Muži v ofsajdu

(1931) Režie: Svatopluk Innemann

Soupeře rozdrtili rozdílem třídy

V hlavní roli obchodníka s konfekcí a gumáky, jakož i skalního fandy fotbalové Slavie, Richarda Načeradce, si nelze představit jiného herce než Huga Haase. A přesto musel za jeho obsazení autor adaptované předlohy Karel Poláček velice bojovat.

Vznik dodnes slavného filmu byl jednoduchý jak fotbal sám. Soudě alespoň podle toho, jak to popsal sám Karel Poláček. Vtipně a ironicky pootevřel před diváky dvířka do tehdejší české kinematografie: „V pražském ateliéru AB měli okénko, nemohli nějaký termín zadat, takže hrozilo, že zůstane prázdný. Vypočítali si, že kdyby se nefilmovalo, prodělali by peníze, a proto se rozhodli, že raději zfilmují něco, co propadne. V největší bídě o nějaký námět se obrátili na slušnější literaturu, z čehož můžeme pochopit velikost jejich bídy. Režisér Innemann mi tedy řekl, že Muže v ofsajdu sice nečetl, ale že by je filmoval. V rekordním čase sedmi dnů napsali scenario, k němuž jsem asi v hodině napsal v Bohuslavově kavárně dialogy."

Problém nastal, když Karel Poláček řekl výrobcům, koho si vybral na hlavní roli: „To je hrozně rozladilo, říkali, že ho neznají a že ho vůbec nikdo nezná, že herci z Národního divadla jsou samí kouzelníci a že s nimi nic není a že Pepík Rovenský nám to takhle zaválí. Ale já jsem si postavil hlavu, že to musí hrát Haas a tahali jsme se dlouho na všechny strany. S velkým vzdycháním a hrozně smutně tedy přistoupili na toho Haase. A najednou byli Muži v ofsajdu velký úspěch a Hugo Haas hvězda, o kterou se potom tahali."

Jak zestárnout

V době natáčení třicetiletý Hugo Haas dokonale splynul s postarším Načeradcem. Měl k tomu - kromě nesporného hereckého umění - i genetické předpoklady. Také on poznal prostředí malých židovských obchodníků v českém teritoriu, protože jedním z nich byl i jeho otec. A tak brněnský Zikmund Haas, a také spisovatelův tatínek Jindřich Poláček z Rychnova nad Kněžnou, se stali - aniž si to patrně kdy uvědomili - vzory pro nesmrtelnou filmovou postavu.

Hugo Haas ovšem musel poněkud deformovat svůj zevnějšek. Mladý muž líbivého zevnějšku se ukryl pod maskou padesátníka s knírem, který se pohybuje se cvikrem na nose a s kloboukem zvaným buřinka či také bouřka na hlavě. Huhňavým hlasem komentuje dění kolem sebe, neustále si stýská na svou nelehkou existenci. Slovní projev v této originální Haasově podobě nemá mít jen výlučně komický účin; je to výrazný charakterizační znak postavy.

Další skvělí plejeři

Muži v ofsajdu nejsou komedií velkého sólisty, jaké jsou filmy Vlasty Buriana, ale - jak trefně napsali ve Filmovém kurýru - „ mají ještě řadu hráčů, kteří rozdrtí soupeře rozdílem třídy." Platí to především o Jindřichu Plachtovi, představiteli vdovce Emana Habáska staršího. Krejčí pro pány a hochy ze Žižkova, odolávající soustavným nájezdům vdavekchtivé vdovy Ouholičkové, baví a zároveň dojímá svým láskyplným vztahem k dospělému synovi, kterého v závěru vyprovází jako ženicha:

• Ukaž, jak jsem ti to ušil? No, vepředu, ti řeknu... ale vzadu přímo překrásný. To se mi povedlo. Jo, jo. To se teď nosí, takhle. Dobře. Ukaž. Zvedni ruku. Neškrtí tě to?

• Ne, to je dobře ušitý.

• No tak vidíš. Látka je to vytrvalá, to ti hodně vydrží. Tak teď jenom, když jdeš okolo zdi, aby si se neotřel, a když si sedáš, zvedni si kalhoty. Tak dělej. Eman je pašák, Eman je pašák, to je marný. A víš, Emane, zejtra půjdeme spolu mamince na hřbitov. Všecko jí to tam řekneme. Vona chudinka byla taková dobračka starostlivá. Nic tady na tom světě neužila, tak jí to tam řeknem, ať taky slyší lepší zprávy. No, pojď, no tak, oni by se po nás sháněli.

