Hrůza zvaná jesličky

O jejich služby roste zájem, ale umístit dítě v jeslích je skoro nemožné. A když hledáte volné místo v těch několika zbývajících ústavech v Česku, připadáte si jako krkavčí matka nebo blázen, který chce přijít rodičovský příspěvek.

„Je nám líto, ale máme plno. Můžete se zkusit zapsat na čekací listinu, ale místo vám zaručit nemůžeme," odpovídají mi sestry. Řeším stejný problém jako tisíce jiných matek. Mám malé dítě a potřebuji ho umístit do jeslí. Ačkoliv je moje dvacetiměsíční Anička hodná a roztomilá, trávit s ní 24 hodin denně sedm dní v týdnu začíná být nad moje síly. Chci aspoň někdy v klidu pracovat, aniž by mi po klávesnici běhaly prstíčky batolete.

Děsí mě představa, že po třech letech „nicnedělání" na rodičovské se budu marně snažit oslnit potenciální zaměstnavatele. Jenže jeslí v Česku z nepochopitelných důvodů ubývá, a ať už se o umístění dcery bavím s odbornicemi nebo ostatními maminkami, začínám si připadat jak špatná máma. Proč?

Dáme vás na pořadník

Počet malých dětí v Česku v posledních letech dramaticky vzrostl, přesto jsou jesle postupně zavírány. V celé zemi funguje jen 46 jeslí, přitom ještě v roce 1990 jich bylo otevřeno přes tisícovku. A ani ty existující nemají budoucnost jistou. Stačí, když je jejich zřizovatelé - města -  přestanou podporovat. Financování jeslí na rozdíl od mateřských školek je totiž plně v rukou místní samosprávy, stát na provoz jeslí nepřispívá ani korunou. Co z toho plyne? V Karlovarském nebo Libereckém kraji tedy nefungují vůbec žádné a na celý Pardubický kraj připadají pouze jedny. Statisticky navštěvuje jesle v Česku jen necelé jedno procento dětí, přitom jsme se jako členská země EU zavázali, že do roku 2010 zajistíme potenciální kvalifikovanou péči - například v podobě jeslí nebo miniškolek - pro 33 procent dětí ve věku do tří let. Stát ale pro splnění svého závazku nic nedělá a hledá spíš způsoby, jak se mu vyhnout. V Národní koncepci rodinné politiky jesle zcela chybí a žádná z politických stran ani před volbami nepočítá s jejich zřizováním. 

Sama jsem si to uvědomila hned poté, co jsem začala hledat jesle pro svou dcerku. V mém okolí žádné jesle neexistují. Na celý Středočeský kraj, kde bydlím, připadají jen čtyři zařízení, která jsou pochopitelně plná. A když se obracím na školky, narazím na další problém - ani ne dvouleté dítě žádná školka nepřijme, i drtivá většina mateřských škol je beznadějně přeplněná. Často se stává, že pokud chcete místo i pro starší dítě, musíte přistoupit na „sponzorský dar".  Povinně školky přijímají pouze předškolní děti, pravidla pro přijetí ostatních si každá školka určuje individuálně sama.

Proto jsem se pustila do hledání jeslí v Praze. Myslela jsem si, že zde budu mít větší šanci. Ale ouha, sestry v jeslích pro mě měly stejnou odpověď:  „Je nám líto, ale máme plno. Můžete se zkusit zapsat na čekací listinu, ale místo vám zaručit nemůžeme," odpovídaly mi.  V celém hlavním městě funguje jen sedm veřejných jeslí, kam jsou přednostně přijímány děti rodičů, kteří mají trvalé bydliště v dané městské části. Velká část zařízení má problém uspokojit poptávku místních, natož přespolních. Některé městské části navíc jesle nemají vůbec. Znamenaly pro ně nechtěnou rozpočtovou přítěž.

