Proč?

(1987) Režie: Karel Smyczek

Zlo v klubových barvách

Natáčení filmu o násilí a agresivitě mladých fotbalových fanoušků odhalilo krutou pravdu: brutalita je v nich tak zakořeněna, že jsou schopni masakrovat se vzájemně.
Jak můžeme aktuálně sledovat, zobrazované události před jednadvaceti lety rozhodně nezůstaly zapomenuty v historii.

Dne 18. června 1985 cestovali fanoušci fotbalové Sparty do Banské Bystrice povzbudit svůj klub v ligovém zápasu. Během cesty zdemolovali vybavení vlaku, napadali pokojné cestující, průvodčí, která se pokoušela sjednat pořádek, málem vyhodili oknem. Soud shledal vinnými pouze dvanáct z obviněných.
Stručná novinová informace o incidentu inspirovala novináře a scenáristu Radka Johna spolu s režisérem Karlem Smyczkem k vytvoření filmu-diskuse. Detailněji zobrazují několik postav, šaškujícího frajera, skutečného násilníka, slabošského sobce i zakomplexovaného ubožáka; zaznamenávají a zkoumají jejich projevy, psychologii, rodinné zázemí i prostředí, v němž se pohybují. Formě diskuse je podřízena logika montáže obrazů. Proti nepravdivému tvrzení následuje obraz, ve kterém zazní protiargument. Diváci dostávají maximální množství informací, sledují, jak se vyslovují k problému agresivity a vandalismu dotazovaní lidé na ulici, vidí v retrospektivních scénách přízračnou jízdu vlaku, jsou přítomni soudnímu přelíčení. A tak si můžou utvořit vlastní názor a sami si odpovědět na otázku z titulu filmu.

Co je?!

Závěrečné záběry se natáčely v pražské Pařížské ulici. Ve scénáři bylo napsáno, že putující dav mladých klubových příznivců skanduje Sparta! Sparta! Karla Smyczka ráno napadlo, že by místo názvu jednoho klubu mohli řvát Co je?! Co je?! Což zní obecněji. Tehdy ještě nešlo okamžitě volat mobilním telefonem, takže si režisér nemohl nechat nápad odsouhlasit spoluautorem. Avšak ten, když natočené záběry viděl, nebyl proti.
Režisér si ovšem zadělal na jiný problém: „Když jsme v Pařížské točili a kolemjdoucí lidé se po nás zvědavě otáčeli, styděl jsem se. A tak jsem záběry ošidil. Natočil jsem málo detailních záběrů potřebných pro prostřihy. Naštěstí mi povolili, abych vzal kluky na Barrandov a dotočil si velké detaily jejich obličejů."
Ještě horší zážitky má režisér z natáčení v hledišti sparťanského stadionu: „Kluci po nás házeli vším možným, nepříčetně řvali a nadávali, takže jsem to málem vzdal. Fandili jedině Jirkovi Langmajerovi, který se jim patrně líbil v televizním seriálu Třetí patro, protože skandovali Slamák je náš! Slamák je náš! Když jsem ho ale poslal mezi ně, kvůli nějakým záběrům, také to s ním málem nedopadlo dobře. Začali dělat vlny a tak s ním smýkli na zábradlí, že byl pěkně otřesený. Nakonec mi jeden z kluků donesl dárek - obušek, který ukořistil v boji s příslušníky. Nic, co by bylo pro něho cennější, mi nemohl dát."

Podepsat se pěstí

I když je filmu už 21 let, některé teze v něm otevřené nezestárly. Například když Radek John zpovídá ve filmu psychologa, kterého hraje Leoš Suchařípa: „Pane doktore, vypracovával jste posudky. Proč to podle vás udělali?" „Každý člověk cítí potřebu být podepsaný na tomhle světě. I když se tváří, že ho to vůbec nezajímá. Dřív, když vyrobil švec botu, byl to jeho podpis. Ale dneska? Každý dělá ve fabrice jednu operaci. A čí je to dílo? Z čeho má mít takový kluk zadostiučinění? Jak má získat pocit jedinečnosti? Pocit hodnoty? A pak dojde ke zkratu. Rozmlátí telefonní budku. To je můj podpis na tomhle světě. To víte, destrukce je snazší než něco vytvořit. Poslední možnost, když na něco nemám - něco rozmlátit, někoho zranit. Vzbudit pozornost - toto jsem JÁ..."
Scény z vlaku se točily na uzavřeném okruhu v Cerhenicích i na normální trati za běžného provozu. Natáčení v reálném prostředí bylo namáhavé. Do vlakového kupé se muselo vtěsnat dvanáct i více výrostků včetně kameramana Jaroslava Brabce, proto ležel zvukař v zavazadlovém prostoru a Karel Smyczek režíroval částečně na chodbičce.
Stísněné byly i bytové prostory a skutečný výčep o rozměrech pětkrát tři metry; tam všude bylo nutné nacpat účinkující i tvůrce s technikou. Při filmové rekonstrukci policejního zásahu v Banské Bystrici vytahovali příslušníci fandy z vlaku a házeli je do antonů tak opravdově, že kluci prosili, aby nemuseli scénu opakovat.

