Vlezte mi na hrb!
Česko z velbloudích zad

Svět se opravdu zbláznil, dal jsem za pravdu reklamnímu sloganu, když jsem je uprostřed malebné jihočeské krajiny poprvé spatřil. Mezi typickými kapličkami, rybníky a zlátnoucím osením proplouvali jako pyšné koráby. Kdeže fata morgana! Skuteční velbloudi. Kašlete na Afriku a Asii, dobrodružnou cestu mezi hrby můžete prožít za humny.

Teploměry v egyptské Gíze hlásí dvaatřicet stupňů Celsia, v jižních Čechách slunce vyhnalo rtuť ještě o dva stupně výš. Čúrky potu na zádech, otravně bzučící masařky, fantasmagorický krasohled tetelícího se vzduchu. Osada Bítov nedaleko Tábora si s aktuálními poměry v exotických zemích nezadá ani v nejmenším.
„Dobrej, už na vás čekám," vypálí z vrat jihočeského statečku opálená žena. V rychlosti mě představí koze Róze a pochrochtávajícímu čínskému prasátku Pepině a už mě vede ke své největší chloubě - dvouhrbým velbloudům.
V plenéru jihočeské krajiny působí jako pěst na oko, ale Žanetě Fabiánové jsou velbloudi nade vše. Jeden stříbrný jí visí na krku, a jak časem pochopím, má význam víc než symbolický - rázná chovatelka podřizuje svým dvouhrbým přežvykujícím láskám celý život. Vlastně byly i příčinou rozpadu jejího manželství, když kvůli nim odešla z velkoměsta na statek do malé osady Bítov na Táborsku. „Manžel vesnici nezvládl," úsečně vysvětlí jihočeská velbloudářka a jde raději přivolat z pastvy - to už tónem vyloženě mazlivým - dva několikametrákové kolosy. Jednoho z nich pro mě za chvíli osedlá.
Patnáctiletý Mohamed a pětiletý Šajtan ohrnují pysky a nedůvěřivě si mě prohlížejí. Na můj vkus až příliš zblízka. Velké zureportáž by zažloutlé jako vlašské ořechy s chroupáním lisují právě uškubnutý pažit na zelenou močku. „Nebojte, neplivou velké hleny jako lamy. Sliny spíš do široka rozprsknou," říká nevzrušeným hlasem chovatelka. Odskočím ve vteřině. O takovou sprchu skutečně nestojím.

Velbloudí pračka

Velblouda jsem dosud viděl jen v zoo nebo na krabičkách camelek, a tak se v blízkosti mohutných Mohameda a Šajtana cítím - eufemisticky řečeno - trochu nejistě. V těsném kontaktu vyvolává jejich velikost oprávněný respekt. Vedle spršky plivanců umějí i pořádně kopnout. „Působí klidně, ale jsou to svině shazovačný," nepomáhá mi se vztahem k drabařům (i tak se dvouhrbým velbloudům říká) Žaneta, když vykládá základní teorii jízdy.
Staršímu z velbloudů, na němž pojedu, vyčesává zbytky línající srsti. Nová mu roste zatím jen na krční páteři a přesně kopíruje i linku hrbů. Nechci si konzervativně vyhlížející zvíře pohněvat, a tak myšlenku o tom, že jeho momentální porost vypadá jako pankáčské číro, raději nahlas nevypouštím.
„Mohamed, down!" zavelí Žaneta. Kleknuvšímu zvířeti vkládá mezi hrby jezdecké sedlo, pod břichem utahuje popruhy a upravuje délku třmenů. Zručnost a cvik nepřehlédne ani laik. Oba velbloudy koupila před třemi lety od známého cirkusáckého klanu Brousků. Měla sice už dřívější několikatýdenní zkušenost z farmy v Austrálii (jednou dokonce zvítězila v tamních velbloudích závodech), ale na většinu fíglů při výchově a výcviku velbloudů musela přijít sama. Mezi velbloudáři se rady jen tak na potkání nerozdávají. Zpočátku zažívala krušné chvíle. Dokonce přemýšlela, že Mohameda prodá. Dnes už si však na tvrdé zvyklosti v branži nestěžuje. Už s vlastními zkušenostmi uznává, že chovatelské grify jsou největším velbloudářovým know-how. Každý musí mít dostatek vůle a odhodlání, aby si stezku k velbloudí duši vyšlapal sám.
O totéž se s nohama nejistě zaklesnutýma v třmenech pokouším i já. Pohrdavě se šklebím sám nad sebou, když se přistihuju, jak vemlouvavě k osedlanému Mohamedovi promlouvám. Učiněný prosebník. Avšak není čas na sebezpyt. „Mohamed, up!" Nohaté zvíře se začíná pomalu zvedat. Okamžitě chápu, proč se velbloudům říká koráby pouště: nejprve vzpřimuje zadní chůdy (málem jsem se zakousnul do hrbu před sebou), pak rovná přední (nečekaně mocný záklon a následný karneval plotýnek mě dohnal k zaúpění). Zažít houpavé vstávání a lehání nohatého kolosu třikrát čtyřikrát po sobě, zaručeně dostanu mořskou nemoc.
Zvíře se konečně dorovnalo a mně dochází, jak relevantní umějí být čísla. Jak mě průvodkyně pohotově informovala, sedlo pod mým zaťatým zadkem je ve výšce sto osmdesáti centimetrů - hlavu mám tedy zhruba ve třech metrech, ale připadám si jako na Petřínské rozhledně. Protože se bojím pustit sedlových držadel, křižuju se jen v duchu. Zato Žaneta, která živý dopravní prostředek s povážlivým nákladem vede kamsi do polí, je úplně klidná. Chrlíjednu
historku za druhou: „Mohamed se něčeho leknul a dal se do běhu. Jak utíkal, asi si mě nevšiml. Srazil mě na zem a na ní mě těma svýma nohama pěkně semlel. Cítila jsem se jako v pračce," vypráví jednu z těch, které mi v sedle neudělaly vůbec dobře. Příliš pozdě lituju floutkovského gesta, jímž jsem před pár minutami odmítl nabízenou ochranou přilbu. A že kolem naší cesty je balvanů! Místo toho, abych se kochal netradičním královským rozhledem po malebné jihočeské krajině, ostřím na kameny a patníky (v tu chvíli obrovských rozměrů a mimořádně ostrých hran) a hlavou mi samovolně běží projekce dramatických pádů, které nevyhnutelně musejí s každou vteřinou přijít - rozbitá hlava, zlomená klíční kost, vykloubené rameno. Kdeže jsi, má bezpečná barová stoličko?!

