Editorial

21.10.2014, Instinkt č. 43/2014

Jde to!

Byl to už kdovíkolikátý panák vodky. Začínal jsem mít dost, zato na Rusech kolem mě bylo vidět, že se nemůžou dočkat, až si znova nalijí. Nešlo jen o to, kopnout do sebe další dávku kořalky. Moji hostitelé se těšili, až na ně zase dojde řada a oni budou moci... pronést přípitek!

Obdivoval jsem je. Ať se jim jazyk pletl sebevíc, jejich zdravice měla pokaždé něco do sebe. Ano, někteří se svými vlastními slovy sami dojali tak, až se jim do očí draly slzy. Jenomže všechny ty velkohubé řeči o přátelství, rodině, lásce, ženách a - pochopitelně - o míru a bratrství mezi národy měly své kouzlo. Alespoň mi to tak v tu chvíli připadalo.

Když se kolečko zastavilo u mě, něco jsem taky zahuhlal, ale slyšet a vidět bych to už nikdy nechtěl. Ne že bych se tehdy styděl, s takovým množstvím alkoholu v krvi to snad ani nejde. Jak si tak vybavuju, šel jsem do toho s vervou, ale na výkony mých předřečníků to zkrátka nestačilo.

Výjimky určitě existují, přesto si dovolím zobecnění: my Češi umíme leccos, ale schopnost promluvit ve větší společnosti - pokud nejde vyloženě o nějakou švandu - mezi naše typické dovednosti nepatří. Příležitostí, kdy se taková věc hodí, před nás přitom život klade nepřeberně: od zkoušení u školní tabule přes domovní schůze až po běžné pracovní porady.

Zvlášť bolestně lze toto postižení pocítit při společenských událostech, jako jsou jubilea, promoce, svatba, pohřeb... Kdo z nás umí povstat, získat si pozornost shromážděných a spatra promluvit o oslavenci, nevěstě, zesnulém? Tak, aby se posluchači neošívali rozpaky a trapností?

Je to zčásti generační problém. Proč bychom to ale my, kteří jsme vyrůstali za totality, měli zabalit? Příležitost, jak si poradit s nepříjemným handicapem, vyzkoušela reportérka Kateřina Pokorná: „Na těle mám nalepené páry zvědavých očí. Ruce se mi klepou, potím se až za ušima a srdce mi co nevidět vystřelí z těla," začíná svou reportáž z řečnického kurzu.

Doporučuju rovněž text Lucie Jánské, kterému jsme dali titulek Sesadit dítě z trůnu. Je o matkách, pro které se mateřská „dovolená" stala osobním peklem. Oba články spojuje jedna věc: vykročit z pocitů vlastní viny a nedostatečnosti můžeme už tím, že si je nahlas připustíme.

S přáním zajímavého čtení

Marek Šálek 
Hlavní editor 

tiskni pošli diskuse (0) příspěvků