Ti, kteří sázejí stromy

Vypadá to jako nesplnitelný úkol: změnit smrkovou monokulturu v Nový prales. Ale neziskovce Čmelák se to pod Ještědem daří. Nadšenci skoupili pozemky o velikosti padesáti fotbalových hřišť a vysazují na nich desítky tisíc jedlí, buků a javorů. Do smrkové pouště se vrací život.

Auto túruje po úzké asfaltce na Ještědský hřeben. Vlevo prokmitává mezi stromy horský hotel na Ještědu, stavba století architekta Karla Hubáčka, vpravo hluboko dole se rozkládá kraj Karolíny Světlé. Janův Důl, Světlá pod Ještědem, Jeřmanice a v dáli Český Dub... Pohled jako z letadla.
U chaty Na Pláních je zároveň horní stanice lyžařských vleků. Po hřebenové cestě přijíždí dvojice na hnědácích. Mají sedlové brašny, srolované přikrývky a na hlavách stetsony. „Ach jo," protáhne se slastně muž ve třmenech. Dívka, která jede vpředu, se k němu otočí: „Co achjojuješ? Takhle nádherně dlouho nebylo."
Má pravdu. Dole v Liberci je pařák, třicet ve stínu, tady panuje chládek. Jsme osm set metrů vysoko. Z hřebenovky odbočuje stezka do jižních svahů Ještědu. Cesta nepříliš vysokým smrkovým lesem je ale nevlídná. Kolem leží jen plochy suchého spadaného jehličí, zrzavá poušť bez polštáře mechu, bez trsu travičky. Vpředu se objeví dva metry vysoká ohrada sbitá z mohutných kůlů a potažená ocelovým pletivem, aby sem neproklouzl ani zajíc. Za ní je smrčina jako kdekoli jinde, také však mýtinka o velikosti volejbalového hřiště, kde z jehličnatého úhoru přece jen vyráží zeleň. Jedličky velké jako pokojové taburetky, boučky a javůrky, které sahají poutníkům sotva po kolena.

Čmeláčí sen

Naším lesním průvodcem je Jan Korytář, šéf občanského sdružení Čmelák a otec projektu Nový prales. Najde kůl s dvířky, protáhne nás do oplocenky a vezme si slovo: „Stojíme na jednom z šesti pozemků, které jsme odkoupili od soukromníků. Vysazujeme na nich jedle, buky a javory, a měníme tak smrkovou monokulturu ve smíšený les plný života, který tu rostl od pradávna." Oplocení je nutností, jelikož malé stromky jsou pro srnčí zvěř, jeleny a muflony vítanými jednohubkami. Uvede několik čísel. Nezisková organizace Čmelák vlastní pod Ještědem už 35 hektarů lesů, což je zhruba plocha o rozloze padesáti fotbalových hřišť. Projekt běží šest let a za tu dobu dobrovolníci, takzvaní patroni, vysázeli 32 tisíc listnáčů a jedlí. Zmíněná šestice pozemků je zatím rozházená po lese, ale dalšími výkupy se ji možná podaří scelit.
Les raší pomalu, ale jistě. Nevábné jednotvárné smrčiny se rozhojní jinými stromy, rozvoní a ožijí listím, půdu obohatí humus, vzduch naplní kyslík, objeví se tráva, byliny, houby, přiletí motýli a hmyz. To vše už proběhne bez zásahu člověka. Projekt jednou dostojí svému názvu. Vyroste nový prales, stejný, jaký před stovkami let obrůstal věnec pohraničních hor a chránil českou kotlinu.
Pátrám, jak dlouho ten proces může trvat. „Čmeláci" se naplnění svého snu asi nedožijí, jejich dřina je donkichotské úsilí pro další generace. Korytář mě ale vyvádí z omylu: „Zasazené stromy vyrostou za třicet, čtyřicet let do slušné výšky. Za tu dobu už na jedlích narostou první šišky, nové porostou z jejich vlastních semínek. Já bych ovoce své práce ještě vidět mohl." Ví, o čem mluví. Vystudoval ochranu a tvorbu životního prostředí a je mu osmatřicet.

