Editorial

16.09.2014, Instinkt č. 38/2014

Ten, kdo je dal dohromady

Chris. Vin. Harry. Bernardo. Britt. Lee. Chico. Kterého ze Sedmi statečných máte nejraději? (Pomiňme teď hlasy, které celou tuhle sestavu považují za bandu nepravděpodobných dušínů a jediný chlap z masa a kostí je podle nich zloduch Calvera.) Moje chlapecká duše zahořela pro dlouhána Britta. Nadchla mě jeho dovednost bleskurychle tasit a vrhat nůž, třeba i vleže, a přitom s takovou elegancí! A samozřejmě přesně na cíl: ať už do telegrafního sloupu, anebo aorty nepřítele.

V pozdějším věku, když jsem se oženil, začal chodit do práce a založil rodinu, jsem se ovšem dost vciťoval i do třetí strany. Nikoli stateční pistolníci, ani rabující zloduši, ale vesničané, kteří musí denně dřít na poli, mi připadali jako ta nejstatečnější a mému srdci nejbližší parta. Zvlášť mi promlouval ze srdce proslov, který vedl desperát Bernardo k jejich puberťáckým synům: „Vaši tátové že jsou zbabělci? To už nikdy neříkejte! Myslíte si, že já jsem statečný, protože mám zbraň? Vaši tátové jsou mnohem statečnější, protože mají zodpovědnost. Za vás, za vaše matky, bratry, sestry... Tahle zodpovědnost je jako obrovský balvan, co váží tunu. Jeho tíha je pořád ohýbá, až je nakonec pohřbí hluboko v zemi. A jestli nevíte, proč to dělají, tak proto, že vás milují. Já jsem nikdy neměl tuhle odvahu."

Jak stárnu, je mi čím dál sympatičtější Chris. Ano, ten „první" statečný: vesničanům, kteří si do města přijeli nakoupit zbraně, vysvětlil, že větší šanci mají s profesionálními pistolníky. A pak se postaral, aby jich bylo sedm. Šéf. Málomluvný mluvčí. A samozřejmě skvělý střelec. Velkou zásluhu na této mé pozdní oblibě má Yul Brynner: zahrál Chrise jako svého druhu antihrdinu, který dobře zná své slabiny i přednosti, ale ani jedním se nenechá strhnout k nepředloženostem.

O to víc mě překvapilo, že sám Yul Brynner má mnohem pozoruhodnější osud než všech sedm štvanců dohromady. Nalistujte si stranu 50 a dáte mi za pravdu. A kdybych měl vybrat ještě jeden článek z tohoto čísla, doporučuju dvojrozhovor s Heidi Janků a jejím mužem, kapelníkem a vůbec jakýmsi „stvořitelem" Ivem Pavlíkem. Zkuste ho číst bez předsudků. Zaručuju, že se o osmdesátých letech dozvíte víc než z hory dokumentů Ústavu pro studium totalitních režimů. Navíc mnohem zábavněji.

Přeji vám objevné čtení!

Marek Šálek 
Hlavní editor 

tiskni pošli diskuse (0) příspěvků







Co vy na to?

Ve škole flirtování se nesmělí hoši učí, že při prvním rande nemají mluvit o škole, práci a nemocech. Myslíte si to taky?

Ano

Ne


Výsledky se zobrazí po hlasování.

Považujete střídavou péči za krok správným směrem?

Ano

Ne


Výsledky se zobrazí po hlasování.


Dnešní sudoku

klikněte pro zvětšení