Petr Kalandra:
Blues posledního hippie

„Petr Kalandra? Slušnej, štědrej člověk. Způsob jeho života, jeho životní styl, odpovídal tomu, co hrál. Víte, v showbyznysu se pohybujete mezi šaškárnami. A najednou jsem potkal člověka, který byl normální. To, co říkal, byla pravda, co hrál, byla." Tak vidí Jan Spálený charizmatickou a neopakovatelnou osobnost zpěváka, kytaristy, hráče na foukací harmoniku. Muzikanta, který své blues nejen hrál, ale i beze zbytku žil až do hořkého konce.

Dítě svojí hlavy

„Můj táta byl hrozně hodný člověk, ale nenechal si nikdy nic diktovat nebo nařizovat. Když něco nechtěl udělat, tak to prostě neudělal, nikdo s ním nehnul,"  vzpomíná na svého otce Kalandrova prvorozená dcera Karolína.
Pozdější guru české folk-bluesové scény byl svéráznou osobností od dětství. Narodil se v rodině mikrobiologa Jaroslava Kalandry a zdravotní sestry Elišky Kalandrové. Rod Kalandrů má své kořeny na Frýdlantsku a ve Frenštátu pod Radhoštěm. K jeho moravské větvi patřil i marxistický intelektuál Záviš Kalandra, popravený komunisty v roce 1950 v procesu s Miladou Horákovou. Po rodinné větvi Kalandrů přišel k Petrovi i hudební a výtvarný talent. „Byly tři tetičky Kalandrovky," vzpomíná dcera Karolína. „Jedna učila hudbu, druhá výtvarnou výchovu a třetí tanec. Od nich se táta učil na piano a malovat. Na klavír dobře hrál i dědeček Kalandra, tátův otec."
O poznání menší úspěchy slavil zasněný a duchem nepřítomný Petr ve škole. S výjimkou kreslení, hudební výchovy a tělocviku se jeho vysvědčení hemžila čtyřkami a bylo osudovým štěstím, že si talentu problémového žáka všiml tehdy ještě pedagog Miloslav Šimek. Petr si zahrál v jeho a Grossmannově Besídce zvláštní školy a už jako čtrnáctiletý se poprvé objevil před televizními kamerami, kde nazpíval písničku Chtěl bych umět hrát blues Jana Hammera staršího a Jaromíra Hořce. Unikátní nahrávka zůstala zachována a vyšla na Kalandrově posmrtném albu Live and studio 1964-1995. Jako patnáctiletý se Petr stal jedním z proměnlivých frontmanů bigbítové skupiny Karkulka, ale srdce ho táhlo víc k folku a záhy i ke květinovým myšlenkám, před kterými nedokázala východní Evropu ochránit ani železná opona. Ve společnosti Jaroslava Hutky býval k vidění a ke slyšení na Karlově mostě, začal psát i první písničky.
V běžném životě to bylo těžší. Učil se na zedníka, z čehož vzešel rok beznadějného trápení, tak beznadějného, až ho otec po roce z učení vyreklamoval. Navíc právě tohle prostředí nebylo pro Petra jako těžkého astmatika zrovna ideální. V té době pracoval doktor Kalandra v Tunisu, a když po návratu viděl, že jeho syn přenesl pohodu květinové generace i do rodinného bytu, napříště už Petr cestoval do Tunisu také. V Tunisu navštěvoval konzervatoř, hru na kytaru, a co bylo ještě důležitější, prostřednictvím příslušníků mezinárodních mírových sborů, které tam působily, poznal v Tunisu několik zásadních celoživotních přátel. Především to byl Peter Kresge, který tu v mírových sborech pracoval, pak další Američan Edgar Taylor, který si do Afriky vyjel coby hippie, a v Holandsku žijící pár Martha a Marius Knipfer. „Na Peterovo pozvání pak táta odjel v roce 1971 z Tunisu do Ameriky, kde tak různě jezdil, hrál si, seznamoval se s lidmi. Byl pak pověstný tím, že o Americe hodně vyprávěl, možná si něco přikrášlil, ale jak postupně se sestrou zjišťujeme, mnohé z toho byla pravda," potvrzuje dcera Karolína. Každopádně se Petr Kalandra v roce 1971 vrátil do Prahy, vybaven bezpočtem zážitků, nedostupných desek a prosycen duchem volnosti a svobody, tedy ideálně připraven vkročit na českou hudební scénu a pořádně jí zatřást.