Mladého Emana, příznivce Viktorky Žižkov, si zahrál jmenovec Eman Fiala. Jeho jméno čteme i u titulku autor hudby. Složil písničku pro sbor švadlenek Šijem, pořád šijem a popěvek fotbalových fandů Dej gól, který před kamerou zazpíval slavný R. A. Dvorský v doprovodu svého orchestru Melody Boys.

Debutující devatenáctiletou Jiřina Štěpničkovou obsadili do komické role Emilky Šefelínové, jejíž srdéčko zlomí Eman mladší. Jejího přísného otce, holiče z Nuslí, představuje Theodor Pištěk. Jeho manželku nehraje jako tradičně Antonie Nedošínská, nýbrž Ella Nollová, taktéž zavedená na „obor maminek".

Komedie lahodí oku fotbalových fandů, nejen slavistů a „spartistů", jak nezvykle pojmenoval množinu spoluobčanů jeden filmový novinář, patrně bez fotbalového vyznání.

Jeho zasvěcený kolega se rozplýval blahem nad detailními záběry na hřišti A. C. Sparty natočených „faulů, rohů, kiksů, robinzonád a gólů". Chválil kameramana Václava Vícha, který zaznamenal branku „z nejrůznějších úhlů, dokonce i z výšky". V ní exceluje také „kumštýř" František Plánička.

Tehdejší rozhlasoví posluchači, kteří moc dobře znali hlas Josefa Laufera, mohli slavného sportovního komentátora také konečně vidět v akci.

Využít úspěchu

Úspěch Mužů v ofsajdu, kteří se jen ve dvou premiérových kinech hráli šest týdnů, způsobil, že výrobci si vynutili na Karlu Poláčkovi pokračování. Za pět měsíců (!) byla uvedena veselohra, v jejímž názvu - zcela určitě z důvodů reklamních - se objevilo populární jméno: Načeradec, král kibiců. Titulního hrdinu, který téměř všechen čas tráví v kavárně mezi hráči karet a biliáru, pochopitelně hrál Hugo Haas. S ním přešli i mnozí další herci, třebaže někteří jsou obsazeni do nových rolí, jako kupříkladu výrazný epizodista Felix Kuhne, v civilu bratranec „zuřivého reportéra" E. E. Kische. 

Producenti si ale našli jiného režiséra, Gustava Machatého. Ten moc dobře uměl režírovat psychologická dramata s výrazným sexuálním nábojem (Kreutzerova sonáta, Erotikon, ale především Extáze); veselohry mu ale tolik nešly. Nepovedl se němý Švejk v civilu a rovněž v Načeradci, králi kibiců nedokázal anekdoticky pointované sekvence dějově spojit.

Zavržený režisér Svatopluk Innemann v sobě dlouho dusil vztek. V době protektorátu podlým způsobem napadl Huga Haase, herce, který se tolik zasloužil o jeho největší režijní úspěch. Článek Umělecká koryta otiskl v plátku Štít národa: „O založení uměleckých koryt se neslavně zasloužil a měl v nich primát Žid Hugo Haas, který po 15. březnu 1939, když mu hořela půda pod nohama, s židovskou mazaností si honem opatřil z rychle likvidujícího francouzského vyslanectví povolení k emigraci do Paříže. Jen této okolnosti máme co děkovat, že jsme byli zbaveni tohoto průměrného herce, židy-marxisty favorizovaného. Hugo Haas byl pravým příslušníkem své rasy, která kam přišla, sedm let tráva nerostla, to znamenalo, že tak řečeno vyžral, co se kde dalo. Pro věčnou paměť zaznamenávám odstrašující příklad jeho korytářské činnosti! Za prvé byl členem Národního divadla, jehož nápis - Národ sobě divně kontrastoval s řáděním tohoto Žida ve Zlaté Kapličce. Za druhé byl nejzaměstnanějším hercem u filmu. Ale to mu nestačilo, chtěl ve své židovské chamtivosti více a tak za třetí, stal se filmovým režisérem a za čtvrté i scenáristou..."

Ušetřeme si dalších slov pokroucené stylistiky. Jako důkaz jednoho morálního pádu to jistě stačí. Pan Načeradec hořce zaplakal.    
 

Život podle scénáře Mohl by být o něm natočen film. O jednom lidském a hereckém osudu, který se začal v roce 1901, a skončil se prvního dne posledního měsíce roku 1968. Symbolicky? Snad žádný jiný herec neprožil svůj život tak věrně podle schématu filmů, v nichž hrál, jako Hugo Haas. On sám už vlastně napsal scénář: humor se v něm míchá s nostalgií a sentimentem, proti stesku se brojí ironií; štěstí klokotá smíchem mladé a hezké dívky nebo se zablýskne ve věrných psích očích. I vhodný režisér by se patrně našel. Kde však hledat hereckého protagonistu?