Sousedky a babičky

Vydávám se proto do jedněch z mála existujících zařízení Jesle Kotorská na Praze 4, kde mě vítá Jan Schneider, ředitel Zdravotnického zařízení MČ Praha 4. „Zvládáme uspokojit poptávku rodičů z Prahy 4, ale jen díky tomu, že jedno místo v jeslích je obsazeno více dětmi. Pokud nechcete přijít o rodičovský příspěvek, můžete k nám dítě umístit jen na pět dní v měsíci," vysvětluje mi ředitel Schneider. Jakmile dítě svěříte do jejich péče na více než pět  dní v měsíci, přicházíte o 7600 Kč, což je výše rodičovského příspěvku v nejčastěji volené variantě. Podle Schneidera jde o diskriminaci jeslí ze strany státu. „Nikdo přitom neví, kdo vymyslel hranici pěti dní v měsíců. Když vám stát sebere peníze, protože jste dala dítě do jeslí, já je na jejich provoz nedostanu. Peníze skončí zpátky ve státním rozpočtu," upozorňuje Schneider.

Jeho slova mě dost překvapila, proto volám na sociální odbor městského úřadu. „Opravdu dítě nesmíte umístit do kolektivního zařízení, to by bylo proti zákonu. Pak bychom vám museli rodičovský příspěvek odebrat. Ale klidně běžte do práce a dítě dejte na hlídání sousedce, to bude v pořádku," poradila mi úřednice. Zákon přitom hovoří jasně, rodičovský příspěvek náleží tomu, kdo o dítě celodenně a řádně pečuje. Jakmile dítě dáte do jeslí, o peníze automaticky přicházíte. Když ale dítě odvezete k babičce a navštěvujete ho jen každý druhý víkend, peníze vám pochopitelně zůstanou.  Hlídací babičky jsou navíc pořád v Česku považovány za naprostou samozřejmost a nevyužívat je přijde mnoha lidem stejně zvláštní jako umístit dítě do jeslí.: „Proč bychom měli rodiče odsuzovat za to, že pracují a potřebují pomoc při péči o dítě? Potřebuje ji každá rodina. Pomoc babiček je ale naprostou samozřejmostí a mnoho rodičů, kteří jesle zavrhují, naprosto automaticky babičky využívají k témuž účelu," dodává Vladimíra Luďková, místostarostka Prahy 8. Právě tato městská část jesle podporuje a investuje do jejich rozvoje. Ačkoliv byly jejich Denní jesle Milovická nedávno rozšířeny o 20 míst, museli tady vyhlásit stop stav a nepřijímají zájemce z jiných městských částí.

Kromě sousedky, babičky nebo přeplněných a mizejících veřejných jeslí může ovšem česká matka vyzkoušet ještě soukromé jesličky. A jak mi jejich pracovnice naznačily, nehrozí přitom ani ztráta mateřské!

Luxus za 26 tisíc

Jak je to možné? Naplňování litery zákona je ale dost nedbalé. Umístěním dítěte do „státního", tedy přesněji městského zařízení o peníze automaticky přijdete. Když ale dáte dítě do soukromých jeslí, peníze vám zůstanou. Sociální pracovníci soukromá zařízení nekontrolují a ta pochopitelně „nebonzují" vlastní zákazníky. Stejně tak se dobrovolně nepřiznávají úřadům sami rodiče. Teoreticky tak mohou soukromá zařízení i přes vyšší cenu pro některé rodiče vyjít levněji než veřejná. Počítejte se mnou: Zatímco měsíční pobyt dítěte ve veřejných jeslích stojí od 500 do 7000 Kč (záleží na lokalitě a hlavně na tom, zda jsou rodiče „místní") a rodiče každý měsíc přijdou o 7600 Kč v podobě rodičovského příspěvku, soukromé jesle vychází v průměru 5000 až 20 000 Kč, ale peníze od státu rodině zůstanou.„Rozhodně o žádný finanční příspěvek nepřijdete," uklidňuje mě jako potenciálního klienta Andrea Pohlová, provozovatelka pražských Jesliček - Koťátka. Pracovnice soukromých jeslí mi obvykle předem napsaly, že docházka mého dítěte nebude nikde evidována, a tak se o své peníze nemusím bát. Jakmile jsem se ovšem na některé ze soukromých zařízení obrátila jako novinářka, dostalo se mi odpovědi, že záleží na rozhodnutí úřadů.
Jdu proto navštívit soukromé jesle, které vznikly v rámci Maxíkovy jazykové školky na pražském Strahově. Zajímám se o možné umístění dcerky. Budovou mě provází Pavel Tuleškov, místní ředitel. Spolu se mnou tu stojí irsko-mexický pár, proto úvodní setkání probíhá v angličtině. Procházíme jednotlivými třídami a pod nohama se nám motají malé děti. Klidně si hrají a žvatlají směsí různých jazyků, učitelky ale na ně mluví anglicky. Jesle i škola jsou jazykové, zhruba polovina místních dětí jsou cizinci. „Nemusíte se bát, že by to děti nezvládaly. Po pár měsících už reagují naprosto přirozeně a rozumějí anglicky, i když cizí jazyk nikdy před tím neslyšely," říká mi Tuleškov. Následuje vychválení předností brzkého začátku studia cizích jazyků. Školka zajišťuje neustálý rozvoj duševních schopností dětí a spolupracuje s dětskou menzou. Skoro získávám pocit, že své dítě hlásím na univerzitu, nikoliv do jeslí. Měsíční poplatek za celodenní pobyt je 12 nebo 15 tisíc korun v závislosti na zvolených službách. V dražším programu se skrývá i on-line sledování dětí pomocí webkamery, prohlídka dětí u zubaře a fotografování jednou ročně. Lze ale dítě umístit na kratší dobu za nižší cenu.

