S protestem ve vlasech

Režimním normalizátorům vadily dlouhé vlasy bigbítových mániček, po revoluci veřejnost zase provokovala individua s podivně zacuchanými vlasy - dredaři. Vlasaté účesy zůstávají, rebelantství z nich však jejich nositelé dávno vyčesali.

Revoluční listopad konce osmdesátých let se blížil a dlouhé vlasy už nosil kdekdo. Minimálně „přes uši" je měli dokonce i spartakiádní cvičenci anebo reprezentační fotbalisté - devalvace kdysi odvážného vyjádření světonázoru byla zřejmá.

S výhružně trčícími cůpky dlouhých vlasů vyrazili do svobodného světa devadesátých let i dredaři. Bojůvky anarchistů provokovaly při Mezinárodním měnovém fondu, spílaly nadnárodním společnostem á la MacDonald's, brojily proti globalizaci. Ve srovnání s vlasáči socialismu měla jejich politická angažovanost mnohem kratší dech. Se společensko-politickými názory přestávají mít účesy a délka vlasů cokoliv společného.

Princezna je muž

Odvážní mušketýři, nebo individua s ženskými rozmary?

„Vypadali jsme pěkně, protože mužně," neváhá s odpovědí padesátník Vladimír Salčák, kdysi vzorová mánička ovlivněná hippie atmosférou známou z Formanových Vlasů či fotografií svobodně rozevlátých Beatles. O vzhled šlo zarosteným vlasáčům nepochybně také, ve většině případů však bylo „háro" na ramena především přiznaným politickým postojem: „Nezávislost, svoboda, protest. Ta slova nás spojovala," vzpomíná amatérský archivář a herec brněnského Divadla Špilberg Vladimír Salčák. „Pro pocit svobody v mládí a taky jako lakmusový papírek tolerance spoluobčanů," doplňuje aktivista a farmář Stanislav Penc důvody, proč nosil a dodnes nosí dlouhé vlasy. „Jde o symbol, sounáležitost. Jinak vlasy jako takové, stejně jako oblečení, pro mě mnoho neznamenají. Ostříhat bych se nenechal, ale o vlasy se mimo mytí a česání nijak nestarám," říká.

Na odiv dávanou rebelii nechtěli tvůrci režimních norem tolerovat a máničkám jejich extravaganci znepříjemňovali, jak jen to šlo. Na školách posílali nezvedené studenty k holiči, policisté na ulicích věčně sekýrovali kontrolami občanských legitimací, zvláštností nebyly ani preventivní výslechy. Konec, anebo alespoň přerušení dlouhovlasého období znamenal pro každého muže nástup na vojnu. Léta pěstované „deky" na ramena během pár vteřin ustoupily nemilosrdným kusadlům střihacích strojků. „Když mě brali za vojáka, stříhali mě dohola," zpívá o těch pro mnohé těžkých chvílích písničkář Nohavica.

Oč více se komunističtí určovatelé vkusu snažili máničky omezovat, o to byly vynalézavější. „Při první hodině jsem byl vyzván třídní učitelkou, abych opustil učiliště a vrátil se, až budu mít ostříhané vlasy. Odešel jsem proto do ředitelny a řediteli učiliště jsem sdělil, že mně třídní učitelka nutí porušovat zákony. A to tím, že mám změnit vizáž v jinou, než mám v občanském průkazu," popisuje Stanislav Penc nástup na stavební učiliště. Jeho drzý kousek se zdařil. Ředitel před učitelkou a ostatními spolužáky sdělil, že dlouhé vlasy nosit může. Od té doby se mladého rebela na učilišti už nikdo ostříhat nepokusil.

Vladimíru Salčákovi se dlouhé vlasy podařilo uhájit jinak fikaným způsobem. Začal hrát divadlo. „Dostal jsem roli princezny. K takovému převleku se samozřejmě dlouhé vlasy bezvadně hodí. A tak se role stala mým argumentem. Na nošení dlouhých vlasů jsem dostal výjimku od ředitele školy. Takto zdůvodněná byla tehdy unikátem," vzpomíná hrdě Salčák. V rolích, k jejichž realizaci „nutně" potřeboval dlouhé vlasy pak do listopadové revoluce účinkoval ještě několikrát.

