Farářův konec

(1969) Režie: Evald Schorm

Na zakázku Brodskému a Brejchové

Scenárista Josef Škvorecký prozradil jeden z důvodů vzniku tohoto filmu: „Byla to realizace staršího slibu, který jsme dali Janě Brejchové a jejímu manželovi, Vlastimilu Brodskému, že pro ně napíšu filmovou komedii a Evald ji zrežíruje."

Vlastimil Brodský, představitel falešného faráře, neskrýval později údiv, že film mohl být promítaný, byť to bylo v čase, kdy ještě nenastala tuhá normalizace: „Já jsem nedávno viděl ukázku z Farářova konce, byl to dialog Kantora Libíčka se mnou, a říkal jsem si: To snad není vůbec možné, že tohle pustili do éteru. Buď to přehlédli, nebo nepochopili. Ale oni byli dost tupí, takže některé věci straně a vládě dost unikaly v tomhle smyslu protikomunistického postoje."
Kantor například deklamuje: „Já jsem pro dialog, pane faráři. Ovšem, není dobře možné, abyste v něm vy hrál prim. Vzhledem k mému postavení v obci by to vážně ohrozilo její chod. Takový dialog musí být především užitečný." Kostelník: „Komu užitečný?" Kantor: „Komu! Přirozeně všem. Nám jde o všechny."
Je v duchu tohoto filmu, a nelze se tomu ani smát, že recenzentka významného newyorského týdeníku považovala Kantorovy nejpustší partajní fráze za citáty Čechova.

Herec Škvorecký

Josef Škvorecký psal v šedesátých letech scénáře. Jeho filmová sláva mohla být zářivější, ale měl smůlu, mnohé projekty nesměly být uskutečněny. A stejně utrpěla jeho herecká kariéra. Do velké role záložáka v Láskách jedné plavovlásky nakonec Miloš Forman obsadil místo něho Vladimíra Menšíka a stejně se zachoval i režisér Jan Němec: ve filmu O slavnosti a hostech ho jako představitele hosta, který jediný odmítne poklonkovat diktátorskému hostiteli a ze slavnosti odejde, vyměnil za Evalda Schorma. Autor slavných Zbabělců mimochodem z filmu nezmizel - zahrál si jiného hosta.
V dlouhých přestávkách, které při filmování bývají, si oba amatérští herci povídali: spisovatel požádal přítele, zda by nevytvořili filmovou komedii podle staré historky. V roce 1950 si ji přečetl v novinách, a nezapomněl ji; snad i proto, že k události došlo v jeho rodném kraji na Náchodsku. Popsal ji takto: „Jakýsi dobrodruh žil osm měsíců jako farář v horské vsi ve východních Čechách, čistě jen ze štědrosti nic netušících farníků, šťastných, že v době, kdy nepoměrně velký počet kněží se zabýval kopáním kanálů a kutáním uranu, mají ve vsi velebného pána." Režisér neodmítl a iniciátor jásal: „Začali jsme se scházet a já neviděl víc než komický příběh. Evald jím trošku pootočil, a příběh se prohloubil, rozezněl ozvěnou nějakého zajímavého sklepení. Nakonec, jako ze všeho, na co jeho požehnaná ruka sáhla, z toho bylo filozofické podobenství o světě, který nás oba zajímal, kde jsme byli doma, a proto nás pálily jeho křivdy a pošetilosti: o světě po Únoru."
Evald Schorm obohatil příběh o biblické motivy, jako jsou legenda o Ježíšovi, o kajícnici Maří Magdaléně v podobě vesnické „rajdy Majdy" (Jana Brejchová). Přibyly i symboly a podobenství. Žel, příběh se až příliš zašifroval i přičiněním druhého dějového pásma s pouťovými výjevy v kočovném divadle, kdy herci komentují události, ale také se stávají součástí hlavního příběhu. Není zřejmá doba děje. Kostýmy některých postav odkazují k první republice, jiné dokonce až do doby Rakouska-Uherska. Televizory a místní rozhlas, jehož ampliony věší dva montéři po vsi, ovšem dávají tušit, že jsme v současnosti.

