Fotoeditorial

28.06.2011, Instinkt č. 25/11

Život v jiném čase

Bydlí v maringotkách či v „obytných stozích“ a přivádějí tu na svět děti. Nespojuje je žádné náboženství ani ideologie. Pouze přesvědčení, že žijí ten nejluxusnější možný život: unikli z pracovně-civilizačního kolotoče a dělají prý jen to, co je baví. Opravdu to jde?

Text a foto: Vladimír Ševela

Vodu chytají z nebe do velké kádě, energii do slunečních kolektorů na střeše maringotky. Pod ní se narodily bez pomoci doktorů jejich dvě dcery, Johanka a Ella. Vyrůstají tady, poblíž Máchova jezera, „jako dříví v lese“ a vypadají zdravě a šťastně.
„V předchozím životě jsem ztrácel smysl,“ říká devětatřicetiletý Jiří Smolík, když odpočívá o přestávce během kosení své louky. „Pachtit se celý týden, abych se mohl hodinu denně věnovat rodině nebo koníčkům?“
Se svou o osm let mladší ženou Lenkou se seznámil v pražském Telecomu, kde oba pracovali. Po svatbě se rozhodli své dosavadní životy zásadně změnit. Oslovila je „permakultura“. Podle jejích zásad by měl jedné rodině stačit k obživě pouhý hektar půdy.
Před čtyřmi lety našli vhodný pozemek. Na samotě mezi dvěma kopci koupili pro jistotu těch hektarů patnáct. Založili tam „líný sad“: řekli si, že nebudou chemicky hnojit ani rýt. Zasadili ovocné stromy, které samozřejmě ještě neplodí, zahrada jim však začala dávat brambory či salát, ale třeba i jedlý zimolez nebo muchovník. Někdy však úrodu zničili slimáci, jindy myši. Při jedné z mých červnových návštěv byly k večeři třešně, které rostly divoce kousek odtud. Smolíkovi se tvářili spokojeně.

„Někdy to kazíme“

„Proč kupovat potraviny plné škodlivin?“ argumentovala Lenka, když jsme se před dvěma roky potkali poprvé. Tehdy se rozhodli být vitariány – jíst jen nevařenou stravu, navíc z vlastních zdrojů.
Před několika lety jsem dělal rozhovor s průkopníkem permakultury v Česku Jaroslavem Svobodou, který bydlí v maringotce na opačné straně kopce. Začalo mě zajímat, kolik zim či neúrod to jemu a lidem, kteří se usadili v okolí, vydrží. S některými jsem se spřátelil a párkrát do roka se u nich zastavím.
Žádná z šesti „domácností“ ani navzdory drsným zimám nezanikla. Jen některým mužům odešly partnerky… Na jejich místě se však objevily jiné. Narodily se tu tři děti.
Obyvatele maringotek původně bavil pocit, že se vymaňují ze „závislosti na systému“. Své děti nenechávají očkovat, někteří neplatí zdravotní pojištění. Sny o úplné soběstačnosti a vitariánství však vzaly za své. „Někdy to kazíme,“ směje se Lenka. Smolíkovi si koupili dvě postarší auta, občas vaří a jezdí pro jídlo do nedalekého Kauflandu. Pouze z ředkviček a mléka koz, které pobíhají v ohradě, se žít nedá. „Ve městě jsme jedli víc bio, teď nakupujeme častěji v supermarketu,“ připouští Kamila, další z osadnic. „Na větší pěstování zatím nebyl čas. Spíš jsem hleděl vydělat překlady, teď zrovna pro IBM. Potřeboval jsem novou střechu na maringotku,“ říká Tomáš, který svůj laptop napájí ze solárního panelu nebo z baterie v autě. Prát jezdí favoritem do meditačního centra u Doks, kde působí jako správce. Někteří permakulturisté se tu živí pořádáním kurzů – třeba hraní na fujaru.
Je to ale špatně? Permakultura podle Svobody „nic nenařizuje“, nejsou tu žádná ideologická či náboženská omezení, jde prý jen o to „snažit se neničit zdroje, ze kterých člověk žije“.
Smolíkovi jsou živi z přídavků a mateřské, získali i dotace na „produkci biosena“. „Nechceme být úplnými robinsony,“ říká Jiří Smolík. „Cítíme ale, že opravdu žijeme. Tím, jak se mění náš svět, jak my ho měníme.“ Dobře se to poslouchá, ale je čas vrátit se „do systému“. „Už je deset hodin, musím jít,“ omlouvám se. „Aha, já mám teprve devět,“ dívá se Lenka na hodinky. „My čas nezměnili.“

1/8 „Ostatní se bojí přijít o takzvané jistoty. O víkendu ale jezdí na chalupy nebo na vandry, kde se snaží žít tak, jak my žijeme celý rok,“ říká Jiří Smolík.

tiskni pošli



Tento web používá k poskytování služeb soubory cookie.