Ztracená rebelie

Paradoxně sametová revoluce a nastolení svobodných poměrů byly začátkem konce máničkovské éry. Tedy ne, že by vymizeli vlasatí jednotlivci, ale dlouhé vlasy jako manifestace vzdoru ztratila opodstatnění. Navíc svoboda vstoupila i do módních trendů a vlasy na záda už nezavánějí rebelií ani náhodou.

„Štafetu mániček nikdo nepřevzal. Nikdo není v pozici jako oni. Ani současní áčkaři (rozuměj anarchisté, pozn. red.) ne. Tehdy nebyla svoboda. Dnes sice možná rebelují proti konzumu, ale to není stejné, protože se tak můžou chovat právě proto, že svoboda je," myslí si Marie Marešová. Nosila dredy i všelijak barevné vlasy, její obličej i tělo zdobí šestnáct nejrůznějších náušnic a piercingů (devět v uších, sedm různě po těle - kde, to si nechává jako „tajemství"), má čtyři tetování. Drobné vnitřní souznění s máničkami komunistické doby pociťuje jen kvůli svému otci, který měl rád undergroundovou muziku, a „kdyby na to měl vlasy, měl by je i dneska dlouhé".

Bez ohledu na politické zřízení, důvody k protestům se bezpochyby dají nalézt vždycky. (V jistém životním období jsou vhodným cílem například rodiče.) Zdá se však, že současná mládež spojuje případnou „extravagantní" vizáž s rebelií stále méně. Postoje politické vnějším vzhledem projevují snad jen extremisté. Většina vnímá délku a střih vlasů jako součást osobitého projevu a originality. „Puberta se na mém vzhledu sice kdysi podepsala, ale jen minimálně. Chtěla jsem se projevit jako osobnost, šlo mně o vlastní pojetí krásy a vnímání takzvaného průměrného vzhledu," vzpomíná na svých čtrnáct let Marie Marešová. Tehdy matce poprvé ohlásila změnu image - zářivě červené vlasy. Prý lepší, než kdyby fetovala.

Že by vnějším vzhledem projevovala názory či životní postoje, odmítá i Vendula Jaklová. Mladá maminka nosí dlouhé „zacuchané" vlasy už jedenáct let. „Dredy nejsou symbolem anarchie, neberou se jako symbol rebelie. Dneska už se neotočím za pankáčem a neřeknu si, že jde proti všem. On to možná vidí jinak, ale já to beru jen jako styl, nic víc," říká vlasatá „kometa".

Bodytuning za přepážkou

„Rozdíly samozřejmě vidím v provedení, v údržbě. Stane se, že se v metru setkám s dredařem, vedle kterého se ale radši neposadím ze strachu, aby na mě něco nepřeskočilo. Otázkou je, jak hygienicky upravené vlasy by takový člověk nosil, i kdyby dredy neměl. Myslím, že dnes to takhle vnímá většina lidí. Podle mě nejde o dredy, ale o celkový dojem," myslí si Vendula Jaklová. Je živoucím důkazem toho, že to, co bylo ještě nedávno považováno za politický postoj či nepatřičnost, dnes takto vnímá málokdo. Jako dentální hygienistka pracuje v prostředí háklivém na čistotu, ale s klienty kvůli svým vlasům nikdy problém neměla. „Spousta lidí mně říkala: Vždycky jsem si myslel, že dredy jsou něco špatného, ale vy je máte tak pěkné," pochvaluje si reakce okolí. S negativní odezvou se v životě setkala jen jedinkrát. To když šla do lékárny koupit svému chřipkou nemocnému příteli modafen: Nemáme! A vyřiďte všem svým kamarádům, že už nikdy mít nebudeme, řvala na zaskočenou ženu lékárnice.

Přes jednotlivá nepochopení a občasné konflikty si většinová česká společnost zvyká, že odlišnost automaticky neznamená vymezení. Nad kdysi kacířsky znějícími slovy, která ve svém Provolání k dlouhovlasým v roce 1966 zacílil Milan Knížák, bychom se dnes jen pousmáli. „Ať nezůstává jen při dlouhých vlasech. Jsme-li vyčleňováni ze společnosti kvůli tak prosté věci, jako jsou delší vlasy, je to patrně známkou, že společnost je chorobná, že její reakce jsou naprosto nenormální, její projevy nesmyslné. (...) Zintenzivněme všechny projevy jiného myšlení, ať dlouhé vlasy nejsou jediným projevem. Ušijme si jiné oděvy, reagujme jinak...," burcoval tehdy umělec.