Zahrál si i „strýček smutné prase"

Režisér obsadil do filmu hodně neherců a tehdy ještě neznámých tváří - tím zvýšil autentičnost podívané. Dnes patrně není diváka, který by neznal nejen Martina Dejdara, tehdy ještě studenta DAMU, ale ze závěrečných přípitků na Českém lvu také tvář Petra Vachlera ozdobenou mušketýrským vousem. Mezi mnoha rowdies poznáte třeba i hudebníka Romana Holého. Před kamerou se krátce mihne jako svědek u soudu i budoucí režisér Igor Chaun. Obhájce si zahrál JUDr. Ladislav Jakim, opravdový právník, který kdysi vytvořil titulní postavu ve Formanově Černém Petrovi. Třebaže měl hereckou zkušenost, Karel Smyczek byl překvapen, jak byl plachý a jak potichu mluvil. Proto musel dělat ve scénách soudního přelíčení bližší záběry.
Jednu z hlavních rolí hraje zpěvák a hudebník Daniel Landa, patřící do tábora fanoušků jiných klubů. Karlu Smyczkovi neušlo, že už na sobě měl „nejednu jizvu z bitek". Režisér obsadil i strýčka Antonína Jedličku, který byl znám tím, že dětem předváděl na představeních smutné prase. „Hrával jsem s ním tenis a on pořád loudil roli. Říkal, že bere i traktoristu, jen když to bude na víc filmovacích dnů. Dostal jsem škodolibý nápad. Věděl jsem, že nadevše miluje svého mercedesa a rád se ukazuje se slečnami. Víš, Toníčku, kdyby tak lidi viděli tvé nádherné auto, chystal jsem si ho. Pak jsem připsal do scénáře postavu významného pražského umělce, který sedí v mercedesu s krásnou slečnou a kolem proudí davy fanoušků. Strýček Jedlička nadšeně zapůjčil automobil i se slečnou. Nevadilo mu, že bude mít pouze jeden natáčecí den. Co jeden! Za hodinu jsme s ním byli hotovi. Scénář předepisoval, že fanoušci škrábnou auto klíčem. Šikovný rekvizitář vsunul do klíče malý kousek tužky, takže to vypadalo jako rýha. Strýček pak seděl ve voze bledý a třesoucí se. Málo platné, z kluků šel strach. Ovšem pár hodin po natáčení se vytahoval: Viděls, jak jsem je zmáknul?"
Tvůrcům se podařilo přesvědčivě zobrazit brutalitu méně zjevnou, ale o to záludnější: lhostejnost. Na otázku reportéra Radka Johna: „Proč jsou mezi námi tak agresivní mladí lidé, kteří se s velkým potěšením dopouštějí násilí?" odpovídá jeden z oslovených dospělých: „Pohybují se ve světě bez autorit a ideálů. O mravních hodnotách se pouze žvaní."
Proč tedy sledujeme stejně běsnící „vlajkonoše" na stadionech i dnes, navíc viditelně hajlující a slyšitelně provolávající nacistická antisemitská hesla? Přijmeme jako vysvětlení, že bohužel i naše současná společnost je taková, jak ji ve stále aktuálním a varujícím filmu Proč? charakterizoval oslovený pán?

ŽÁDNÁ HRA Do „kotle" domácích za jednu z branek bylo vybráno z konkurzu přes tři sta vlajkonošů. Ne všichni byli originální. Většina se ráda ulila ze školy nebo ze zaměstnání a ještě si přivydělala. Za každý den dostávali sto korun komparzného a za takové peníze bylo tehdy hodně piv i cigaret. Hned druhý den pochopili, mladí Čecháčkové, že stačí, když se nechají zapsat a po natáčení si přijdou pro apanáž. Nepřijali hru na „jako", při filmování se chovali stejně agresivně a brutálně, jak jim velí jejich přirozenost. Před stadio nem rozbíjeli zaparkovaná auta, a když dvacet z nich posadili do autobusu, aby představovali fanoušky Olomouce, ti ostatní bez sebemenších ohledů zaútočili se vší brutalitou i na ně.