Romance pro křídlovku

(1966) Režie: Otakar Vávra

Film utkaný z veršů

Jsou scény, dokonce celé filmy, které nás omámí lyrismem a básnivostí, proto o nich můžeme mluvit jako o bytostně poetických. Filmovou romanci máme v naší kinematografii jen jednu. A to nejen proto, že je adaptací stejnojmenné básnické skladby a má tudíž slovo romance již v názvu.

Otakar Vávra několikrát zdůraznil, že chtěl Hrubínovu básnickou skladbu zfilmovat hned poté, co ji poprvé četl. Zaujal ho především obraz chlapce, který si vodí krajem smrt. „Nemohl jsem se od ní odtrhnout. Nesmírně mě v tom zajímala postava dementního dědečka, který pozvolna splývá s přírodou, v kontrastu s mladým chlapcem prožívajícím první erotické, ale také první citové vzplanutí skutečné, tragické lásky."

Pavučina příběhu

František Hrubín vypravuje takzvanou ich formou příběh své první jinošské lásky. Jako dvacetiletý student uviděl o letních prázdninách komediantku Terinu. Milostný cit mezi oběma vzplál až o tři roky později, opět na lešanské pouti. O rok později se potká Vojta již jen se sokem od střelnice, který mu řekne, že Terina zemřela. Dokonce tak rychle, že se s ní ani Viktor nestačil oženit.
Najít adekvátní filmovou formu však bylo těžké. Režisér spolu s básníkem pochopili, že je nutné vzít z komplikované stavby básně jen střípky Vojtova příběhu a tomu dát obrazově nový tvar. Dohodli se, že budou vyprávět děj na rozdíl od předlohy jednoduše, formou jedné vzpomínky.
Upustili od prolínání tří časových rovin a vyprávějí příběh starý třicet roků v přítomném čase. Pouze rámec vyprávění tvoří scéna setkání zestárlých Vojty a Viktora. Přesněji: film začíná, kde báseň končí - řídící učitel Vojta potká v hostinci starého Viktora, který ho na jeho žádost zaveze za Terinou, to znamená na hřbitov, kam ji před třiceti lety pochovali. Teprve potom se začne odvíjet retrospektivní příběh Vojtovy prázdninové lásky.
Závěrečná scéna však byla natočena jinak, než jak je ztvárněna ve scénáři. Původně se měla odehrávat ve Vojtově školním bytě. Vojtův syn se chystá, tak jako kdysi jeho nedospělý otec, poprvé oholit. Časy se změnily, syn si nebere ostrou břitvu, kterou Vojtovi obřadně nabrousil tatínek, ale zapíná elektrický strojek. Starý Vojta vnímá tuto jemnou ironii a usmířen s životem začne se usmívat...
Ve filmu vidíme stát ještě víc zestárlého Vojtu na silnici před hřbitovem. Nereaguje na Viktorovu výzvu, aby nasedl k němu na traktor, neboť je třeba se vrátit zpět. Viktor odjíždí sám a Vojta s hlavou schýlenou dál stojí v nočním tichu. Cítí se být vinen smrtí Teriny, jejíž lásku kdysi zradil.
Změna zcela jistě více konvenovala Františku Hrubínovi, který se svěřil: „Podívejte se na Romanci pro křídlovku, čím je současná pro naši generaci. Hrdina tu jistým způsobem vynáší soud nad svým mládím. Už jako mladý člověk se měl nebo neměl nějak chovat, ale neudělal to. Mohl například jistým způsobem volit nebo ovlivnit vztah k té dívce, kterou měl rád."
Otakar Vávra Vojtu ospravedlňuje: „Ten chlapec sice cosi promeškal, ale zároveň cosi poznal. Promeškal sice svou romantickou příležitost, své rozhodnutí k činu, ale promeškal je takovým zvláštním způsobem, že - dalo by se říci - zůstal věrný."

