Máme problém:
Naše dítě je génius

Jsou zvídaví, neuvěřitelně jim to pálí, na všechno mají názor a s odbytým argumentem u nich neobstojíte. Taky bývají přecitlivělí, přehnaně sebekritičtí a občas jim příroda uštědří i poruchu učení. Jsme na geniální dítě vůbec připravení?

Když se řekne nadané, neřku-li geniální dítě, první představa, která lidem vytane na mysli, je malý doktor Voříšek, který si sice v osmi letech neumí zavázat tkaničku u boty, ale v hlavě nosí periodickou tabulku chemických prvků, zpaměti cituje jízdní řády a excelentně preluduje na klavír. Všechny nadprůměrně nadané děti do téhle ikonické škatulky ale vtěsnat nelze, spoustu z nich na první pohled nepoznáte, jsou prostě „jen" bystré. Všechny ovšem potřebují své nadání rozvíjet, protože - řečeno slovy psycholožky Evy Vondrákové - talent nevyrobíte, ale můžete ho snadno zničit.
České školství vzalo na vědomí děti mentálně či fyzicky znevýhodněné, ale co s těmi nadanými? Existuje sice řada škol, které mají péči o nadané v názvu nebo Školním vzdělávacím programu, ale činí tak v různé míře i kvalitě. Naopak některé běžné školy s nadanými už delší dobu dobře pracují, a nikde to neuvádějí. Pedagogové občas namítají, že nadané děti žádnou pomoc nepotřebují, protože se svým IQ se v životě neztratí, ale takhle jednoduché to není. Intelektově nadprůměrné dítě totiž potřebuje specifický přístup, aby bylo šťastné a mohlo svůj potenciál rozvinout na maximum. A malí einsteinové to nemívají lehké, protože výjimečný intelekt často provází velká citlivost, někdy i uzavřenost, sebekritičnost, perfekcionismus. Trápívají je „existenciální deprese" - vadí jim, že jsou na světě války, že lidi hladoví, a často řeší otázky o smyslu života a smrti. Pokud se k jejich nadání přidá ještě nějaký handicap, jako například porucha učení, máte o starosti postaráno. V takové situaci se ocitl i zakladatel první české základní školy pro nadané děti Cesta k úspěchu Stanislav Svoboda, když jeho syn David nastoupil do první třídy.

Škola pro syna

Ze začátku Davidova touha po učení neznala mezí, ale už po prvním půlroce ve školní lavici přišly problémy. „Paní učitelky si čím dál častěji stěžovaly, že špatně čte i píše. Když jsme pak zjistili, že se pohybuje na hranici dyslexie a dysgrafie, problémy gradovaly, až jsem se dozvěděl, že je vlastně úplně nejhorší ze třídy. Dost mě to naštvalo, protože jsem věděl, že se zajímá o spoustu věcí, například o přírodní vědy, a že rozhodně není hloupý. Zašli jsme tedy společně za psychologem a výsledky testů nám mimo jiné potvrdily nadprůměrný intelekt," vypráví Stanislav Svoboda. Jeho syn je takzvané dítě s dvojí výjimečností - na jedné straně velmi nadané, na druhé straně handicapované poruchou, při které není obvyklý způsob učení efektivní. Kvůli tomu pak skutečné akademické výkony pokulhávají za jeho potenciálem. Takové děti to v běžné vzdělávací instituci většinou nemají jednoduché. Jejich touha po nových informacích se nenaplňuje, a přitom je okolí kvůli handicapu považuje spíše za horší žáky. „David byl nešťastný, scházela mu motivace, nechtěl chodit do školy, ráno zvracel, pak začal trpět nespavostí... Řekl jsem si, že s tím musím něco udělat, protože jsem to znal z vlastní zkušenosti. Sám jsem měl ve škole problémy se svým nečitelným písmem, a tak vím, že pokud s takovým dítětem nepracuje osvícený učitel, může si do života odnést problémy se studem, trémou i agresí... Vzal jsem tedy Davida ze školy a zkusil s ním domácí vyučování, které se tehdy nacházelo ve fázi experimentálního ověřování. Najal jsem mu učitelku, která ho učila doma až do pololetí druhé třídy. Mezitím už jsme se dali dohromady s psychologem Jiřím Tylem, advokátkou Klárou Samkovou a dalšími rodiči a založili občanské sdružení Škola dětem a v roce 2003 i soukromou školu pro nadané Cesta k úspěchu, kam nastoupil i můj syn. Než jsme ale mohli začít s činností, naše žádost byla na ministerstvu školství dvakrát zamítnuta s odůvodněním, že nadané děti se mají vzdělávat s ostatními, že je to elitářství a že základních škol je dost. Na to jsem já odpovídal, že kvantitativně jistě, kvalitativně nikoli," vzpomíná Svoboda. Na argument, že vznikem škol pro nadané budou běžné školy připraveny o „třídní tahouny", má jasnou odpověď: „Myslím si, že v demokratické společnosti nemá nikdo právo administrativně a systémově pasovat intelektově nadprůměrné děti do role povinných tahounů, a de facto je tím využívat. Pokud to však dítěti takhle vyhovuje a je v normální třídě spokojené, je to v pořádku."