Batolata tu řídíme

Ještě zajímavější je zařízení Neverland v pražských Nebušicích. Zde se za měsíční pobyt platí 26 tisíc. Provozní doba jeslí/školky je ale jen do 15.30, za každých započatých deset minut zpoždění zařízení vyžaduje poplatek 200 korun. Prostory mě provází kanadská ředitelka Vanessa Gendron, a tak úvodní setkání probíhá rovněž v angličtině. I přes vysoké školné působí prostory úplně normálně, žádný zjevný luxus se nekoná. Také Neverland všestranně dbá o rozvoj svých malých svěřenců, samozřejmostí je „výuka" v angličtině a další jazykové hodiny ve francouzštině. „Dětem se plně věnujeme. Není možné, aby si volně hrály, vždy jde o řízenou hru zaměřenou na rozvoj dítěte," sděluje mi ředitelka hrdě a já marně přemýšlím, jak se „řízeně" rozvíjí malé batole, které považuje za skvělou zábavu kutálení prázdné plastové lahve po zemi. V Neverlandu si ale děti malují, modelují, hrají divadlo, podílejí se na přípravě jídla a samozřejmě mají hodiny tělovýchovy.
Mezi soukromými a veřejnými jeslemi jako laik a matka malého dítěte prostě žádný zásadní rozdíl nevidím. V obou jsou pestré stěny, barevný nábytek a personál se stejnými zkušenostmi a znalostmi. Počet dětí na jednu sestru je rovněž srovnatelný. Na jednu připadá zhruba tři až pět batolat. Jediný podstatný rozdíl zůstává podle mě v ceně. Reálné měsíční náklady na jedno místo v jeslích činí podle ředitele veřejných jeslí Jana Schneidera zhruba dvanáct tisíc korun. Přesto se ceny služeb výrazně liší. Paradoxně musí veřejné jesle dodržovat výrazně přísnější předpisy pro svůj provoz. Hygienické kontroly zkoumají podle Schneidera i to, jak mají rozdělená krájecí prkénka na jednotlivé druhy potravin. Soukromé jesle jsou kontrolovány minimálně, nebo dokonce vůbec.

