Lásky jedné plavovlásky

(1965) Režie: Miloš Forman

Nejnudnější scénář, naivní a nepravdivý!

Nejnavštěvovanější český film Miloše Formana, který vidělo dva a půl milionu diváků jen v domácích kinech, se mohl jmenovat Přihořívá nebo Láska jako prám. Mnozí pokrytci, když se nejprve pokochali, pak spílali jeho tvůrcům kvůli nemravným scénám.

Kdyby tušili, že pro americké diváky se nechal Miloš Forman přimět ještě k dotočení záběrů zcela odhalené Hany Brejchové! A ve verzi pro Ameriku je ještě jedna scéna navíc: zatímco Andula (Hana Brejchová) čeká v bytě rodičů, Milda (Vladimír Pucholt) domů nespěchá a sedí v baru. Pak doprovází vnadnou dívku, která mu slíbí, že ho pustí oknem dovnitř. Je to ale lest, neboť bydlí až ve čtvrtém patře, a tak se Milda dobývá omylem do ložnice vyděšených manželů v přízemí... Ale Češi nemusejí litovat, film je skvost i bez toho. Není těžké přijít k vynikajícímu námětu, máte-li ovšem tvůrčí invenci Miloše Formana a jeho spoluautorů Jaroslava Papouška a Ivana Passera. „Nebyl jsem tehdy ještě podruhé ženatý a dost často jsem bezhlavě a bez cíle bloudil od kamaráda ke kamarádovi, od lokálu k lokálu. Jednoho dne, bylo už po půlnoci, jsem jel autem domů, do Všehrdovy ulice za Národním divadlem, a najednou vidím, jak si to po mostě šine holka s kufrem." Miloš Forman zastavil a nabídl dívce pomoc. Dozvěděl se od ní, že přijela za klukem, s nímž se poznala a sblížila před pár dny u nich ve Varnsdorfu. Jak však zjistila, adresa, kterou jí dal, je falešná. Miloš Forman jí dělal galantně garde až do rána, kdy ji odvezl na nádraží. „Od ní jsem se také dozvěděl o situaci ve Varnsdorfu, jež se pak objevila ve filmu. Velké textilní fabriky, oblast vylidněná po odsunu Němců, daleko víc děvčat než chlapců. Ve Zruči to bylo totéž, jen fabrika byla nová, v českém kraji."
Neuvěřitelně zní, že díky opravdu profesionální prozíravosti jistého barrandovského činovníka jsme o film málem přišli. „Když skupina scénář přečetla, schválila a doporučila do výroby, dostavil se hlavní dramaturg a roznesl ho na kopytech. Nejnudnější scénář, jaký v posledních letech četl, naivní, nepravdivý..."