Prales není chaos

Laik by si mohl myslet, že prales je forma lesní anarchie, boží chaos, kde velikáni padají a nové stromy rostou jako - inu, jako dříví v lese. Nic není vzdálenější pravdě a Korytář o tom dovede poutavě vyprávět.
Starý strom odchází pomalu. Důstojně prosychá. Nejdřív opadají větvičky, pak větší větve a zůstane stát jen kmen s těmi největšími. Má typický tvar rybí kostry a nakonec padne do ztrouchnivělých a mechem obrostlých úlomků, které jsou živnou půdou pro mladé nálety. Také peň se rozloží. To samozřejmě neprobíhá plošně, odumře jeden velký strom, kupříkladu buk, a z vysypaných bukvic už letí vzhůru nové boučky. Na mýtince po starém stromu přežije jeden, ten nejsilnější. Ta mýtinka není žádná paseka vyrubaná pilami, je velká jako onen padlý buk, třeba jako to výše uvedené volejbalové hřiště.
Korytář ukáže kolem sebe. „Konec starého stromu napodobíme, když v lese vykácíme oko. Vytvoříme malý prostor, kotlík, jak mu říkají lesníci. Do něj vysázíme buky a jedle, někdy i javory a jilmy." Sehne se k jedli, jejíž jehličí je bíle obarveno. Občas se prý stane, že oplocení poboří padlý strom a srnky jedličkám okoušou pupeny, měly by se proto ještě navíc natírat odpuzující látkou.
Taková péče je nutná, protože jedle jsou vzácné. V pralesním šeru umějí čekat. Rostou pomaličku, třeba dva centimetry za rok. Korytář zná padesátileté jedle o výšce dvou metrů. Když padne velikán, který jim stínil, vyjedou za sluncem a dožijí se třeba tří set let.
Nic z toho, co má jedle ráda, však Česko nenabízí. Les je vylysalý vyprahlými pasekami, ovzduší nečisté a prakticky veškerá velká zvěř nemožně přemnožená, neboť funguje jako kanónenfutr pro flinty myslivců (rovněž přemnožených). A zvěř jedle ráda okusuje, protože nejsou tak pichlavé jako smrky. Sečteno a podtrženo: v českých lesích by mělo být třicet procent jedlí. Je jich jedno procento. Na Ještědském hřebeni se v dospělém věku nenachází ani jediná.
Opouštíme „oko" a sestupujeme níž smrkovou monokulturou, která hubí vše živé. Živě si představuji, jak přívalový déšť sjede po tom mrtvém lesklém jehličí a dole poboří domy.