Postavím si dům z obilí

Stalo se to náhodou. 1. prosince 1971 se Petr Kalandra ocitl v Jablonci po boku zpěvačky Zuzany Michnové, když na poslední chvíli zaskočil za nemocného Jiřího Jeřábka. Zuzana Michnová vzpomíná: „Petra jsem znala už dlouho předtím, z doby, kdy hrával s Hutkou na Karlově mostě a v Platýzu, džípem jezdili po Praze a byli pro nás něco neuvěřitelného. Takové zjevení. Krom toho vlastnil Petr na svou dobu neskutečné věci, jako kytaru Yamaha 160, spoustu desek, kazeťák, a když se vrátil do Prahy z Tunisu, i Volkswagena Brouka, kterým jsme později s Marsyas jezdili na koncerty. Tenkrát v Jablonci jsme se bez přípravy sešli na jevišti, znali jsme stejné písničky a hráli čtyři hodiny. Usoudila jsem, že Kalandra je ten pravý, s kým chci hrát. Když jsem o tom mluvila s Hutkou, tvrdil, že nám to vydrží tak půl roku. A ono to vydrželo třináct let."
Zuzana Michnová, přes den bankovní úřednice v kostýmku s minisukní, s Petrem Kalandrou položili základ jedné z nejpodstatnějších skupin českého folkrocku, Marsyas. Nakonec se k nim připojil ještě Oskar Petr: „Milovali jsme barevné trojhlasy, které sahaly od folku až k jazzu. Pilovali jsme je u Zuzany v obýváku, občas i u Petra ve Vokovicích na dvorku. Náš vícehlasý vokál nebyl občas Petrova parketa, tvořil v něm ale nezastupitelnou barvu a napjatý bluesový feeling kytarou dotvářel." Marsyas v proměnlivých sestavách ovšem s Petrem Kalandrou a Zuzanou Michnovou po sobě zanechali tři výjimečná alba. První eponymní v roce 1978, druhé Kousek přízně o tři léta později a třetí Jen tak v roce 1983. To už byl členem kapely i Jaroslav Olin Nejezchleba, který na první setkání s Kalandrou vzpomíná: „Nejsem si úplně jistý, kdy to bylo, ale patrně tehdy, když jsem se octl bůhví jakým řízením osudu na nějakém z prvních bluessessionů. Hrál jsem tam myslím na tamburínu. Byl jsem v té době mladou máničkou, hrozně mě bavilo hnutí hippies, jejich názory, myšlenky a muzika, která se okolo něho líhla. Petr mně osobně dokonale naplňoval model hippíka, nezávislého, ujetého, trošku rozlítaného. To, že se v té době vesele popíjelo, a on se s tím nikdy moc nemazal, mi v podstatě také trochu imponovalo. Říkal jsem si, že kdyby se mi podařilo jako muzikantovi takhle fungovat, bylo by to úžasné."
Petr Kalandra se stal pro generaci dospívající v sedmdesátých a částečně i v osmdesátých letech symbolem. Za všechny vystihuje jeho dobový obraz vzpomínka Richarda Slacha, muzikanta o dvanáct let mladšího než Kalandra, pro kterého se stal svého času vzorem. „S Petrem Kalandrou jsem se seznámil asi v roce 1976. V době, kdy jsme s kamarády poslouchali pravidelně v jednom suterénním bytě ve Vokovicích hudbu a pořádali nekonečné debaty o všech zásadních kapelách té doby, chodíval stejnou pražskou lokalitou, kde i bydlel, pro nás naprosto nepřehlédnutelný a svým zjevem nás zcela fascinující človíček. Vzezřením přesně zapadal mezi všechny ty tehdy těžko sháněné obrázky tváří našich obdivovaných muzikantů, vylepených v celé místnosti. Dlouhé tmavé rovné vlasy mu dosahovaly na zádech téměř konce džínové bundy, no co mám povídat. Svědkem našeho prvního osobního setkání je jeho autogram, mám ho stále schovaný, který mi dal v hospodě U Loupežníka, tehdy jsem tam byl ještě na limonádě, se slovy: Normálně mi tykej, dyť nejsem tak starej, já jsem Petr. Pivo na sebe nedalo ale už dlouho čekat a za krátký čas jsme se běžně potkávali U Lupiče na pivu. Je obecně známo, že Petr měl vždy po ruce spoustu úžasných, méně či více uvěřitelných historek, báječně se poslouchaly. Při jednom takovém zaníceném poslouchání „uvěřitelné" historky kolem zahrady pod kaštany projel žlutobílý žigulík, zastavil za rohem, z něho vystoupili dva příslušníci a tázali se po občankách. Bylo jasné, že mně do osmnácti ještě nějaký měsíc zbývá a průšvih byl na světě. Výčepní se vykoupil kartonem spart a večeří pro dvě uniformy. Když žigulík odjel, Petr šel do výčepu, zaplatil karton spart a dvě večeře, vrátil se s jedním pivem pro dva a pokračoval ve vyprávění. Často si na Petra vzpomenu, protože stále používám jeho držák na foukací harmoniku. Mimochodem svědky předání onoho držáku byly kočky, kterých měl Petr plný dům. Moji kocouři ho teď doma občas očichávají, jako by tam bylo pro ně něco napsáno."