Bábovičky? Takové banality si nechte!

Čím více se inteligence dítěte blíží k extrémním hodnotám, tím je větší pravděpodobnost, že v normální třídě spokojené nebude. To je i případ malého Daniela, který je sice prvňáček, ale číst a psát se naučil už před lety. V roce a půl po písmenkách četl první slova a v roce a tři čtvrtě začal napodobovat tvary písmen. Sám od sebe, aniž by ho k tomu rodiče nějak pobízeli. „Vzhledem k tomu, že manžel, původem Rus, na syna mluví od jeho narození rusky, se totéž s malým zpožděním dělo s azbukou. Při naší návštěvě v Rostově na Donu například šokoval obyvatelky místního sídliště i celní úřednice na letišti svou znalostí písmen, když coby batole, které se sotva naučilo chodit, přečetl - ještě poněkud neobratně - nápis Stop v latince a pak i ten vedlejší v azbuce," vzpomíná maminka malého Daniela Markéta Mitrofanovová, která pracuje jako redaktorka. Když se pokoušela odvést pozornost svého ani ne dvouletého potomka i jinam než ke čtení a psaní, třeba k malování obrázků, uspěla jen na chvíli. „Kolem druhého roku se Daník přeorientoval na čísla. Místo abychom trávili čas jako ostatní na pískovišti, na houpačce nebo na skluzavce, pokrývali jsme písmeny a čísly všechny možné asfaltové plochy na našem sídlišti a doufali, že brzy zaprší, abychom měli kam psát. Když k nám přijela kamarádka se stejně starou dcerou, vydržely si děti hrát společně jen chvíli. Pokud už se syn uvolil věnovat se nějaké činnosti obvyklé pro jeho věk, musela se něčím ozvláštnit. Už tehdy se začalo projevovat, že ho rozčilují - z jeho pohledu - banality jako plácání bábovek nebo pouštění autíček. Ve školce se logicky musel cítit jako mimozemšťan. Ale učitelky naštěstí měly pro jeho libůstky, jako bylo čtení v mapě nebo počítání příkladů do tisícovky, pochopení. Zároveň se u něho naplno projevila vlastnost typická pro nadané děti - býval často zahloubaný a praktické věci běžného života ho míjely. Neměl chuť řešit, jak se má obléct, jak správně držet lžíci, jak se rychle zorientovat v prostoru. Postupem času se ale většina těchto nedostatků odstranila," vypráví Markéta Mitrofanovová a vzpomíná na bizarní setkání s odborníky: „Jeden z psychologů nám doporučil pořídit Daníkovi sourozence, že ho to přejde, a druhá paní, už hodně ze staré školy, že mu prostě máme čísla a písmena zakázat. Když jsme se pak rozhodovali, kam Daník půjde do školy, a jeho potřeby jsem se snažila popsat ředitelkám dvou soukromých základních škol u nás v Praze na Proseku, reagovaly s tím, že preferují standardní žáky. Až v Cestě k úspěchu se nás nelekli."
Pár měsíců po nástupu do školy prý Daniel přišel i na to, že stojí za to komunikovat s ostatními dětmi, a dokonce přišel na chuť i jiným než intelektuálním zájmům - baví ho hlavně míčové hry a tenis. Od tří let se z vlastní iniciativy učí anglicky a později začal na vlastní žádost i s francouzštinou. Občas bývá tvrdohlavý a impulzivní - podle maminky má ale být po kom. Nebojí se mít svůj názor a stát si za ním. A také má fenomenální paměť. Například si pamatuje výsledky všech zápasů na mistrovství světa v hokeji a ve fotbale za poslední dva roky a mimořádný přehled má i v české hokejové extralize. Posledním hitem byl prý kalendář, ze kterého se při běžném listování naučil všechny svátky v roce. „Kolik z toho mu ale zůstane v hlavě, až to vytlačí něčím jiným, to je otázka," usmívá se maminka.

