Pražští adamité

(1917) Režie: Antonín Fencl

Hříšní lidé od vody

Tato veselohra se pyšní dvěma historickými primáty: poprvé v ní byly použity kromě jiných triků i dvojnické záběry a je to vůbec první český film, který byl úspěšně exportován: hrál se v Německu, v Uhrách, na Balkáně, v Rakousku; pobavil i ukrajinské občany.

Stručný obsah stále ještě ne stařecky zemdlelé frašky si můžou neznalí diváci přečíst v publikaci Český hraný film I: „Neděle v podolských lázních. Manželé Šťovíčkovi pozorují, co se tu děje. Pan Šťovíček by se rád zúčastnil veselí na plovárně, ale nemůže, protože manželka chce s přítelem na výlet. Při výletě se Šťovíček schová, zatímco manželka si myslí, že spadl ze skály a zranil se. Manžel zatím uteče na plovárnu, kde si jej návštěvníci pletou s novým plavčíkem Vénou Vodopichem. Po řadě komických situací manželka zjišťuje, že Šťovíček je na plovárně, a také si ho plete s Vénou. Toho mezitím hledá manželka, aby jí pomohl při pátrání po dítěti, které se jí ztratilo. Nakonec všechno dobře dopadne, vše se vysvětlí. Šťovíčková najde svého manžela, Véna se opije, dítě je nalezeno."

A přece se točí

Vypuknutí první světové války téměř pozastavilo výrobu českých filmů. Architekt Max Urban ukončil činnost vlastní společnosti, jejíž název ASUM tvořily iniciály jmen jeho a herečky Anduly Sedláčkové, tehdy Urbanovy manželky. Pan architekt byl ještě nápomocen jako kameraman při natáčení Nočního děsu, žertovného snímku s hororovými motivy, který vznikl svépomocí herců vinohradského divadla a měl premiéru o Vánocích prvního válečného roku. O půl roku později byl uveden jiný krátký komediální film, Ahasver, který režíroval podle vlastního libreta, jak se tehdy říkalo scénáři, režisér Národního divadla Jaroslav Kvapil. Významný český divadelník se věnoval filmové tvorbě i později v samostatné republice.
Na válečná omezení nikterak nedbal pražský stavitel inženýr Václav Havel, dědeček budoucího prezidenta, který se rozhodl, že v kině Lucerna bude uvádět i filmy vlastní výroby. Společnost Lucernafilm produkovala nejprve aktuality a přírodní snímky, prvním hraným filmem byl výrazně prorežimní film Dík válečného sirotka, vyjadřující nadšení českých obyvatel z války. Vznikl ve společné produkci s Rakouskou vojenskou správou.

Hvězdy ze Švanďáku

Na středometrážní snímek Zlaté srdéčko bylo již naopak u pokladen kin plno. Čeští diváci se rádi dívají ve špatných časech na veselohry. Režisér Antonín Fencl obsadil hvězdy domovského Švandova divadla. Debutovala v něm třicetiletá Antonie Nedošínská, pochopitelně že v maminkovské roli.
Také na vzniku Pražských adamitů měla rozhodující podíl „tvůrčí skupina" Švandova divadla. Antonín Fencl už sebe neobsadil do žádné role, ale znovu se spolehl na opory divadla, zvláště na manžele Kadlecovy, z nichž opět učinil ústřední milenecký pár. Rodinný potenciál filmu zvýšili tři malí potomci, které přivedli před kameru jejich účinkující rodiče. Slečny Ema Fenclová, Slávka a Lili Švandovy si zahrály role označené jako „děti na plovárně".
Exteriérové scény se natáčely v reálném prostředí - v Podolí, na Zlíchově, v Braníku, objeví se i plovárna Na Mlejnku, zatímco pro interiérové záběry posloužily, tak jako při natáčení Zlatého srdéčka, kulisy postavené na dvorku domu sousedícího se Švandovým divadlem.