Kousek přízně na dálku

Skupina Marsyas brzy začala intenzivně koncertovat a pětadvacet vystoupení do měsíce nebylo výjimkou, ale na profesionální statut si musela nějaký čas počkat. Petr Kalandra v té době pracoval na letišti, což s sebou neslo dvě výhody. Jeho dcera Karolína upřesňuje: „Táta fyzicky pracoval a dost jedl. Na tehdejších fotkách je vidět, že byl udělaný, docela korba." Krom toho měl Petr snadnější přístup k zahraničním a u nás nedostatkovým elpíčkům, která pak s příslovečnou laskavostí prodával pod cenou svým známým. Štědře rovněž zásoboval novinkami publicistu Jiřího Černého pro jeho poslechové Antidiskotéky. V Černého hlavě se pak zrodila Petrova přezdívka Dobrá víla Kalandra.
První jarní den roku 1975 se Petr Kalandra oženil s Alenou, tentýž den přesně o dva roky později se jim narodila dcera Karolína. Petr se tuhle zprávu dozvěděl v okamžiku, kdy vstupoval s Marsyas na jeviště vyprodané Lucerny. Druhá dcera Kristina pak přišla na svět v roce 1981.

Pořádný blues

Spolupráce Petra Kalandry se Zuzanou Michnovou v řadách Marsyas skončila v roce 1984, kdy kapelu opustil společně s Jaroslavem Olinem Nejezchlebou. Nejezchleba popisuje: „Mám pocit, že jsme se hudebně vyčerpali. Byli jsme pořád kamarádi, nebyl žádný problém, ale cítili jsme, že začínáme upadat do stereotypu. Pořád ty samé písničky, pořád na podobných místech, a každý jsme měli bokovky. Petr Blues Session, kytarista Pavel Skála jamoval s Ivanem Hlasem, já si občas zahrál s Vláďou Mišíkem. Zdá se mi, že tyhle boční záležitosti nám připadaly zajímavější, tak jsme se dohodli a šli každý svou cestou." Zuzana Michnová přitakává: „V podstatě se mi ulevilo, když mi kluci včetně Kalandry oznámili, že odcházejí. Smůla byla jen, že mi to pověděli v okamžiku, kdy jsme v Lucerně nastupovali na jeviště. No, to jste si vybrali tu pravou chvíli, řekla jsem jim na to." Petr Kalandra byl v té době už široce vyhledávaným muzikantem. Za sebou měl studiovou spolupráci s nejrůznějšími interprety od Jiřího Schelingera či Vladimíra Mišíka po Pavla Bobka a další tváře folku i popu. V roce 1980 účinkoval spolu s Jiřím Veselým na albu Hof Musik populárního německého bluesmana Stefana Diestelmanna, býval ke slyšení na společných jamech volné formace Čundrgrund s Vladimírem Mišíkem, Vladimírem Mertou a dalšími. Krom toho okolo sebe stále častěji shromažďoval příležitostnou partu Blues Session, kde s každým, kdo měl chuť, čas a byl podobně naladěn, hrával písně svých zamilovaných amerických folkařů.
Nad hlavou Petra Kalandry ovšem nesvítilo stále jen slunce. Jeho těžké astma se více než špatně snášelo se silným kouřením a velmi otevřeným přístupem k alkoholu. Ten způsoboval i další komplikace. Olin Nejezchleba říká: „Petr nebyl vždycky úplně přesný a spolehlivý. Občas něco zaspal, něco zapomněl, a pak si vymýšlel různé historky, které se nestaly, ale kterým často sám uvěřil. Nebyla to žádná zlá vůle, byl prostě takový."
Aby mohl rozdávat pocit svobody a volnosti, potřeboval ho i sám cítit. Rád pobýval doma, chodil s dcerami na ryby, pořádal večírky na zahradě, ale stejně tak potřeboval být nesvázán, volně se vzdalovat a vracet. Po odchodu z Marsyas spojil na devět let své muzikantské síly s Janem Spáleným a Františkem Havlíčkem v triu ASPM. Spálený popisuje: „Natáčel jsem v Mozarteu jako hudební režisér desky Marsyas. Občas jsme s Petrem po nahrávání zůstali sami ve studiu s kytarou, u klavíru, povídali si, popíjeli lahváče a hráli si. On mně Neila Younga, já jemu Ray Charlese. Hledali jsme poměrně těžko stylové pásmo, kde bychom se mohli spolu pohybovat. Ale chtěli jsme spolu bejt." Jan Spálený se na koncertních cestách snažil omezovat Petra v konzumaci alkoholu, kterým stále častěji nahrazoval jídlo. Společně si v hotelových pokojích vařili, ale ani Jan Spálený nebyl všemohoucí.