Talent, kam se podíváš

Byl by ale omyl myslet si, že školy pro nadané jsou plné jen dětí, jako je Daniel. Najdete tu i hlavičky s IQ nižším než Lomnický štít. „Představa, že bychom vzali osm dětí s IQ 132 a těch dalších pět s IQ 128 už ne, je ekonomicky absurdní. Navíc výkony při validovaných testech inteligence, které u nás děti v rámci přijímacího řízení skládají, mohou být ovlivněné různými faktory: trémou, úzkostí, studem... Takže výše IQ je jen jeden z ukazatelů." Ředitelka školy Jitka Svobodová k tomu dodává: „Děti vybíráme i podle toho, aby skupina, která v první třídě vznikne, byla schopná spolupracovat, aby se děti, které se v ní sejdou, vzájemně pozitivně ovlivňovaly. Nejen svými znalostmi, ale i v rámci sociální komunikace. Chceme optimalizovat školní výkon dítěte, ale k jeho vlastní spokojenosti, nikoli za účelem uspokojení nenaplněných ambicí rodičů."
Mezi takové všestranně nadané děti patří třeba Anička a Ema Staňkovy. Jejich maminka Jarmila pracuje jako finanční analytička, tatínek je právník. Obě holčičky začaly velmi brzy mluvit v celých větách a Aňa už ve dvou letech skládala puzzle. „Poradila si i se sto dílky a nevzdala se, dokud obrázek nebyl celý. I jemná motorika se u ní rychle vyvíjela - lego vhodné od sedmi let skládala už ve čtyřech. Ema zvládala stejné věci jako její téměř o dva roky starší sestra a pro nás to vlastně bylo samozřejmé," vzpomíná paní Staňková. Obě sestry navštěvovaly soukromou anglickou školku s malým počtem dětím, a díky tomu se dnes, kdy už chodí do druhé a třetí třídy, dobře domluví anglicky. Obě taky hrají tenis, golf, šplhají na indoorové lezecké stěně a věnují se gymnastice. Introvertnější Aňa velmi dobře maluje, živelnější Ema zpívá, dokonce zvládá látku dětí páté až šesté třídy a taky hraje na klavír. „Máme toho opravdu hodně," přiznává maminka, „ale vše děláme rekreačně. Zatím nepreferujeme jednu činnost, které by se holčičky věnovaly plně. Uvidíme do budoucna, dětem v tom ponecháme volnost."