Dvacet let poté, co slovo ,mánička' ztratilo pachuť synonyma pro nepřizpůsobivého, mohou nejrůzněji „vyzdobení" (fajnšmekři nazývají zkrášlovací aktivity bodytuningem) lidé běžně pracovat i v tak konzervativních úřadech, jakým je například Česká pošta. „Česká pošta má zásady firemního oblékání upraveny vnitřním předpisem. Obecně platí, že zaměstnanec musí Českou poštu důstojně reprezentovat. Dredy, piercing nebo tetování nejsou v případě České pošty posuzovány jako omezení pro výkon práce," potvrdila Marta Selicharová, tisková mluvčí České pošty. „I u spousty současných dobře situovaných manažerů je běžné, že jsou jak tapety," přidává svůj postřeh Marie Marešová.

O takové svobodě si máničky v socialismu mohli jen nechat zdát - o skutečnosti, v níž odlišné estetické cítění není hned chápáno jako protest, ale může být vnímáno jako potřebné a osvěžující zpestření. Třeba jako barvy listopadu v ročním životaběhu.
_______________________________________________________________________________________

Roman Lipčík - doživotní mánička

„Proti čemu protestujete?" poptával se inkvizitorsky příslušník Veřejné bezpečnosti, zatímco listoval mým občanským průkazem a dělal si z něj podrobné výpisky. V nekomputerizované éře až na služebně zjistil, že toho ptáčka rozliční jeho kolegové polapili už vícekrát, že ho kvůli zjevu a častému uličnictví zařadili do registru problémové mládeže a že ho mají v soustavném merku. Někdy takhle na noční ulici možná trochu pomohl štempl od zaměstnavatele, jímž byl Socialistický svaz mládeže, v jehož týdeníku Mladý svět polapený vlasatý delikvent pracoval, někdy snad i doktorát, na který kontrolující narazil hned na první stránce občanky, častěji však obojí přihnalo do khaki hlavy myšlenky na zaprodanou inteligenci a nepřítele ve vlastních řadách.

Co měl na položenou otázku odpovědět lapený vlasatý ptáček, který poněkud delší a pak už dlouhé háro nosil už od časů, kdy ještě nesměl sám ven a protestovat proti čemukoli by ho ani nenapadlo, protože mu bylo fajn. Jistěže měl raději Rolling Stones než Muslima Magomajeva, ale to snad ten policajt taky. Jistěže se mu líbila víc západní móda než zdejší, prostě proto, že tady žádná nebyla, kdežto tam ano, a hezká. A ano, chtěl vypadat jinak, chtěl se lišit, ale to možná kdysi i ten policajt, než mu navlékli uniformu a přikázali zástřih.

Chtěl se lišit, tak v něm klíčily zárodky čehosi, o čem si později přečetl, že se tomu říká „nonkonformismus", a protože ten bylo snadnější aplikovat vnějškově než vnitřně a taky na první pohled viditelně, začal u vlasů. Chtěl být výjimečný a opravdu byl: chodil na kobereček do ředitelen, kde mu domlouvali i hrozili, později ho párkrát neobsloužili v hospodě, protože obludná pražská policejní direktiva z 60. let o diskriminaci vlasatců zejména v pohostinských zařízeních nezeslábla ani o dekádu později, policejní perlustrace byly na týdenním pořádku. Lpěl na dlouhých vlasech o to víc, jak v tom klopotném procesu kultivace vnitřní složky býval nucen ke konformním krokům. Dělal i věci, za které se styděl, a dlouhé vlasy byly často jediným, byť slabým obranným štítem: nutíte mě chovat se jako vy, ale aspoň tak jako vy nevypadám a bohdá tedy, že takový ani nejsem.

„Buď výjimečný jinak, ne tak povrchně," řekla mu jeho první šéfová. To už mu říkali soudruhu redaktore a koukali na něj jako na exota. To už páchal nezdravě moc konformních kroků, o to víc si na dlouhých vlasech zakládal. Jakkoli vnější atribut, znamenaly pro něj výraz malé vnitřní svobody. Oklešťované svobody, protože pod rozmanitými ultimaty a hrozbami už nesměly přesáhnout určitou délku a pak se musely i zkracovat.