Tak jste teda slyšeli celej můj příběh...

Osudovou ranou pro Petra Kalandru byla v roce 1989 smrt otce, s nímž ho celoživotně pojilo velmi silné pouto. Sám měl čím dál větší zdravotní potíže a k tomu se přidalo zklamání z polistopadového vývoje. Před očima svobodomyslného idealisty se země vydávala absurdním směrem. I pro mnohé v jeho okolí znamenal zisk najednou víc než volnost.
Kalandra se přestal živit hudbou, pracoval v nejrůznějších zaměstnáních, třeba jako prodavač hudebních nástrojů. Rozešel se i s ASPM, bořilo se mu manželství. Nakonec se v roce 1992 rozvedl, ale jejich vztah přetrval. Od roku 1991 býval Petr Kalandra o středečních podvečerech ke slyšení i v rozhlasovém éteru ve vlastním pořadu na dnes již neexistujícím rádiu Golem. Zdravotní potíže ovšem pokračovaly a bohémský život rovněž. Přesto stačil v roce 1993 vydat velmi sugestivní a vysoce ceněné album Petr Kalandra & Blues Session s coververzemi svých oblíbenců. Mnohé z nich už doslova zlidověly právě v jeho pojetí. V létě 1994 se přímo na pražském koncertě Boba Dylana dostavilo nekompromisní varování osudu. Petr zkolaboval, byl hospitalizován v nemocnici Pod Petřínem a slíbil, že hned po propuštění pojede do lázní. Sotva se mu ale ulevilo, začal ještě na lůžku promýšlet a chystat další album a přímo z nemocnice zmizel do studia. Deska vyšla roku 1994 pod názvem Petr Kalandra Blues Session vol. 2. Koncertně spolupracoval Kalandra v tomto čase hodně s kytaristou Jiřím Charyparem, s nímž působil i v krátkodobě obnovených Marsyas. Charypar vzpomíná: „Do skupiny Marsyas mě v roce 1992 přivedl můj kamarád Pavel Skála jako záskok za zlomenou ruku Petra Kalandry, který si za různých obskurních situací občas lámal nějakou tu končetinu. Kapelu jsem léta poslouchal a obdivoval, takže naučit se rychle repertoár nedalo práci. Zůstal jsem tam ve společnosti dobré hudby a skvělých lidí až do Petrovy smrti v roce 1995. Posledních pár měsíců už byl Petr hodně unavený a hraní s kapelou ho přestávalo bavit. Chtěl hrát akusticky, v malých klubech, v blízkém kontaktu s lidmi. Ještě na jaře 1995 jsme spolu absolvovali v duu několik vystoupení, poslední snad v Litvínově, a pak v létě už jen ty smutné věci a konec."
Smutné věci nabraly spád 7. července 1995, kdy se Petr Kalandra při pádu vážně zranil a byl převezen do pražské střešovické nemocnice. Tady po dvou měsících na jednotce intenzivní péče 7. září navždy doznělo blues posledního hippie následkem celkového selhání organismu.