Dobří herci mezi námi

Miloš Forman se rozhodl, že po dobrých zkušenostech z Černého Petra se zaměří výhradně na neherce. „Člověk je ovšem musí jako lidi moc dobře znát, mít je prokouknuté, vědět, jak se v různých situacích chovají, čeho jsou schopni. Obsadil jsem Janinu sestru, Haničku Brejchovou, vůbec ne proto, abych se mstil své první ženě, jak tvrdili zlí jazykové, ale především proto, že jsem ji strašně dobře a dlouho znal, a věděl jsem, že je nadaná."
Na otázku, zda je pravda, jak se šušká, že Hana Brejchová dostala údajně za roli Anduly - s ohledem na erotickou scénu - dvě stě tisíc, Miloš Forman uvedl v tisku skutečnou výši jejího honoráře: 10 540 Kčs. Josefa Šebánka (později slavného dědu Homolku) tvůrci poznali, když hledali vhodný byt Mildových rodičů. Kameraman Miroslav Ondříček je přivedl ke strýci a tetě své manželky do Karlína. A když od Šebánkových pozdě v noci odcházeli v povznesené náladě, měli o roli otce naprosto jasno.
Filmovou manželku Josefa Šebánka, soustružnici Miladu Ježkovou, našli Jaroslav Papoušek a Ivan Passer v tramvaji, kde cosi výrazně komentovala. Nejen pro vlastní filmy, ale pro celou českou kinematografii objevili dva z nejvýraznějších neherců.
Při premiéře se dušovala paní Ježková manželce Josefa Šebánka, že ve slavné postelové scéně si oblékla pod noční košili ještě silné pyžamo.
V ateliéru se netočilo, téměř půl roku strávil štáb filmu v autentických prostředích. Pochopitelně, že podmínky nebyly vždy přívětivé. Do malého pokojíku v internátu se muselo vtěsnat několik dívek a členů štábu. Promluvy neherců se snímaly kontaktně, bez použití následných postsynchronů, což vyžadovalo od mistra zvukaře přímo svatou trpělivost. Tenké stěny propouštěly každé zakašlání z vedlejších místností, rušily zvuky či kroky z vyššího patra...
Scénář nebyl zákonem, Hana Brejchová ho dokonce ani nesměla číst: Miloš Forman jí před každým záběrem popsal situaci a ona si texty dotvářela. Mnohé historky a příhody, které Andula vypráví, se staly její představitelce. Ta se jedinečně ztotožnila s postavou.
Dívky ze zručského internátu, ale i další, se cítily být poškozeny na své dobré pověsti. Přitom hned po premiéře začaly objíždět posázavské městečko stovky chlapců a mužů. A jak se psalo, pro mnohé svůdníky to byla úspěšná výprava.
Kromě Vladimíra Pucholta, s nímž tvůrci od začátku počítali pro roli muzikanta Mildy, byl obsazen už pouze jeden profesionální herec. Miloš Forman zjistil až při natáčení, že jeho kamarádi, představující záložáky na taneční zábavě, byli výborní jen ve dvojici. Když účinkovali v požadované trojici, jejich výstupy ztrácely tempo a tím i přesvědčivost. Nepomohlo ani obsazení spisovatele Josefa Škvoreckého, který se navíc nedokázal zbavit příliš inteligentního výrazu. Nebyl zkrátka bodrým tatíkem, který s parťáky mobilizuje k bojové akci - zahnout vzdálené manželce.
Spásným se stal nápad povolat Vladimíra Menšíka, který dokázal dát postavě přirozený půvab a navíc byl nenápadným dirigentem obou svých partnerů. Miloš Forman si byl vždy vědom Menšíkových hereckých kvalit, proto ho později pozval i do amerického filmu Ragtime, ve kterém mu připravil výraznou roli emigranta, pochopitelně špatně mluvícího. Herec ale odmítl. Že by se prý udusil už v letadle.

Jacqueline se smála

Film Lásky jedné plavovlásky byl nadšeně přijat na benátském festivalu. Kritici pěli chválu, že Miloš Forman snad nejpůsobivěji dokáže spojit dokumentární styl „cinema-verité" s hraným filmem. „O člověku nevypovídají jen velké fresky," napsal trefně jeden z nich. Proto po vyhlášení cen kritizovali porotu, že film, o který byl takový zájem, při udílení hlavních cen přehlédla. Jen sovětský redaktor Litěraturnoj gazety věděl své. Vlastně nevěděl: „Miloš Forman projevuje výtečné vlastnosti umělce-pozorovatele, obdařeného navíc mimořádným smyslem pro humor. Avšak ani věrohodné skici charakterů a zajímavé detaily v chování hrdinů nepomáhají odpovědět na otázku: ve jménu čeho se nyní chopil Miloš Forman kamery?"
Film byl nominován na Oscara, několik měsíců se promítal v jednom specializovaném kině v New Yorku. Jednoho dne se do fronty postavila i Jacqueline Kennedy, sledována dvěma nápadně nenápadnými muži - agenty FBI. Paní Marion Billings, která řídila propagaci filmu Loves of a Blonde za velkou louží, při návštěvě Prahy v roce 1966 prozradila víc: „Od diváků, kteří seděli v blízkosti paní Kennedy, jsme se dozvěděli, že se při promítání smála a že na všechno živě reagovala. Zřejmě se jí film líbil."
Nelze si nepovšimnout, že Miloš Forman - proti svým zvyklostem a tvůrčímu stylu - zobrazuje Andulu nejen jako příliš důvěřivou a tedy směšnou naivku. Neskrývá, že ho její osud dojímá, což je patrné v závěru, kdy dívka vypráví o zážitcích z Prahy, kde na ni byli všichni strašně hodní - a diváci slyší tóny písně Ave Maria. Na otázku, zda se nebál, že tím zavdá k pocitu falešného patosu, se usmál: „Nejhorší je najít začátek a konec." Jak jednoduché, viďte?

PROČ HANA A NE JANA? Miloš Forman vysvětluje, jaký je rozdíl mezi Janou Brejchovou a její sestrou Hanou, kterou obsadil do hlavní role. „Jana se vždycky blížila víc k intelektuální sféře, Hana je prostší a jednodušší, snad i proto, že není tak výrazně hezká. Talent by jí určitě umožnil uplatnit se i v jiných druzích filmu, fyzický typ je ale určitým omezením... Má úžasnou schopnost volného projevu - i s tím nebezpečím, že nepozná míru. Ale Vláďa Pucholt ji pevně držel v rytmu scény, v profesionální poloze."