Slavnostní uvedení

Od 19. října do 1. listopadu 1917 uvádělo kino Lucerna program vlastenecky nazvaný Český týden původních snímků. Mezi hosty, kteří svou přítomností ozdobili slavnostní zahájení a premiéru veselohry Pražští adamité, byla i Ema Destinová. Promítány byly také dokumenty Chrám svatého Víta na Hradčanech a Nové Město nad Metují. Pořadatelé, kteří věnovali hodně prostředků a invence reklamě, vábili diváky honosným programem vyzdobeným fotografiemi z filmu:
„Není pochyby, že česká Praha pozdraví nový původní výtvor filmový stejně srdečným způsobem, jakým zejména uvítala domácí snímek Zlaté srdéčko.
Uzříte na projekční stěně kina rušné pražské boulvardy, uvidíte parkové scenérie a nahlédnete také do ztemnělých dvorečků malostranských domků, jež, stuleny v klínu Hradčan a zaváty daleko od tepny města, zůstanou nadobro nepoznány velkému obecenstvu, z něhož snad pouze jednotlivci v ně nahlédnou při příležitostných vycházkách různých klubů. Mnohé scény nové veselohry odehrávají se na ztichlých náměstích Malé Strany, kde echo vašich vlastních kročejů jest vám jediným průvodcem, když z víru ulic prchnete do klidu podhradčanských zákoutí, mnohé výstupy položeny před omšelé portály starobylých domů a paláců malostranských, z nichž každý má svou historii a z nichž mnohé jsou opředeny pletivem tajemných zkazek, dosud tak málo zachycených.
A což scény, plné bujného veselí, jež hrají v jasu letních dnů v podolských lázních! Nevázaný život v prostředí, kde padají veškeré společenské rozdíly, kde slunko svítí stejně všem mužům a stejně líbá těla všech žen - nuže, humoru plný život veselého letního nárůdku zachycen způsobem, s jakým by ani sebeobratnější péro nemohlo závoditi!"

Cenzorský hodokvas

C. a k. cenzura se ovšem tolik nebavila jako později diváci. Veřejné promítání povolila, až když byl film násilně upraven. Musela být vystřižena scéna, ve které po titulku „Když muž je na frontě" navštíví opuštěnou paní v pavlačovém bytě soused oděný jen v negližé.
Zkrátka přišel i vilný pan Šťovíček, který pozoroval dalekohledem ženu koupající se v řece. Neprošly ani dvě scény, v nichž se paní Šťovíčková opaluje s přítelem a posléze se i líbají, vadil záběr na opilého návštěvníka plovárny, který napájel pivem miminko v kočárku.
Mužská část publika se nemohla kochat pohledem na boky vnadné plavkyně, které plavčík ozdobil plovacím pásem. Pan Maňas, „hrůzovládce říčních lázní, strážce mravnosti a plavčí mistr v jedné osobě", jak čteme jeho charakteristiku v programu ke slavnostní premiéře, byl postavou, kterou režisér a autor spolu s Milošem Havlem, synem zakladatele Lucernafilmu, psali „na tělo" robustnímu Jiřímu Nedošínskému.
Tvůrci filmu projevili smysl pro humor již při vymýšlení tylovsky úsměvných jmen hlavních postav a jejich „kádrových materiálů": Pan Šťovíček, soukromník (věčně mladého srdce, jež mu nedovolí poutat se pouze na jednu ženušku) - pan Josef Vošalík.
Paní Šťovíčková, jeho druhá polovice (nadmíru energická dáma, jež ráda si hraje na moralistku, ale sama přílišnou věrností nevyniká) - paní Terezie Javůrková.
Pan Drbaný, jejich domácí přítel - pan Adolf Karlovský.
Phil. Cand. Pilník (bláhový mladík, který nezná jiného potěšení kromě naučných slovníků) - pan Rudolf Kadlec.
Švadlenka Čiperná, veselé dítě (svým životním úkolem si stanovila, že učiní Pilníka řádným člověkem) - paní Ema Švandová ze Semčic.
Véna Vodopich, pražské dítě od vody - pan Josef Vošalík.
Nejen domácí, ale i zahraniční diváci se mohli přesvědčit - navzdory válečné šlamastyce -, že český film existuje a umí se už docela obstojně smát.