Miloslav Štibich:
Tajemný mistr skromnosti

Známe ho jako předsedu JZD s dikcí venkovského faráře, jako člena představenstva správní rady pivovaru, ale i jako postavu zvanou „střední kravata" z rockové férie Pražákům, těm je hej.

Svou velmi plodnou hereckou kariéru začínal Miloslav Štibich pěkně od píky jako rekvizitář a v letech 1960 až 1966 působil jako konferenciér v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého na Pohořelci. Tam si ho všiml jistý Petr Skoumal, který si v té době kroutil vojnu coby člen vojenského estrádního souboru. Krom něj v něm působila i většina první herecké skupiny Činoherního klubu - Jiří Hrzán, Jiří Kodet a další. Rázovitý Štibich padl Skoumalovi do oka: „Bylo nám ho líto, že musí provozovat takovou podřadnou kulturu, tak jsme si ho do Činoherního klubu přitáhli sebou," vzpomíná Petr Skoumal.
Štibich měl radost, ale na hraní si musel ještě chvíli počkat. V nabitém hereckém ansámblu pro něj zatím vybylo jen místo inspicienta, který se tu a tam objevil na jevišti. Průlom nastal v roce 1969, kdy dvojice Petr Skoumal a Jan Vodňanský připravovala svůj hudební program S úsměvem idiota a hledala někoho, kdo by jej doprovodil mluveným slovem a nějakou tou hereckou etudkou.
„Jelikož o všem, co se Skoumalem děláme, rozhoduje on, jelikož je starší a vzdělanější, rozhodl, že v našem pořadu nebudeme účinkovat jenom my, ale že si pozveme nějakého zajímavého hosta. Nejdřív jsme oslovili Oldřicha Nového, s nímž jsem v minulosti pracoval, ale nakonec jsme se nedohodli," vysvětluje Jan Vodňanský. Druhá nabídka směřovala ke Karlu Krylovi, který ale měl příliš nabitý diář. A pak si Petr Skoumal vzpomněl na svého známého z vojny. „Říkal - hele, tam je takovej skromnej, nenápadnej člověk. Byl to přesně typ, který nám vyhovoval. My jsme tam byli za intelektuály, kteří trousí narážky a jinotaje, a on byl takový zemitý, což jsme přesně potřebovali," vzpomíná Vodňanský.
Štibichovy výstupy v programu S úsměvem idiota zprvu vypadaly následovně: herec ležel na kanapi, předstíral spánek a v pravou chvíli procitl, aby osvěžil program básničkou nebo povídkou. Načež opět ulehl. A pak mu dvojice svěřila specialitu, která souvisela s posedlostí Jana Vodňanského osobou slovenského rozhlasového reportéra Gaba Zelenaye. Začal v jeho stylu, tedy směsicí češtiny a slovenštiny, psát reportáže ze zcela neuvěřitelných situací. Majstrštykem bylo třeba v tomto duchu pojaté šachové finále, kde se oba velmistři porvou a házejí jeden druhému figurky do obličeje. A v osobě Miloslava Štibicha, řečeného Míša, našla dvojice Vodňanský & Skoumal zcela dokonalého interpreta těchto a podobných hříček.

Pod vlivem burčáku

Prakticky každý pamětník, se kterým jsem o Miloslavu Štibichovi mluvil, zdůrazňoval jeho báječnou povahu. Byl prý velmi skromný, tichý a něžný, což ale neznamená, že by v soukromí šlo o nějakého uťápnutého mužíčka, který mimo jeviště neřekne ani slovo. Uměl pobavit, byla prý radost s ním pohovořit a vládl velmi jemným a nenápadným humorem. „Míša byl nesmírně laskavej člověk a velice spolehlivej," vzpomíná například režisér Jiří Menzel, který se s ním setkal na prknech Činoherního klubu a později ho obsazoval do většiny svých filmů. „Byl to vynikající herec a jako inspicient v Činoheráku byl jedinečný. Já byl nervózní, křičel jsem na něj: Štíbo, kafe! A on, protože špatně slyšel, mi odpovídal: Jo, už je na cestě. Myslel si totiž, že volám Kodeta. Nebo jsem křičel: Štíbo, Kodet! A on na to: Už se vaří... Nebo si vzpomínám na jeho hlášku do divadelního rozhlasu: Je sedm patnáct. Pro ty slabší - čtvrt na osm."
Když na to přišlo, uměl to Miloslav Štibich tak slušně roztočit, že to odneslo i večerní představení. Jednu takovou pěknou historku má Jan Vodňanský, ale dušuje se, že podobný případ se stal jen jednou. Hlavní roli v něm hrál burčák, což jak znalci jistě vědí, je nápoj velmi ošemetný, s pozvolným, o to intenzivnějším účinkem. Zkrátka časovaná nálož. Míšovi Štibichovi se tahle tekutá dobrota stala osudnou při jednom zájezdu na Slovensko do tehdejšího Divadla na korze. „Měli jsme s ním nadstandardní vztahy, tenkrát se tomu říkalo družba. Hráli jsme tam a pořadatelé nám na zpáteční cestu dali právě burčák. My jsme po návratu ze Slovenska jeli hrát ještě do Brna a Míša se do toho burčáku pustil. Měl výbornou náladu, do Brna už nebylo daleko, když to začalo působit. Řidič mikrobusu se v Brně potřeboval zeptat na cestu, nabral nějakého chodce, který mu řekl, že kousek od divadla bydlí. Takže ho nabral, že mu bude navigovat a on ho odveze. A Míša, jak byl rozjetej, to komentoval: To se tak někdo má, veze se až domů... A burčák účinkoval dál, došlo až na zmíněnou reportáž, což byl zlatý hřeb představení. Štibich se na to těšil, protože měl vždycky veliký úspěch. Jenže v tu chvíli účinek burčáku vyvrcholil a Míšovi ztuhly svaly. Na očích mu bylo vidět, že se euforie mění v zoufalství. Začal vyrážet skřeky, měl hroznou touhu začít mluvit, ale mimika zkrátka vypověděla službu. Lidi nevěděli, jestli je to záměr, nebo ne, jestli jsme přivezli nějakého břichomluvce, ale pravda byla jinde."

Celý článek si přečtete v tištěné verzi Instinktu.