Dětský domov nezrušíme

Česko si v Evropě udržuje smutné prvenství v počtu dětí, které vyrůstají za zdmi ústavů. Přestože se v zahraničí náhradní rodinná péče osvědčila jako levnější a výchovně lepší, v Česku naráží zájem dítěte na ekonomické zájmy krajů.

Devatenáctiletý Michal působí tak křehce, že by vás ani ve snu nenapadlo, co má tenhle plachý kluk za sebou. V ústavech prožil prakticky celý život. „Narodil jsem se s rozštěpem patra a máma to asi psychicky neunesla," uvažuje, proč po narození strávil tři roky v kojeneckém ústavu.

Tahle doba je přitom pro správný vývoj dítěte zcela zásadní. „Do tří let prochází dítě kritickým stadiem a potřebuje jednu bytost, na niž se upne. V ústavu může mít hodnou tetu, ale ta má většinou na starosti mnoho dalších kojenců a mámu a tátu jednoduše nenahradí. Dítě je pak doslova citově mrzačené," říká Michaela Svobodová z občanského sdružení DOM, které spolupracuje s bývalými svěřenci ústavů.

Pro Michala to ale teprv začínalo. Po dvou letech, které strávil doma u rodičů, musel do ústavu znovu. Tentokrát do psychiatrické léčebny v Opařanech. „Dodnes mi nikdo nevysvětlil proč. Viděl jsem tam horší případy, kdy děti přikurtovali k posteli a dávali jim injekce. Já záchvaty neměl," vzpomíná.

Jeho hendikep měl ještě jeden následek. V rodině se stal oblíbeným terčem k vybíjení zloby, která pramenila z otcova alkoholismu. Z občasných pobytů doma si tak Michal vybavuje hlavně bití. „Rodičům jsem to nezazlíval, myslel jsem si, že si to zasloužím kvůli tomu, jaký jsem. To, že mě týrali, jsem si uvědomil až nedávno, kdy mi to vysvětlila psycholožka."

Zbytek dětství strávil v několika dalších ústavech. Naučil se v nich krást, dělat problémy a hlavně utíkat. „To je v děcáku normální. V jednom z nich jsme měli tisíc útěků ročně. Jeden den utečete, přivede vás policajt, druhý den se to opakuje. Utíká se k rodičům, kamarádům,  nebo na ulici," vypráví dnes.

Michalovi byla zatěžko hlavně nutnost podřizovat se lidem, k nimž necítil žádný respekt. „Vychovatelé mě brali jako grázla. Ale já si říkal, že když na mě kašle rodina, udělám si život podle sebe. Tenkrát jsem se cítil na všechno úplně sám. Když jsem pak v osmnácti letech odešel, cítil jsem hroznou, ale hroznou svobodu," líčí své pocity z opuštění ústavu.

Přestože má Michal dodnes problémy s navazováním vztahů a podlomenou sebedůvěru, našel si práci a teď si po večerech dodělává i vzdělání. Jiné děti ale takové štěstí nemají. Podle průzkumu ministerstva vnitra se po opuštění ústavní výchovy dopouští kriminality více než polovina dětí.

Překvapivě nejde jenom o svěřence výchovných ústavů, lidově pasťáků, kteří se delikvence dopouštějí ze 79 procent. „U dětí z dětských domovů, kam jsou umisťovány takzvaně hodnější děti, o něž se rodina nemohla starat třeba kvůli špatným sociálním podmínkám, je tendence k trestné činnosti 31 procent. S dětmi z normálních rodin to je nesrovnatelné, tam jde o promile," říká ředitelka odboru prevence kriminality na ministerstvu vnitra Jitka Gjuričová.

Domů na půli cesty, které mají citově vyprahlým dětem pomoci do života, je stále velmi málo a především hasí požár, který neměl vypuknout - v polovině případů se děti z rodin odebírají kvůli špatným sociálním podmínkám a stát v tuhle kritickou chvíli v podstatě nefunguje. „Máme velmi podceněnou terénní sociální práci. Sociální pracovnice jsou natolik zatížené administrativou, že již nemají čas pracovat s rodinou tak, aby se do ní mohlo dítě co nejdříve vrátit," uvádí jeden z problémů Gjuričová.