Od devíti a beze strachu

Ve škole pro nadané se děti učí od devíti hodin, nemusejí celou vyučovací hodinu nutně sedět v lavici a svému panu učiteli nebo učitelce tykají. Pracují u stolků, na koberci, u počítačů, s knihami a přestávky se občas řídí jejich únavou. Ve stejném duchu se nese i řada kurzů, které probíhají po vyučování. Pro nezasvěceného, případně pro zastánce školního drilu se takovýhle přístup možná může jevit jako chaos a šlendrián. Ale i tady existuje řád. Děti se učí od devíti, protože penzum učiva, které mají zvládnout, díky svému nadání vstřebají o něco rychleji. „Paní učitelky ze základní školy, v níž máme pronajaté učebny, se občas podivují: ,To už zase hrajete ping-pong?' ,Ano, hrajeme, protože děti mají hotovo,' odpovídám," dokresluje učební tempo žáků Jitka Svobodová. Najít kvalifikované pedagogy, kteří jsou nejen znalí problematiky vzdělávání nadaných, ale i ochotní věnovat svůj volný čas dalšímu sebevzdělávání a nelitovat pár hodin přesčasů, je prý dodnes problém. „Děti nesmějí mít pocit, že kantor je neomylný. Pak by logicky nabyly dojmu, že ani ony nemají právo na chyby. I já můžu nevědět a společně hledáme odpověď. Nechceme, aby byly zbytečně nejisté a měly z učitelů strach. To ale neznamená, že mohou být drzé. Ony to samozřejmě zkoušejí, ale když překročí meze, jasně jim dáme najevo, že takhle ne. Tím se také samy učí vyhodnocovat situace. Vedeme je ke slušnému chování a vzájemné úctě. Už se taky stalo, že k nám například do čtvrté třídy přestoupil chlapec z běžné školy a prvních pár měsíců měl pocit, že u nás se může všechno, a tak při hodině třeba mluvil vulgárně. Upozornila jsem ho, že takový slovník do hodiny nepatří. Chvíli to trvalo, ale nakonec se srovnal. Jindy se mi třeba stalo, že dítě pospávalo na lavici, protože předešlý večer bylo s rodiči v opeře a do postele se dostalo k půlnoci. Nechala jsem ho hodinku prospat, pak si něco četlo - a druhý den to lehce dohnalo. Vždyť i my dospělí nepodáváme každý den stoprocentní výkon. Lidský přístup a dohoda s dětmi je pro nás důležitá," vypráví Svobodová. „Učitel by měl být natolik vyzrálá osobnost, že pokud se stane, že žák ví něco, co on ne, a to se vám s nadanými dětmi stane raz dva, neměl by to brát jako provokaci, jako útok na svoji osobu, ale naopak to vítat a systematicky oceňovat," doplňuje Stanislav Svoboda a pokračuje: „Ne všem ale náš liberální přístup k výchově a učení vyhovuje. Někteří rodiče třeba sami v dětství prošli jistým drilem, v životě jsou úspěšní, a tak našemu nedirektivnímu přístupu nedůvěřují. Mají dojem, že pro to, aby se jejich dítě něco naučilo, je třeba držet ho takzvaně v lati, jinak nebude úspěšné. My naopak vycházíme z předpokladu, že pokud je dítě svobodné, je tvořivější." Zásadní je ovšem fakt, že ve třídách bývá maximálně 16 žáků. Individuální vzdělávací plány a vůbec celý způsob výuky tak, jak ho aplikují v Cestě k úspěchu, by v normálních třídách skutečně nebyl možný. Není totiž v lidských silách kantora věnovat se třiceti žákům individuálně.
Těžko říct, z čeho pramení zvláštní despekt vůči péči o nadané a její bagatelizování, k němuž v českém prostředí stále ještě tíhneme. Možná ze socialistické minulosti, která pěstovala rovnostářství, možná z nedostatečné informovanosti o problému. Navíc většina Čechů a Češek má proces vzdělávání ještě ze svého dětství spojený s určitou formou násilí podle hesla „učení - mučení" a liberálnější přístup k výuce považuje za rozmazlování. A přitom už Komenský věděl, že „škola hrou" funguje daleko lépe než rákoska. Pro děti, jedno jak velkého nadání, je úplně přirozené, že se chtějí něco nového dozvědět. Jenže jen do té doby, dokud se nad ně nepostaví ambiciózní či naopak nevšímavý rodič nebo vynervovaná paní učitelka. Pokud jim ovšem učení nestačí nikdo zprotivit, bude je bavit celý život. Ono totiž vůbec nejde o IQ šplhající do závratných výšek, ale o šťastné dítě, které, má-li navíc talent, mělo by mít šanci nechat ho rozkvést, protože pak z toho budeme mít užitek všichni.