Adrenalin po česku

Kolo, které ovládáte jenom náklonem těla, akrobatické boty, elektrický skateboard a vozítka, která nikdy nedostanou povolení vyjet na silnici. Vyzkoušeli jsme za vás nejrůznější udělátka, která se prosazují v adrenalinové zábavě. Zajímá vás noční sjezd bobové dráhy nebo simulovaný seskok z letadla? Seberte odvahu udělat krok do neznáma.

„Jsou dva typy lidí. Jedni odsud odejdou s rozzářenýma očima a chtějí víc. Ti druzí si řeknou: O. k., tak jsem si to zkusil a jednou stačilo," říká Honza Turek, jeden z instruktorů v květnu otevřené Skydive areny v pražských Letňanech. Vzduchových tunelů je v Evropě zatím jenom několik, nejbližší v Německu, další třeba v Anglii. Ten český vznikl díky několika nadšencům, kteří s důrazem na kvalitu, nízké náklady na provoz a originalitu vymysleli vlastní technologii. A podle dosavadních ohlasů se realizace podařila víc než dobře.
Půl roku staré novinky využívají zatím hlavně parašutisté a profesionální sportovci, pár minut volného pádu ale může zažít i člověk, který v do té doby nic podobného nezkoušel. Jedinou větší překážkou je cena: za tři minuty létání zaplatíte patnáct set korun. „Vstupné jde hlavně na provoz. Energeticky je to velmi náročné, tunel při plném výkonu i s chlazením bere až 1,2 megawattu. Navíc každý jde dovnitř individuálně s instruktorem," vysvětluje Honza, který byl naším průvodcem po budově i uvnitř vzduchového tunelu. „Instruktor musí být uvnitř kvůli bezpečnosti, pro člověka, který jde dovnitř poprvé, to není úplně jednoduché. Zaprvé by se dovnitř pořádně ani nedostal, a pokud ano, mlátil by sebou o sklo jako jako pingpongový míček. Ta základní poloha je poměrně těžká. Většině lidí trvá tak deset minut, než se naučí létat bezpečně."

Volný pád bez seskoku

Chvilka ve vzduchovém tunelu se přitom příliš neliší od seskoku z letadla. „Je to v podstatě stejné, tunel je perfektní trenažer," říká Honza a jeho slova potvrzuje i Miguel Garcia ze Španělska, profesionální parašutista, který plánuje stejné zařízení postavit v Madridu. „Když vyskočíte z letadla a překonáte stres z toho, že padáte k zemi a na zádech máte padák, není v tom rozdíl. Někteří lidé dokonce říkají, že skočit z letadla je jednodušší. Tam máte pro sebe celé nebe, můžete si dělat, co chcete. V tunelu máte na všechno jenom čtyři metry. Poloha těla proto musí být perfektní, abyste se vešli do tak malého prostoru."
Po krátkém školení je řada na mně. Rozbíhají se větráky a jdu na „seskok". „Není zapotřebí síla, ale spíš nějaká šikovnost," vysvětluje Honza. „Jen se uvolnit a skočit, hlavně se nebát. Důležité je umět dobře ovládat a uvědomovat si svoje tělo. Mít cit pro vzduch." Navlékám kombinézu, vycházíme po schodech k tunelu. Ještě špunty uší, nasadit brýle a helmu a přicházím ke „dveřím", prázdnému otvoru v tunelu, ruce těsně u sebe. Zespodu fouká vzduch rychlostí kolem dvou set kilometrů v hodině, podle Honzových instrukcí se pomalu nakláním dopředu. Roztáhnout ruce, opakuju si v duchu, trochu prohnout páteř, bradu nahoru a hlavně se usmívat. I tady platí, že s úsměvem jde všechno líp. A tři, dva, jedna...

Někdo to rád venku

Extrémní zábava bývá častěji spojována s pobytem na čerstvém vzduchu. Adrenalinové parky a lanová centra už nejsou žádnou velkou novinkou, v Česku jich za poslední roky vznikly tři desítky. A možná proto stále častěji prodlužují otevírací dobu i mimo běžné časy. Hlavní sezona je sice v létě, po domluvě ale mnohá centra umožňují návštěvu v noci a během zimních měsíců. Kdo chce pořádnou dávku námahy, může místo lyžování zkusit prolézat lanovými propletenci v několikametrové výšce v mrazu a za svitu žárovek nebo svíček.
Není přitom problém splnit i různé neobvyklé požadavky: „Jednu akci jsme dělali pro manželský pár, ti tady byli na svatební cestě," říká Jana Přibylová z adrenalinového parku v Jeseníkách, jednoho z největších v Česku. „Ze svíček jsme udělali obrovské srdce, k tomu pustili hudbu a novomanželé prolézali lana."
Komu by to bylo málo, může se obléknout do speciálního postroje, vylézt po kůlu do výšky devíti metrů a nechat se „nacvaknout" na obrovskou houpačku. Pomalu stoupám nahoru až k úzké dřevěné plošině. Pohled dolů není zrovna z těch, které bych vyhledávala častěji, než je nutné. I tohle je ale možnost, jak se naučit překonat strach z výšek. Při Janině pečlivém jištění je koneckonců jakákoli nehoda vyloučena, ujišťuju se. Po chvíli váhání skočím, pár minut poletuju na pružinách ve vzduchu a jsem ráda, že to mám za sebou. Dokud zdola nevolá fotograf: „Ještě jednou, potřebuju lepší fotku!" Něco podobného pak zkouším z o pár metrů vyšší věže vedle. Sjezd na karabinách po ocelovém laně zpět k zemi je už ale proti houpačce jako procházka růžovým sadem.
Stejně jako lanová centra svou nabídku a otevírací dobu upravují i bobové dráhy, kterých je u nás ve srovnání s lanovými centry asi třikrát míň. „Za tmy, bez světel je to nejlepší, vůbec nevíte, kam jedete," říká Martin Hicl, provozovatel bobové dráhy v jihomoravských Němčičkách, která vás jako jediná v Česku v jedné zatáčce otočí o 720 stupňů. „Dá se jezdit za noci, deště, sněhu, kdykoli. Někteří sem jezdí zásadně v dešti, protože to jede rychleji. A oblíbili si to tu i motorkáři, kteří tady závodí."

Adrenalin na doma

Novinky z kalifornských pláží, které jsou spíš než v televizních reklamách k vidění na YouTube, jsou k dostání i za velkou louží. „Měl jsem to nejdřív jako koníček. Pak jsem to potřeboval manželce nějak zdůvodnit, tak jsem si založil obchod," s úsměvem vysvětluje začátky prodejny Extremcentrum.cz Václav Dvořák, který má na skladě motorová a bezmotorová vozítka všeho druhu v cenovém rozmezí od několika tisíc až po desetitisíce. Téměř všechno má ale společnou jednu věc: abyste se na nich udrželi a mohli kousek popojet nebo poskočit, musíte mít kromě trpělivosti i zatraceně dobrou rovnováhu.

Celý článek si přečtete v tištěné verzi Instinktu.