Editorial

25.11.2014, Instinkt č. 48/2014

Na ženy a změny

Pokud byste před čtvrtstoletím v této zemi otevírali chlapecké pokoje, vojenské skříňky nebo navštívili jakékoli pánské šatny, vsadím se, že ve většině z nich byste ji našli. Tedy, na plakátě. A koho že? Píšťalku ufoukanou, Alenku Hubáčkovou, Evu Vejmělkovou. Ač se za třicet let své kariéry objevila ve více než třicítce filmů, stejně si ji nejvíc pamatujeme z role učitelky flétny, která - ač prokazatelně dělnického původu - bydlela na zámku a v nejbližší budoucnosti ji čekala samá pozitiva a sociální jistoty. Eva Vejmělková nechala svou upípanou naivku, co tak pěkně klopila oči, v minulosti, přesněji mezi dveřmi, které vedly do zámecké zahrady. Ve skutečném životě vystudovala psychologii, porodila dvě děti, naučila se hypnózu a grafologii. Taky napsala knihu. Co na tom, že ji kritika jednou dobře mířenou ranou smetla se stolu, vždyť i Básníci byli a jsou spíš čirou zábavou než sofistikovanou filmařinou. Slavná blondýnka s průzračně modrýma očima dnes žije v Havířově a tvrdí, že ji tam berou „prostě jako Evu". V lednu si otevře soukromou psychoterapeutickou praxi. Prý se těší. Snad role té, co uzdravuje duše, plnohodnotně nahradí tu, co láme srdce.

Naopak tisíce rolí místo jedné jediné ve svém životě sehrála jiná ženská hrdinka nejnovějšího INSTINKTU. Tina Turner, která právě slaví pětasedmdesáté narozeniny, byla za svůj život vším: týranou ženou i opěvovanou divou. Od doby, co opustila svého psychopatického manžela, je naštěstí už jen onou divou. Žena s hlasem, který vás svalí naznak, aniž byste se stačili nadechnout, je mou osobní bohyní. Od útlého dětství mě její hudba provází životem. Z celkem logického důvodu. Miluje ji totiž moje maminka. Dodnes si ostře vybavuju den, kdy se u nás doma objevilo vinylové album Private Dancer. I jak jsme si ji pouštěly pořád dokola, o pár týdnů později už jen v době, kdy jsme byly samy doma, protože sto třicáté osmé přehrání I Can´t Stand the Rain už nevydržel ani náš pes. Dost jsem Tině záviděla, že může zpívat s Davidem Bowiem, oh la la, a její drive mě nenechával v klidu sedět ani v době, kdy jsem spíš přísahala na rave a z mé lásky k rockové hvězdě se stala tajená guilty pleasure. Když jsme ji v roce 1996 poprvé viděly naživo, navíc v tak absurdním a nehvězdném místě, jako byl starý stadion Bohemky, křičela jsem nadšením a současně mi tekly slzy. A stejně emotivní to bylo i v roce 2009, kdy mj. majitelka nejkrásnějších nohou planety sjezdila svět s turné k 50. výročí kariéry. Tina Turner si na břehu curyšského jezera, kam se rozumně přestěhovala ze Spojených států amerických za svým o 16 let mladším mužem, možná právě sedla do proutěného křesla na terase a oslavuje se skleničkou champagne. Připíjím jí alespoň na dálku. Pokud to, nedejbože, bude někdy potřeba, chtěla bych stejně jako ona mít sílu i po tisící vstát.  

Přeju vám pěkné čtení. 

Michala Komrsková 
Editorka 

tiskni pošli diskuse (0) příspěvků