Filmovat a básnit

Příběh, který je situován do několika letních dnů, má málo postav i málo prostředí: dům, náves s kolotočem a střelnicí, louku u rybníka a řeku. Těmito místy každodenně bloudí nemocný dědeček, který nevnímá realitu času a místa, proto zoufale touží doputovat domů. Jeho průvodce Vojtu naopak uzavřený prostor dusí; milostné vzplanutí v něm probudilo touhu po volnosti, po nespoutané svobodě.
Proto režisér s kameramanem Andrejem Barlou velkými detaily zvýrazňují veškeré projevy mikrosvěta tohoto prostoru: lapená vosa, zmítající se za zavřeným oknem, burcuje sluch, od vzdálené řeky zní dunění valící se vody, ranní rozbřesk je provázen mnohohlasým bzučením hmyzu, květenství stonků trav narůstá do mohutných tvarů, kdy lze zblízka vnímat jejich podivuhodnou architektoniku, vykročení z příšeří světnice do sluneční záře oslepí postavy i diváky. Kameraman dosáhl podmanivé působnosti detailních obrazů polních travin, žab, motýlů a vážek tím, že je snímal ruční kamerou.
V okamžiku, kdy se dědeček pojednou probere k vědomí a poznává, že je doma, rozhodne se Vojta jejich společný domov opustit a utéct s milovanou Terinou. V tom okamžiku láska vítězí nad povinností starat se o postiženého; podlehne však majestátu (přízraku) smrti, která nečekaně přichází, aby znemožnila zamilovanému chlapci jeho útěk. Mrtvého dědečka se bojí Vojta opustit.

Smolík nechtěl umírat

Režisér Vávra si nedokázal představit v roli Vojty nikoho jiného než mladičkého Jaromíra Hanzlíka. Herec byl ale smluvně vázán na jiný film. Režisér Antonín Máša se projevil kolegiálně a uvolnil ho. Otakar Vávra mu za jeho vstřícnost veřejně poděkoval.
Jaromír Hanzlík neskrýval nadšení: „Vojta je z nejtěžších figur, jaké jsem měl. V každé scéně s každým partnerem pro něj musím najít jinou tóninu. To, co zažil Vojta s Terinou, jejich krásný vztah, to dnes může zažít člověk jen málokdy. Je to velice škoda. Třeba okamžik, kdy se chystá na schůzku. Sundá šle, vezme si jenom pásek. Oblékne čistou košili. Je to první rande. Vojta je vůbec citlivý kluk. Nejvíc se to projevuje, kromě jeho lásky k Terině, ve vztahu k dědečkovi. Já si nedovedu představit v normálním životě, jak bych se o toho dědečka staral. Nesmírně se na ty scény, kde Vojta o nemocného dědečka pečuje, těším."
Najít vhodného představitele nemocného dědečka se však dlouho nedařilo. Otakar Vávra nabídl roli Františku Smolíkovi, ale ten ji odmítl - už nechtěl z pověrčivosti před kamerou umírat. Režisér s asistenty hledali dál. Není jednoduché najít v zemi, kde i herci holdují „tekutému chlebu", představitele, který by byl nejen starý, ale také pořádně vyhublý. Nikdo vhodný nebyl k nalezení ani v maďarské a německé herecké kartotéce. Dlouho se zdálo, že nepomohou ani Poláci. Ale přece jenom!
Janusz Strachocki údajně začínal hrát ještě u Stanislavského. Zahrál si světovou klasiku: Hamleta, Cyrana, Rodriga. Už jako mladý se maskoval do starců. Když ho diváci viděli v civilu po představení, považovali ho za jeho vlastního syna. Později i režíroval.
Před filmovou kamerou debutoval už v roce 1916, ale němý film Vítr u nás nikdo neznal. Výpravné dvoudílné Křižáky, ve kterých umíral jako von Jungingen, už většinou ano.
Z jeho vrásčité a pohublé tváře se pořád smály živé oči. Ale jen když se netočilo. Otakar Vávra ho chválil, jak uměl „pohledem vyjádřit spojení se smrtí." Česky ho namluvil Bohuš Záhorský. I jeho umění režisér ocenil: „Ačkoliv byl svým naturelem opakem Strachockého, naprosto se mu podřídil a změnil i rytmus svých slov, která se částečně rozplývala, protože dědeček v půli věty i v půli slova zapomínal, co chtěl říct."
Otakar Vávra točil pak ještě dvacet let, ale filmy, jako je Romance pro křídlovku a Kladivo na čarodějnice, které bychom mohli označit za nejlepší, už nevytvořil.

OBJEVENÁ HEREČKA Také představitelku Teriny hledal režisér dlouho, protože chtěl „opravdu velmi mladé děvče nezkažené divadelní manýrou, jakou mají studenti DAMU". Až ho upozornil Ladislav Chudík na Zuzanu Cigánovou, elévku Malé scény Slovenského národního divadla, která byla teprve přijata ke studiu herectví. Herečka si zahrála později ještě v českých filmech Sázka na třináctku a Tím pádem. Otakar Vávra ji obsadil do role Komenského první manželky ve filmu Putování Jana Amose.