Krajské money

Počet dětí umístěných v ústavech v Česku tak na rozdíl od jiných zemí Evropy stále narůstá. Momentálně se v podobných zařízeních nachází téměř osm tisíc jedinců a další dva tisíce evidují kojenecké ústavy pro děti do tří let. Spolu s ústavy sociální péče, kde žijí děti postižené, to dohromady dělá nějakých dvacet tisíc.

A zatímco se jiné země vydaly cestou náhradní rodinné péče, do níž patří adopce a placená pěstounská péče, u nás tahle oblast i po letech snažení stále stagnuje. Důvody můžou znít i cynicky - zájem dítěte dostává totiž na frak hlavně kvůli peněžním zájmům.

Se vznikem krajů v roce 2000 se do jejich kompetence přenesla i sociálně-právní ochrana dítěte a ministerstvo práce a sociálních věcí, které si podrželo metodickou roli a může vydávat pouze doporučení, nad nimi v podstatě ztratilo moc.

Neochota krajů rušit dětské domovy, byť pro těžké případy budou některé vždycky zapotřebí, tkví v takzvané efektivitě vynaložených investic. Jednoduše řečeno jde o nákladné rekonstrukce ústavních zařízení, které krajům před osmi lety v zájmu polidštění velkokapacitních zařízení a rozdělení dětí do máločetných skupin nařídil zákon z dílny ministerstva školství.

Když pak bývalý ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas přijel za hejtmany s cílem zahájit transformaci systému péče o ohrožené děti, tvrdě narazil. „Během neoficiálních rozhovorů mi představitelé krajů říkali, že když do rekonstrukce ústavů vrazili desítky milionů, nedopustí, aby teď zely prázdnotou," vzpomíná Nečas.

Ve hře je i zaměstnanost regionu, protože mnohé ústavy fungují díky své poloze na odlehlých místech jako jediná „továrna" pro místní obyvatele. S tím ostatně počítá i Národní akční plán o transformaci systému péče o ohrožené děti pro následující tři roky. V něm se píše o nutnosti zabránit šíření paniky a strachu ze ztráty zaměstnání nebo přehnaného kladení nároků na pracovníky ústavů.

V ústavech se točí velké peníze, což dokládá třeba moderní vybavení, bazény a hřiště, které se staly běžnou součástí dříve stroze vyhlížejících kasárenských zařízení. Smysluplnost těchto investic ale vyvolává pochybnosti.

„Bazén je pro děti nebezpečná věc a při koupání na ně musí stále někdo dohlížet. A protože mnohé děti v ústavech jsou nemocné a problematické, do bazénu čůrají, blinkají a házejí do něj věci. Stačí jedno odpoledne, než se bazén stane hygienicky závadným. Místo se pak oplotí, stanoví se návštěvní hodiny a nakonec se chodí koupat jen zaměstnanci," tvrdí Petra Vrtbovská z Institutu náhradní rodinné péče Natama.

Tomu nasvědčuje i případ dětského domova v Klánovicích, kde se v minulosti postavily za sponzorské dary bazény hned dva. Ani jeden ale místní děti přes léto nevyužívají. „Jeden není zkolaudovaný a druhý je postavený načerno. Jejich stavba stála stovky tisíc a další peníze stojí provoz. Vůbec netuším, co s nimi budeme dělat," říká vychovatel Simon Weigert.

Pěstounů se nedostává

Ačkoliv je jasné, že pobyty na horách, patery adidasky ani další sponzorské dary rodinu ústavním dětem nenahradí, „komfortní mizérie" jede dál. Ať se totiž vychovatelé snaží sebevíc, individuální přístup lze v osmičlenné skupině dětí, navíc s pravidelným střídáním personálu, zajistit jen stěží.

„Většina našich svěřenců má za sebou nezdravé rodinné zázemí. Děti tu jsou jako v čekárně. Budou akceptovat naše požadavky, ale z naprosté většiny se pak vrátí ke své původní rodině a upadnou do stejného marasmu. Naši chovanci mají jiné priority než běžné děti a my pro ně vzorem nejsme," zpochybňuje efekt ústavní výchovy Josef Fuchs z dětského domova ve Zruči nad Sázavou.

Jistý si ale není ani výhodami pěstounské péče, která je oproti ústavní výchově mnohem levnější. „Máme už devět vrácených dětí. Představa pěstounů je často naprosto lichá, jejich motivací je hlavně vychovat dítě ke svému obrazu. Navíc tu máme mnoho sourozeneckých skupin a o více dětí, navíc romského původu, není zájem," říká Josef Fuchs.