Za tyhle stromy ručím

Svah je prudký a špičky níže rostoucích smrků vidím ve výši očí. Jsou to divné špičky, mnohočetné, protože vrcholky většiny stromů jsou ulámané. „Říká se jim bajonety," vysvětluje Korytář. „Sazeči zřejmě použili špatné osivo. Tenhle les patří do údolí, v horách podléhá větru a námraze." Také kmeny smrků jsou poraněné, zbrázděné hlubokými rýhami. To je práce zvěře, která se snaží ukojit hlad alespoň kůrou. Majitelé přicházejí o peníze, protože takové dřevo prodají jen jako palivové. A takto zdevastovaných lesů jsou v Česku tisíce hektarů.
Stezka traverzuje svahem a pohled je všude týž. Smrkový příkrov a pod ním jehličí, z něhož vyrážejí vysázené stromečky. Korytář vypráví o vzniku profesionální neziskové organizace, která má třicet zaměstnanců a pět set členů. Začínali jinde a jinak. Říkali si Staří ochránci Jizerských hor, ale byl to fór, šlo o partu mladých lidí. Do Jizerek s ochranářskými aktivitami nepronikli, tam měly všechno na povel Lesy ČR a na ně navázané akciovky. Pak si Korytář v Liberci na vývěsce náhodně přečetl inzerát a ozval se na něj. Paní chtěla prodat na Ještědu sedm hektarů lesa za tři čtvrtě milionu korun. Usmlouvali to na čtvrt, ale neměli ani to, museli si vypůjčit. Když došlo na splátky, osvítila je geniální myšlenka. Uspořádali, či přesněji řečeno permanentně pořádají veřejnou sbírku.
Kdo do ní přispěje, stane se patronem odpovídajícího počtu čtverečních metrů Nového pralesa. Přijede, osází své metry a obdrží darovací certifikát s fotografií kousíčku pralesa a nápisem (například: „Tady je Lukášovo - 83 m2"). Funguje to. Do jehličí pod Ještědem noří rýče studenti, manažeři i firemní kolektivy. Budují tým, ekologickou image a zároveň mohou výsadbu sponzorovat. Byl to nápad za všechny prachy. Občanskému sdružení Čmelák vynesl asi tři miliony korun, za něž od soukromníků vykupuje další lesní pozemky.

Maják v moři lesů

S jedním z patronů jsem se sešel. Pracuje v Microsoftu a jmenuje se Lukáš Křovák. Zeptal se mne, jestli znám novelu Muž, který sázel stromy. Znám. Francouzský spisovatel Jean Giono napsal příběh pastevce ovcí, který sází v pustých vyprahlých kopcích žaludy a bukvice. Činí tak desítky let a způsobí, že se do tamních hor vrátí les, voda, kyslík i lidé.
Novela pana Křováka inspirovala a přispěl dvakrát. Dostal dvě listiny, které má vystavené v kanceláři. První na 50 m2, druhou na 83 m2 s výše uvedeným nápisem. Během první akce zasadil na stráních Ještědského hřebene deset javorů a jedlí, podruhé si během teambuildingu Microsoftu připsali s kolegy na vrub stovky sazenic. „Lidé ze Čmeláka mě nadchli hned dvakrát," říká. „Srdcem, protože se snaží vrátit do původního stavu to, co jsme za stovky let zhuntovali. A také jako manažeři. Je to neziskovka, která rozjela beznadějný projekt a nejen že ho udržela, ale dále ho rozvíjí." Mladý muž tvrdí, že nikdy nezapomene protiklad dvou lesních světů, oddělených plotem. Na jedné straně zrzavý úhor, na druhé život.
Od pražského rozhovoru s Lukášem Křovákem se vracím zpět na stezku strmým svahem. Pomocí dvou napevno přibitých žebříků přelezu další ohradu a po kratší procházce dojdu na totéž kontrastní místo. Venku se nezelená ani prouteček, uvnitř jsou stromky starší, větší, a vyrážejí z trávy, maliní, ostružiní, kopřiv, třezalky... O kus dál šumí dokonce dva staré listnáče, javor a buk. Pod nimi ční hromada kamení.
Podle Korytáře je zátiší svědkem dávných časů. Před stovkami let tady rostl prales. Horalé ho vyklučili, zorali půdu a z polí vybrali kameny. U hromad se chytila semínka a vyrostly solitéry, jednotlivé stromy. To je jediné, co zbylo. Češi po válce Němce vyhnali, sami odešli za lepším a hory postihlo plánovité zalesnění. Bohužel nikoli původním smíšeným porostem, nýbrž smrkovou monokulturou, často takovou, která se do hor nehodí.
Šéf občanského sdružení dobře ví, že vrátit do kopců neprostupný prales se nepodaří, vznikne však „ostrůvek pozitivní deviace", jak se říkávalo za totality svobodným projektům. Na rubu darovacích certifikátů stojí, k čemu bude takový úlet dobrý. Nový prales bude majákem v moři živořících lesů. Bude ukazovat cestu těm, kdo se chtějí naučit s lesem hospodařit.