Kristián v sutaně

Při natáčení docházelo ke změnám proti scénáři: podvodný farář se měl nakonec oženit, autoři ho ale nechali zemřít mučednickou smrtí, Kantora zbavili původní homosexuality, ale Jan Libíček ho tak trochu stejně hraje, Evald Schorm si prosadil, aby vidoucí Jan Páně nebyl malý školák, nýbrž postarší venkovský podivín.
Postavy nemají až na výjimky jména, jejich symbolický význam je zvýrazněn počátečními velkými písmeny: Kostelník, Kantor, Babička, Hejtman, Vandrák, Hospodář (scenárista Vladimír Valenta, představitel přednosty stanice z Ostře sledovaných vlaků), Principál (spisovatel Pavel Bošek), Dráb (Jan Schmid z Ypsilonky)... Nevěstu Annu si zahrála Zdena Škvorecká, její manžel si napsal roli činitele, který tlachá v televizním vysílání.
Josef Škvorecký se svěřil, že by rád napsal filmovou komedii, která by lidem utkvěla v mysli tak jako jeho generaci Kristián. Neuvedl, zda se o to pokusil, ale snad ani on sám si neuvědomil,
že titulní postava z hořk9/09é komedie Farářův konec má leccos kristiánovského. Vždyť i přišlápnutý kostelníček zatouží alespoň na chvíli, jednorázově, vyšlápnout si do vyšších společenských pater, zahrát si na někoho váženějšího, kdo byť podvodem získá lidskou důstojnost.
A stejně ani on není zápornou postavou, jehož podvodnictví by žádalo moralizující odsudek. Vesničané si ho váží pro jeho vstřícnost a vlídnost. Autoři v explikaci ke scénáři ho charakterizovali: „Je to podvodník kvalifikace, ale doufáme, že nikoliv podvodník srdce." Scenárista se svěřil: „Je to můj sen o vesnici, s ožralým vandrákem, upovídaným učitelem, rozšafnými sedláky, Annou, co se chce vdávat, a Toníkem, co se nechce ženit, s koketní vesnickou rajdou, se sprostou babičkou. Mikrokosmos spojený se vzpomínkou na klasické vesnické romány české literatury. Zemitá nemravnost..."

Tip na výlet

Počepice, filmovou vesničku, objevil kameraman Jaromír Šofr osm kilometrů od Sedlčan. Josef Škvorecký, který se zúčastnil natáčení, zažil hned první den veliké překvapení. Přistoupila k němu místní babička z komparzu a ukázala mu fotografii: „Na ní sličný mladý kněz - a on je to můj strýc! Počepice byly jeho první farností a já to netušil."
Tehdejší pan farář pustil filmaře do kostela, ale pak ho museli znovu vysvětit: pomocní dělníci totiž pojídali na oltářních stupních zavináče a nevhodně se bavili o krátkých sukních Jany Brejchové.
Poslední scény se dotáčely 20. srpna 1968. Toho dne, v předvečer národní tragédie, se udála i jedna konkrétní tragédie lidská: při autonehodě se zabil africký student Gueye Cheick, který představuje Černého biskupa.
Tvůrci nemohli tušit, že jejich nepravý farář je bezděčně předchůdcem laických kněží, kteří byli tajně svěceni v čase normalizace. Vše má svůj konec. Životní pouť skončil kostelník, který se mohl rok těšit, že ho věřící oslovují „důstojný pane". A po roce končí i seriál, v němž jsme vám přiblížili osudy některých českých filmů.

Zasloužilá epizodistka Byla partnerkou slavných herců, například vedle Jana Wericha se objevila v Panu Tau, vidět ji můžeme i v dalších oblíbených seriálech Byli jednou dva písaři a C halupáři, filmy, v nichž hrála, patří k nejznámějším: Dařbuján a Pandrhola (chalupnice), Dívka na koštěti (babka na farmě), Jáchyme, hoď ho do stroje! (sousedka Nevyjelová). A přesto není Josefa Pechlátová, která hraje ve Farářově konci sprostou Babičku, moc známá. Herecké mládí prožila putováním s divadelními společnostmi, vystupovala i v pražském kabaretu U bílé labutě, zájem o ni měli v rozhlase. Po válce ochotně dokazovala, že opravdu není malých rolí: Pan Novák (toaletářka), Vzbouření na vsi (vesničanka), Páté kolo u vozu (babička ve frontě u mlékárny), Divotvorný klobouk (babka s nůší). V Šíleně smutné princezně představuje babičku, která nepřestane plést, ani když se po výbuchu ocitne na stromě. Největší roli, prababičku, dostala v komedii Hogo fogo Homolka. Narodila se v roce 1890, zemřela v sedmdesátých letech - ani pečlivému encyklopedistovi Miloši Fikejzovi se nepodařilo zjistit přesné datum jejího úmrtí.