Nebohé krkavčí matky

Při hledání vhodných jeslí pro svou dcerku jsem ale narazila na další nečekaný problém. Měla bych se začít obávat o duševní zdraví svého dítěte. Jesle v Česku provází hodně mizerná pověst od dob komunismu. To i navzdory faktu, že po pádu železné opony k nám přijížděli odborníci z Japonska nebo Francie, aby odkoukali náš tehdy dobře fungující systém. Psychologové zvedají varovný prst a upozorňují na nebezpečí skrývající se v kolektivním zařízení. Dítě podle nich do tří let potřebuje především mateřskou náruč, jinak dojde k poruchám jeho psychického vývoje. „Říká se, že domovy důchodců jsou pomstou dětí za jesle, a je to pravda. Umístění do těchto zařízení do tří let je týrání dětí," prohlásil v médiích například psycholog Jeroným Klimeš. O moc vstřícnější k jeslím nejsou ani jeho kolegové. Klinická psycholožka Renata Hacklová, která se specializuje právě na malé děti, mi napsala, že pokud jsem viděla v jeslích spokojené děti, neviděla jsem pravdu. Tedy to, že děti pláčou, když je jim smutno a stýská se jim po matčině náruči. „Lepší je nestimulující, ale emočně vřelá matka než perfektně proškolená a stimulující, ovšem studená nebo neangažovaná sestra," je přesvědčená psycholožka. Sama sice dnešní jesle osobně nenavštívila, ale pracovala prý v 80. letech v kojeneckém ústavu. Pokud podle ní dítě nemá možnost vytvořit si silnou citovou vazbu k matce, kterou jesle zpřetrhají, bude později úzkostné a dokonce v dospělosti může mít problémy v partnerských vztazích. S větší pravděpodobností se jednou také rozvede.

Křehčí a citlivější Češi

Zajímavé ovšem je, že na západ od našich hranic jsou jesle zcela běžným a často využívaným zařízením. Nejvíc dětí chodí do zařízení denní péče (jeslí) ve skandinávských zemích. V Dánsku a na Islandu jsou to téměř dvě třetiny dětí ve věku do tří let, v Norsku a Švédsku navštěvuje tato zařízení zhruba 40 procent dětí. Více než u nás jsou obávaná zařízení denní péče využívána téměř v celé Evropské unii. V sousedním Německu chodí do jeslí devět procent dětí. Na Slovensku je to skoro pětina.
Zahraniční psychologové ale před nebezpečím kolektivní výchovy v útlém dětství nevarují. Jsou snad české děti nějak zásadně odlišné a křehčí, a proto jsou pro ně jesle nevhodné? Svoji roli v myšlení české veřejnosti, obávám se, musejí hrát předsudky. Dát dítě do jeslí znamená riskovat odsouzení od okolí, na druhé straně je ale nástup tříletého dítěte do školky skoro povinnost. A to i přesto, že ve školce bude pravděpodobně dítě v kolektivu zhruba dvaceti dětí, o které se bude starat jediná učitelka. „Hranice pro umístění dítěte do kolektivu by měla být individuální. Jsou děti, které jsou v roce a půl nadšené z toho, že mají nové kamarády. Naopak jiné i ve třech letech se ve větší společnosti cítí stísněně. Nikdo nechce všechny děti povinně nahnat do jeslí. Jde jen o to, aby tu existovala možnost kvalitní péče," je přesvědčený psycholog Lukáš Sedláček z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.
Tři roky doma jsou přesto považovány za skoro magickou hranici. „Když budete s dítětem doma, budete ho cpát hamburgry a kolou a dítě nepozná jiný program než televizi, budete automaticky pořád lepší matka než žena, která se svému dítěti plně věnuje, ale dá ho na pár hodin týdně do jeslí," vysvětluje většinové myšlení Linda Sokačová, ředitelka organizace Gender Studies, která se mimo jiné snaží o rovné příležitosti obou pohlaví nejen na trhu práce, ale i v rodině. Matky se tak musí vyrovnávat se silným sociálním tlakem okolí. Ostatně sama jsem si při své anabázi po jeslích musela vyslechnout pár dobře míněných rad o tom, že je mi práce přednější než dítě a že moje dcerka bude velký chudák, když půjde do jeslí. „Kdybych nemohla být se svým dítětem doma alespoň do tří let, tak si ho nepořizuji," píše jedna z rozhořčených matek na internetové diskusi serveru Rodina.cz. Zdejší diskutující se většinou shodují v tom, že matka, která odloží své dítě do jeslí, je sobecká a špatná.
Přesto jsem nakonec měla štěstí. V Milovicích, kde bydlíme, nedávno otevřeli malé soukromé jesle a školku v jednom. Rozhodla jsem se, že risknu svoji mateřskou pověst i Aniččin zdravý psychický vývoj a budu ji tam dávat. Musím přiznat, že dcerka hned první den zažila trauma. Brečela, když jsem ji chtěla odvést domů. V jesličkách se jí tak líbilo, že nechtěla odejít.