Potom nadešel jeden den, kdy mu vlasů zbyl už jen ne moc široký, zato hodně dlouhý pramen až kamsi nad pás, a kdy se k němu akční šéfredaktorka připlížila zezadu s nůžkami v rukou a ten dlouhý pramen mu ustřihla. Smála se přitom, až hystericky, protože tušila, že se dopouští nikoli lazebnického, ale duševního násilí, a odstřiženou loknu si položila svinutou vedle malé busty Lenina, kterou měla na poličce.

Redakčnímu vlasatci, když z něj spadl šok, to bylo až překvapivě lhostejné. Tím drobným totalitním okamžikem totiž našel odpověď na otázku, kterou mu kladly ty tucty policistů: „Proti vám protestuju a taky proti tomu, co ztělesňujete, ale sami jste mě k tomu dohnali, ten protest jste do mě zaseli a postarali se, aby vyklíčil, protože já chtěl jako malý kluk jen vypadat tak, jak se mi líbí, a poslouchat Stouny, a ne Vondráčkovou, a kdybyste mi to dovolili, ani ve snu by mě nenapadlo proti něčemu protestovat. Protože by vlastně nebylo proti čemu."

Ztupený vlasatec na sekyrnický akt násilí odpověděl tím, že paradoxně splnil šéfredaktorčino dávné přání: začal být výjimečný tím, že ostříhaný a s rudou knížkou v kapse se stýkal s disidenty, chodil do knihoven západních ambasád, sháněl, četl a půjčoval samizdaty, pouštěl si po hospodách hubu na špacír. Vlasy postupně, spíš jen tak z principu, dorůstaly, ale už to nebylo podstatné. Když si ho zavolali, aby mu oznámili, že jeho jméno zaznělo na Svobodné Evropě mezi signatáři protirežimní petice, vlasy měl skoro předpisové.

Dnes by snadno splnil šéfčinu normu, protože vlasy, sice zase dlouhé, nerostou dál už ani o píď. Nosí je dílem z nostalgie, dílem ze setrvačnosti. Je mu fuk, že vypadá jak vysloužilý bedňák od Black Sabbath, a doufá, že stejně fuk je to i druhým. Pokud dnes proti něčemu protestuje, tak převážně sám proti sobě.

Deky na ramena Na účesu „mániček", „hašišáků" či „chuligánů" není nic komplikovaného. Stačí spustit vlasy, co nejníže to jde. Hnutí českých (československých) mániček se od těch v západních zemích pochopitelně lišilo - už pro nesvobodné podmínky diktované socialistickým režimem - nicméně filozofie amerických hippies zanechala na tuzemské mládeži zřetelný vliv. První máničky se v českých a slovenských ulicích začaly objevovat v šedesátých letech - politická situace se uvolňovala a ve vzduchu vonělo pražské jaro 1968. Socialistické úřady sice pořádaly razie, které zdůvodňovaly hygienickými důvody a obavami z rozšiřování vší, ale duch květinových dětí byl nezlomný. Až po listopadové revoluci 1989 se hnutí rozmělnilo mezi řadou nových názorových proudů a módních směrů.  Hadi v hlavě Ani sami dredaři si nejsou jistí, zda jejich oblíbený účes pochází z Afriky, nebo z Indie. Zatím nejstarší důkazy o existenci této vlasové úpravy pocházejí z roku 1800 před naším letopočtem z oblasti starověkého Egypta. V Indii se prý dredy nosily jako symbol zastrašování. Vlasy jako hadi, pletenec děsu či strach a hrůza (angl. dread = hrůza, strach, obava, děs ) - i tak se účesu říká. Do západního světa zacuchané vlasy rozšířili rastafariáni z Jamajky. K jejich oblibě nepochybně výrazně přispěl zpěvák Bob Marley. V Česku se dredy začaly výrazněji prosazovat na konci devadesátých let minulého století. Vlasy spletené do dredů není potřeba mýt tak často jako volně rozpuštěné - dredaři se shodují, že týdenní frekvence je optimální. Jednou za dva tři měsíce je však nutné do dredů „zaháčkovat" vlasy, které nově vyrůstají okolo. Někteří dredaři své cůpky ztužují vlasovými vosky, jiní dávají přednost čistě přírodní variantě.