Teplá Duše na závěr

Film Duše Paula Giamattiho režisérky a scénáristky Sophie Barthes uzavřel soutěž letošního karlovarského festivalu. Je to milá hořká komedie, ale stejně jako u spousty dalších soutěžních filmů, i Duši ve druhé polovině trošku uchází, ehm, duše.

Herec Paul Giamatti tu hraje herce Paula Giamattiho, který se nedokáže koncentrovat na roli v Čechovově Strýčku Váňovi. jednou zavadí o inzerát společnosti, která vám dokáže vyjmout z těla duši a s ní i všechny citové problémy. Giamatti si nechá duši z těla vyfouknout, ale záhy zjistí, že by vlastně nějakou potřeboval. Vypůjčí si proto duší ruské básnířky. Září na jevišti, ale cizí duše ho souží nečekanými trápeními. Chtěl by vrátit tu svou, jenže tu mezitím ukradli Rusové.

Duše Paula Giamattiho je asi první film, kde se na Paula Giamattiho dívám rád. Nehraje tu takového toho stoprocentního smolaře jako v Bokovce, naopak je ochotný se za svou věc poprat. Ve filmu zaznívá inspirace ztřeštěnými komediemi Woodyho Allena, ale bohužel taky trpí stokrát viděnou schematizací: Američan Giamatti je trochu naiva, ruští mafiáni zase machističtí drsňáci, americké laboratoře září čistotou, v Rusku se s dušemi operuje v zaprášených skladech. Vyprávění o Giamattim zároveň zeslábne, když do popředí vystoupí ruská pašeračka duší, která v sobě má tolik zbytků cizích duší, že už si nemůže vzít tu svoji. Tohle je ono! Taková figura je přece mnohem zajímavější, než nějaký americký herec v krizi středního věku! Je to ale jiný příběh a cítím v kostech, že někdo by měl scénář rychle koupit, tuhle historku vypreparovat a udělat z Cold Souls, jak se Duše Paula Giamattiho jmenuje v originále, pořádnou postapokalyptickou sci-fi.