Zimní blaho

Je to nečekaný pohyb. Velbloudí hlava mizí kdesi pode mnou a pohyb zvířecí páteře mě pobízí k opuštění sedla. Tahle velbloudí škodolibost (ve skutečnosti si chtěl, chudák, jen utrhnout z trsu trávy) mě donutila k nebývale rychlým pohybům - direportáž voce ručkuju po sedle, chaoticky se přichytávám řemenů postroje, plazím se po zvířeti jako liána svlačce. Předkloněná velbloudí šíje připomíná dlouhou skluzavku, jenže místo vodní hladiny je pod ní tvrdá zem. Uf, s vypětím všech sil jsem se v sedle udržel. Sulc v místech, kde má řada lidí svaly, se po sebezáchovném boji vyčerpaně chvěje.
„Mohamed, down!" Konečně. Sice zase chvíli vlaju na velbloudích hrbech jako hadr v průvanu, tentokrát však „se zkušeným úsměvem", jak konstatuje Žaneta. Sám dobře vím, že se usmívám především úlevou, ale ješitnost velí vnější dojem nevyvracet. Přežil jsem mezi hrby asi čtyřicet minut. Být běžným zákazníkem, velbloudí statek by si za ně vyúčtoval čtyři sta korun. Při delších vyjížďkách jihočeskou krajinou stojí hodina pět set korun. Každý ze zájemců o netradiční zážitek musí navíc podepsat prohlášení, že na velblouda nasedá na vlastní riziko. „Jinak do sedla nikoho nevysadím," říká přísně chovatelka.
Náklady na pořízení velbloudů se Žanetě Fabiánové ještě nevrátily, na krmivo, které během celého roku sežerou, si však velbloudi už vydělají. „I ze špatného sena a chudé potravy jsou schopní načerpat potřebnou energii. To třeba koně neumějí," pochvaluje si mimořádnou velbloudí skromnost chovatelka. Když jsou Mohamed se Šajtanem poslušní, dostanou kýbl suchého pečiva, přebytky ze sousedčiny úrody cuket nebo koše zelí zlevněného při výprodejích okolních supermarketů. Mimořádnou pochoutkou je pro ně kůra ovocných stromů.
Stejně nenároční jsou drabaři i na bydlení. Mají k dispozici přístřešek chráněný ze tří stran, moc jej ale nevyužívají. Nejlépe se cítí venku. Počet a prostornost výběhů dokazuje, že majitelka jim dopřává svobodu v co největší možné míře.
„Velbloudům v zimě není zima," vyvrací Žaneta mylnou domněnku, se kterou se setkává na každém kroku. „Mám moc ráda, když se v zimní ráno vzbudím, podívám se z okna a vidím své velbloudy, jak se rozvalují na sněhu a mají krásně ojíněnou zimní srst. I oni to mají rádi," zasní se na chvíli velbloudářka.
K vystudované profesi se absolventka hotelové školy už vrátit nehodlá. Doufá, že si splní sen a velbloudí farmu rozšíří o další zvířata a přitáhne na statek ještě více sběratelů netradičních zážitků. Zrovna teď si brousí zuby na velbloudí samičku. Její současný majitel však za ni chce sto tisíc korun, a to se chovatelce zdá příliš. Ví i o několika prodejných kusech v Německu, tam za ně chtějí také mnoho - pět tisíc eur (zhruba 130 tisíc korun).
Když se s osobitou chovatelkou loučíme, dává nám pohladit vylínalou velbloudí srst. Má jí v krabicích několik kil. Plánuje, že z ní začne vyrábět originální suvenýry. Předměty, které budou jejich majitelům připomínat fatu morganu jihočeské Afriky a bláznivé tetelení mezi hrby velbloudů.