Editorial

29.10.2014, Instinkt č. 44/2014

Tři sezóny v pekle

Seděl proti mně v nervózním očekávání. Napůl lamač srdcí, napůl dítě, co si zuřivě kouše nehty a nenápadně je hází na zem. Jo, fakt to musím udělat, prolítlo mi hlavou. Kdybych si ještě jednou zapíchla do bosé nohy kousek jeho rohoviny zaseknuté do koberce, mohla bych ho taky zabít. Ale co můžu chtít - chlapec, sotva pětatřicetiletý...

Čekal, že mu povím, kdy se za mnou bude moct přestěhovat do nového bytu. Já se mu chystala sdělit, že zůstane v našem starém podnájmu a sám. Ale chtěla jsem to udělat citlivě. A co nejvíc zamaskovat radost z toho, že už se nebudu muset koukat, jak celé dny vysedává u televize a celé noci u počítače, jak u toho pije moje sváteční martini a památeční portské z pivního půllitru. A jak mi ten zapřisáhlý vegetarián během hráčské noci u kompu sní všechno v lednici, včetně masa, a já musím v pět ráno hladová do práce. Ale co ho budu znovu prudit, svedu to na problém mého věku. Chlap o dva roky mladší, to je někdy takřka generační rozdíl... 

„Víš, asi je to tím, že jsi na mě mladý. Nefunguje to. Bude pro nás oba lepší, když to skončíme." Rozená diplomatka.

„Co je to za nesmysl? No tak dobře, ty jsi na mě zase stará!" Okamžitě ví, že mi tím jen nahrál, ale už to nejde vzít zpátky. Tak díky a měj se hezky, s nějakou mladší a chápavější.

Rok nato, stejný podnik. Ten chlap vypadal jako viking, uměl zkrotit kmen stromu cirkulárkou a sekerou půlku prasete. Občas mě sice rozčiloval záplavou zdrobnělin, bylo mu ale o tolik roků víc než mě, že to prostě musel být konečně on: dospělý člověk. Ovšem pak se začal nějak podezřele kroutit a...

„Víš, asi je to tím, že jsem tak starej. Nemůžeme v tom pokračovat dál - ty chceš jednou mít děti a já rozhodně už nikdy v životě žádný. Budeme kamarádi?" Za ta dvě poslední slova by měla být trestní sazba jako za újmu na těle s následkem smrti. Ale co, alespoň už mu nebudu muset vysvětlovat, že když pětačtyřicetiletý zarostlý chlap označuje části svého dvoumetrového stokilového těla jako zádíčka, bříško a nožičky, má to na můj vztah k němu poněkud devastující vliv.

Rok poté, už raději v jiném podniku. Tenhle kluk v ničem nepřipomínal ty dva předešlé, věkově tak akorát, všechno bylo zalité sluncem. Tedy alespoň do té chvíle. Pak se s očividně těžkým srdcem nadechnul a... Je jedno, která z oblíbených rozchodových frází padla tentokrát. A nejde ani o věk a osobnosti aktérů toho příběhu. Jeho konec je jasný.

Ať už máte za sebou peklo hledání toho pravého na celý život, nebo naopak z bezpečí spokojeného vztahu rádi poznáváte komplikovanější příběhy, máme pro vás v tomhle vydání INSTINKTU vyloženou lahůdku. Rozhovor Romana Lipčíka s Jurajem Herzem a jeho „novou", o třicet let mladší partnerkou Martinou Hudečkovou, je vtipný, upřímný, zajímavý a je radost ho číst. A mimo jiné přináší další důkaz toho, čím si lidé lámou hlavu, co svět světem stojí: je jedno, jak velký je mezi chlapem a ženskou věkový rozdíl, jak odlišné jsou jejich osobnosti, i to, co rádi dělají. Když se opravdu hodně zamilují, dokážou si ti dva užívat maximum z toho, co je spojuje, a všechno ostatní velkoryse přecházet, nebo dokonce s potěšením přijímat.

Vychutnejte si ten koncert pro čtyři oči, a i když nechci být patetická: ať se vám podaří najít v životě takové štěstí, jako našli ti dva.

A nakonec i já... 

Jana Víšková
Šéfredaktorka

tiskni pošli diskuse (0) příspěvků