S tím ostatně souhlasí i další odborníci. „Pěstounů je málo a lidé si často pletou výchovně náročnou péči o dítě z ústavu s adopcí, kterou chtějí kompenzovat vlastní neplodnost," říká Miroslav Kotek z občanského sdružení Trialog, jež poskytuje poradenství pěstounským rodinám.

Podle psychologa Jeronýma Klimeše ale selhává i stát, který nedokáže žadatele na nástrahy takové péče dostatečně připravit. „Je až neuvěřitelné, jaké experimenty se ještě dnes dělají s dětmi. V jedné zprávě OSPOD jsem se dočetl: ´Pěstounka dála Filipa po týdnu do školy, aby zjistila, jak na jeho romství budou reagovat děti na vesnici. Pak od pěstounství odstoupila...´ Takové mrzačení dětí je ukázkou nejen ubohé úrovně pěstounů a jejich nedostatečné přípravy, ale bohužel i absence profesionálního vedení ze strany úřadů."

Kde ty děti jsou

Vrchnostenská moc krajů se projevuje i v tom, že pouze na nich a jejich sociálně-právních odborech záleží, do jaké míry budou pěstounskou péči podporovat a posílat do registrů opravdu všechny děti, které jsou vhodné pro náhradní rodinnou péči. Pokud totiž sociální pracovnice na doporučení ředitele dětského domova usoudí, že dítě k náhradní péči vhodné není, nic ji nenutí ho tam zapsat.

Není ani divu. Dětské domovy dostávají peníze takzvaně za výkon - tedy umístěné dítě, což  činí ročně až 350 tisíc korun. Jasný střet zájmů, kdy je kraj na jedné straně zřizovatelem ústavů a na straně druhé rozhoduje o umístění dětí do pěstounské péče, měl ještě za ministra Nečase vyřešit návrh zákona, který však logicky narazil na odpor krajů.

„Výsledkem je fakt, že registr není příliš zaplňovaný a mnohé děti jsou v ústavech zbytečně. Kraje jednak nechtějí likvidovat dětské domovy, a protože párování pěstounů s ústavními dětmi probíhá nejprve na kraji, často si ty hezké děti suší pro své pěstouny. Stejně tak se do registrů nedávají ani všichni pěstouni. Někdy si říkáte, proč zrovna tihle lidé viseli dva roky ve vzduchu," říká psycholog Klimeš.

To je zřejmě případ i sedmileté Natálky, kterou už jeden rok vychovávají manželé Sirovátkovi společně s vlastním čtyřletým synem Mikulášem. Usměvavá holčička si dodnes nese následky ústavní výchovy. „Když jí něco odmítnete, bere to, jako byste odmítali celou její bytost a reaguje hysterickým záchvatem. To se teď trochu zlepšilo, stále se ale třeba uspává kýváním těla. Děti z ústavů, kterým se nedostalo mateřské péče, se tak běžně uklidňují," říká Zuzana Sirovátková.

Natálka se také nepřetržitě usmívá. „Je to trochu maska. Myslí si, že když se na vás bude usmívat, nic se jí nestane. V ústavu jí šlo o přežití. Trvalo několik měsíců, než se nám podařilo to zbořit a člověk ji viděl i zamračenou," vypráví pěstounský otec Jiří Sirovátka.

Právě vstřícná povaha Natálky vysvětluje podle jejích pěstounů fakt, proč byla zdravá holčička, o níž rodina nejeví zájem, v ústavu celých pět let. „S dítětem, s nímž se dá pracovat a které umí vést kolektiv, to mají vychovatelky asi jednodušší. Natálka byla na čas jen v registru pro mezinárodní adopci, a když ji z něj stáhli, už jim nikam nedali. Dověděli jsme se o ní až díky Natamě, která pro kraj zajišťuje školení pěstounů," říká Jiří Sirovátka. Co s tímhle ubohým stavem systému péče o ohrožené děti udělá stát, je zatím ve hvězdách. Ačkoliv úřednická vláda premiéra Fischera schválila národní akční plán, který má systém transformovat, politická vůle k jeho prosazení zatím chybí. Jasněji tak možná bude až po volbách - k těm ovšem ústavní děti nepůjdou.