z dálky to vypadalo jako bitka, do toho ten oheň, on řval, spadnul na záda, převrhnul židli i stůl, bylo to šílený," vypráví Emery se smíchem jednu ze svých nezapomenutelných pijáckých historek. Jedna profese však ohnivý rituál ocenila. Filmaři. Absint se zapaluje v muzikálu Moulin Rouge od Baze Luhrmana, kde dokonce Zelenou vílu hraje Kylie Minogue. Johnny Depp odpočívá u hořící sklenky v thrilleru Z pekla a na oheň dojde i v akčním spektáklu xXx. Po francouzsku se absint pije v Draculovi nebo v Úplném zatmění, které vypráví o vztahu mladého Rimbauda se starým Verlainem. Zředění a zákal ale prostě nepůsobí tak dramaticky a tajemně jako mihotavé vzplanutí, které jako kdyby symbolizovalo nový žár v srdci již téměř pohřbené zelené víly.